Článek
26. června 1931 si americký psycholog Winthrop Niles Kellogg a jeho žena Luella přivezli domů nový přírůstek do rodiny. Když překračovali práh vlastního domu s měkkým uzlíčkem v náručí, kdekdo by si pomyslel, že se právě stal svědkem nejblaženějšího obrazu rodinného štěstí. Záběr na hrdého pana Kellogga a jeho zářící manželku kalila jen maličkost: uzlíček se v jednu chvíli zavrtěl a vykoukla z něj osrstěná, tmavá ruka s prsty příliš dlouhými na kterékoliv lidské mládě. Náhodnému pozorovateli by trvalo jen chvilku, než by s úžasem odhalil, že se ve voňavých dekách na Winthropově hrudi neukrývá vláčné tělíčko novorozence, ale hrubší a podstatně vyspělejší tělo šimpanzího mláděte. Sedmiměsíční samičku, kterou pojmenovali Gua, plánovali Kelloggovi vychovat po boku svého vlastního, teprve desetiměsíčního syna Donalda.
Winthrop Kellogg, zvířecí psycholog
Winthrop Kellogg (*1898) snil o tom, že podobný výzkum uskuteční, už od svých studentských let. Než se stal známým psychologem, protloukal se světem jako fluktuant, střídal zaměstnání a marně přemýšlel, kde by se usadil. Ke studiu psychologie ho definitivně přesvědčili až příbuzní jeho snoubenky Luelly Dorothy, kterou poznal v době, kdy na univerzitě v Indianě studoval filosofii. S Luelly se oženil roku 1920 a následně se nechal zapsat do psychologického programu na Kolumbijské univerzitě, kde v roce 1927 obdržel magisterský titul a o dva roky později obhájil doktorát. Než dovršil třicet let, byl považován za schopného a mimořádně plodného teoretického psychologa a ceněného autora mnoha odborných článků a studií.
Kellogg patřil mezi komparativní (srovnávací) psychology. Dnešním popularizačním jazykem bychom ho mohli označit za předchůdce moderních „zvířecích psychologů“. Ve své práci se zabýval chováním řady inteligentních živočišných druhů, zkoumal jejich vývoj i procesy učení a porovnával je s podobnými procesy u člověka. V průběhu postgraduálního studia se seznámil s případy dětí, které byly v raném věku ponechány svému osudu v divočině a které si postupně osvojily chování typické pro zvířecí říši, jíž byly v kritickém věku součástí. Kellogg byl těmito „vlčími dětmi“ fascinován. Zastával názor, že takové děti se narodily s normální inteligencí, která jim umožnila přežít, ale naučily se žít „jako vlci“, protože to od nich vyžadovalo jejich sociální prostředí. Jako mnozí jiní jeho doby se tak snažil rozklíčovat typické dilema moderní psychologie: ptal se, jak velkou roli v rozvoji osobnosti vlčích dětí hraje dědičnost a jak velkou prostředí. Kellogg věřil v silný vliv rané zkušenosti stejně jako v nezvratnost traumat, která děti utrpí v kritických vývojových obdobích, neměl ale jak otestovat správnost svých předpokladů. Umístit dítě do nehostinného prostředí divočiny a pozorovat, jak se chová, bylo nejen neetické, ale také nezákonné. Kellogg se proto rozhodl jít na to z druhého konce: chtěl otestovat, jak se bude vyvíjet zvířecí mládě, bude-li od něj jeho okolí očekávat lidské chování.
Šimpanz člověkem?
V létě roku 1931 se manželé Kelloggovi i s desetiměsíčním synkem Donaldem přestěhovali na Floridu. Kellogg tam toho roku získal stipendium ke svému výzkumu, v rámci kterého měl do své rodiny přijmout k vychování mládě šimpanze.
„Bude se šimpanz vyvíjet jako šimpanz, když bude vychován jako člověk?“ ptal se Kellogg. Brzy po svém příjezdu na Floridu to mohl začít zkoumat - dříve, než se očekávalo, se k jeho lidské rodině připojila šimpanzí samička Gua.
Kelloggovi se ke Gue chovali tak, jako by byla jejich skutečnou dcerou. Veškerá péče jako bylo krmení, hra, hygiena i ukládání k spánku, probíhala rovnocenně s péčí, kterou od svých rodičů dostával malý Donald. Tento přístup vyplýval z přísných kritérií, které si Kellogg pro svou práci nastavil - aby byly výsledky experimentu validní, muselo lidské i šimpanzí mládě obklopovat úplně stejné sociální prostředí a klást na ně oba zcela totožné nároky. Dvanáct hodin denně a sedm dní v týdnu podrobovali Kellogg a jeho žena Donalda i Guu vyčerpávající sérii testů a měření. Denně jim např. měřili tlak, puls, teplotu, obvod hlavy, testovali manuální zručnost, reflexy, úchopy, ale zkoumali i poslušnost nebo reakce na lechtání. V určitou dobu Gua nad svým lidským bratrem vynikala nejen ve velikosti, ale i ve schopnostech; oproti Donaldovi byla však mnohem více závislá na interakci s Kelloggovými a nadšeněji přijímala pochvaly. Tím jediným, v čem Gua dlouhou dobu zaostávala za Donaldem, byla řeč. Nejen, že neuměla napodobovat slova, ale pod vlivem její vokalizace začal vývoj řeči stagnovat i u Donalda. Tato skutečnost bývá uváděna jako jeden z možných důvodů, proč se Kelloggovi rozhodli na jaře 1932 výzkum ukončit.
Závěr a následky
Gua pobývala v domácnosti rodiny Kelloggových devět měsíců. To byl citelný rozdíl oproti pěti letům, na které byl výzkum původně naplánován. Kelloggovi, přestože jinak důsledně zaznamenávali průběh experimentu i do těch nejmenších detailů, byli skoupí na slovo, když došlo na důvody jeho ukončení. Je pravděpodobné, že se zalekli fyzické síly a vzrůstu rostoucího zvířete, nebo že se výzkum ocitl v mrtvém bodě. Kelloggovi se odstěhovali zpátky do Indiany a Gua zůstala v útulku na Floridě.
Kelloggovi část výsledků prezentovali na výročním zasedání Středozápadní psychologické asociace, kde byly velmi kladně přijaty. Začali psát knihu, která vyšla roku 1933 pod názvem „The Ape and The Child“. Čtivý, veřejnosti přístupný formát sklidil velký ohlas a přispěl k tomu, že je celá studie dodnes pokládána za průkopnickou. I přesto si už v čase publikace našla své kritiky: hlavní výhrady vždy směřovaly k tomu, že jak Gua, tak Donald byli k experimentu zneužiti a že bylo neetické odtrhnout Guu od její skutečné matky a rodiny. Jedním z hlavních kritiků výzkumu s ev průběhu let překvapivě stala i Luella Kellogg. Možná sama cítila vinu, jak tragický osud připravila své adoptivní "dceři": Gua, která byla z domu Kelloggových zvyklá na vlídnost, kontakt a lásku, neunesla sterilní samotu zvířecího útulku a zemřela ve věku pouhých tří let. Donald Kellogg zdárně vyrostl a vystudoval medicínu, s rodiči měl ale celoživotně komplikovaný vztah. Poté, co Luella a Winthrop v létě 1972 oba zemřeli, spáchal sebevraždu.
ZDROJE:
Devine, Lucy: „Family forced nine-month-old son to grow up with chimpanzee in ‚disturbing‘ experiment that had tragic ending“ (24.1.2025). Ladbible.com. Čteno 4.2.2025
Kellogg, W.N.; Kellogg, L.A.:"The Ape and The Child: A Comparative Study of the Environmental Influence Upon Early Behavior" (1933). Hafner Publishing Co., New York and London. Čteno 4.2.2025
Nuwer, Rachel: „This Guy Simultaneously Raised a Chimp and a Baby in Exactly the Same Way to See What Would Happen“ (28.7.2014). Smithsonian Magazine. Čteno 4.2.2025
O'Leary, Denyse: „When a Child and a Chimp Were Raised Together“ (17.10.2023). evolutionnews.org. Čteno 4.2.2025
„The Horror of the Ape and the Child Experiment“ (8.11.2024). Čteno 4.2.2025
