Dvanáct let dětství prožil s vlky. Vlčice mu byla nejlepší matkou, návratu k lidem lituje dodnes

Když Marcos Pantoja poprvé uslyšel hlasy z rádia, zpanikařil. Psal se rok 1966, bylo mu už dvacet, ale nikdy dříve se s touhle ďábelskou krabicí nesetkal. Z dřevěného přístroje se ozývaly divné zvuky a ruchy, ve kterých Pantoja bezpečně rozeznával lidské hlasy, a byl celý bez sebe. S pocitem, že se už nadobro zbláznil, uchopil těžké rádio a rozběhl se s ním proti zdi. Dřevo se roztříštilo, reproduktor vyskočil z pouzdra a hlasy utichly. Mladý muž zůstal stát jako solný sloup s dřevěnými úlomky v ruce. Hlavou mu proletělo, že všechny ty lidi, jejichž hlasy se ozývaly zevnitř krabice, zabil. S děsem v očích upustil zbytky masivního rádia a utekl do postele, odkud nevylezl až do večera.

Navzdory tomu, co si o sobě samotném musel myslet, Marcos nebyl žádný blázen. Nic nesvědčilo o jeho snížené inteligenci, neměl mentální handicap ani netrpěl poruchou učení. Ve svých dvaceti letech ale neznal ani tak základní technologie, jako bylo rádio, protože většinu svého dosavadního života, celých dvanáct let, prožil sám, v úplné izolaci od lidských měst a obcí, v horách daleko od civilizace. Jeho lidská rodina ho opustila, a tak si ve své samotě našel novou - skupinu vlků, kteří se osiřelého lidského mláděte ujali se zvířecí samozřejmostí a vychovali z něj člena své vlastní smečky.

Marcos Rodríguez Pantoja přišel na svět 7. června 1946 v obci Añora ve španělské provincii Córdoba. Narodil se lidem, které jejich lidství zmáhalo až běda. Jeho otec byl uhlíř, matka zemřela při porodu svého osmého dítěte, když byl malý Marcos sám ještě batole. Život na španělské vesnici byl vždycky drsný, ale ve zhroucené poválečné ekonomice přinášel strastí až k nesnesení. Otec Pantoja po smrti ženy rozprášil děti po příbuzných a u sebe si nechal jen Marcose. Když byly chlapečkovi tři roky, znovu se oženil. Nová nevlastní matka byla macecha jako z pohádky - sama matka malého syna, Marcose krutě bila, trápila hlady a jinak týrala. Aby přilepšil rodinnému rozpočtu, otec Marcose prodal. Mohlo mu být podle vlastních slov asi šest let, když si ho k sobě domů odvezl bohatý muž, jehož jméno neznal. V honosné kuchyni mu nad vydatným masovým kotlíkem sdělil, že teď bude žít na jeho pozemcích a bude se starat o jeho stádo, které čítalo tři sta koz.

„To bylo všechno. Nikdy jsem se nedozvěděl ani to, kolik za mě otec dostal,“ řekl později Marcos. V té době bylo na španělském venkově běžné, že chlapci jeho věku odcházeli pracovat do hor jako pastevci koz, nestávalo se ale často, že by některého z nich jeho otec vysloveně prodal. Marcos byl předán do osobní péče stařičkému pastevci, který žil v jeskyni hluboko v pohoří Sierra Morena. Měl ho naučit vše, co o pastevectví věděl. Nebylo toho moc, ale bylo to dost, aby chlapec nemusel trpět hlady. K dítěti se choval laskavě, napájel ho kozím mlékem a těšil jeho smutky. Když se jednoho dne nevrátil z honu na zajíce, Marcos cítil, jako by znovu osiřel. Zůstal v jeskyni sám a samota ho děsila jako každé jiné dítě, zároveň měl v sobě strach větší, než mu naháněl jeho chatrný příbytek. Měl strach, že ho jeho bohatý kupec odveze zpátky k rodičům.

„I v těch nejhorších chvílích jsem dával přednost horám před životem v rodičovském domě,“ vzpomínal dospělý Marcos na chvíli, kdy se rozhodl, že už se z hor ke kruté maceše a chladnému otci nevrátí.

Sám v horách malý Marcos využil všech znalostí, které mu před smrtí stačil předat starý pastýř. Sbíral jedlé bobule, chytal zajíce do improvizovaných pastí a na jejich krev lákal ryby. Když byl starší, dokázal ulovit i jelena a stáhnout ho z kůže. V divočině nebyl ani rok, když se poprvé setkal s vlky. Hledal tehdy úkryt před bouří a narazil na vlčí doupě; nenapadlo ho nic lepšího, než se schovat do jeskyně mezi spící vlčata. Vlčice byla zrovna na lovu a když se vrátila, cenila na nezvaného hosta zažloutlé zuby a výhružně vrčela. Marcos si byl jistý, že ho zabije. Na rozdíl od chlapcovy lidské macechy se ale ve zvířecí matce pohnuly city vůči opuštěnému mláděti a nakonec se rozhodla mu neublížit. Nechala ho, aby si pohrál s jejími mláďaty, a dovolila, aby si z jeskyně odnesl kus masa. Z této vlčice se nakonec vyklubala matka, jakou Marcos do té doby nepoznal; něžná, pečující a ochranářská ho vítala, kdykoliv se ukázal u jeskyně, doprovázela ho na procházkách po okolí a zahřívala ho v chladných nocích. On jí za to nosil kozí mléko, které ukradl na pastvách. Marcos vlčici označil za nejlepší matku, jakou kdy měl - v její společnosti a blízkosti zbytku smečky prožil kritická léta dětství a dospívání. Svět, do kterého se nedopatřením dostal, mu připadal lepší, čistější a krásnější než ten, ze kterého vzešel.

„Když člověk mluví, může myslet jednu věc a říkat druhou. To zvířata nedělají,“ vysvětlil Marcos sentiment, se kterým se vracel k pobytu ve vlčím doupěti.

Na začátku roku 1965 nahlásili místní pastevci policii, že viděli muže s dlouhými vlasy, jak se potuluje po pohoří Sierra Morena oděný jenom do zašlé jelení kůže. Byli vysláni tři důstojníci na koních, aby pročesali lesy a neznámého pobudu předvedli k výslechu. Marcose našli, jak jí ovoce ve stínu stromu hluboko v horách. Když na něj promluvili, nebyl schopen slova. Rozuměl, co mu říkají, ale nepromluvil s jiným člověkem už dvanáct let a z úst mu nevyšla ani hláska. Z hor ho odvlekli násilím, připoutaného k sedlu jednoho z koní. Působil jako šílenec - snažil se kousat a vyl jako vlk.

Zvěsti o jeho nalezení se brzy rozšířily po celé zemi. Příběh o soužití s vlky, který Marcos vyprávěl, když se po dvanácti letech v divočině vrátil mezi lidi, zněl až fantaskně. Lidé byli nadšení novým objevem a novináři mu začali přezdívat „španělský Mauglí“. Získal si obrovskou popularitu, pro něj samotného byl ale staronový začátek bolestivý. Marcos se jen velmi obtížně integroval do společnosti, nerozuměl běžným sociálním normám a situacím. Ujaly se ho proto řádové sestry, které ho musely naučit znovu jíst příborem, oblékat se a chodit vzpřímeně. Později byl přijat do ozdravovny nadace Vallejo v Madridu, kde zůstal, dokud si znovu neosvojil návyky nezbytné pro samostatný život. Podařilo se také vypátrat Marcosova otce, který ale o svého syna nejevil nejmenší zájem. Když se s ním po tolika letech odloučení znovu shledal, jako první mu vyčetl, že ztratil bundu, kterou mu koupil jako malému dítěti. V Marcosovi setkání s otcem jen posílilo touhu vrátit se do hor.

Marcosův příběh podrobil kritickému zkoumání antropolog Gabriel Janer Manila. Mezi lety 1975-6 s ním vedl sérii rozhovorů, podle kterých se snažil sestavit plán pro jeho opětovnou integraci. Mimoděk na jejich základě také sepsal práci s názvem Hrál jsem si s vlky, ve které analyzoval nejen příčiny Marcosova opuštění a přežití, ale také jeho osobnost. Příběh španělského Mauglího označil za skutečný, ale detaily, o kterých Marcos tak barvitě vyprávěl, prý zdeformoval čas a trauma.

„To, co nám říká Pantoja o svém soužití s vlky, není to, co se skutečně stalo, ale to, o čem on sám věří, že se stalo,“ vysvětluje.

I dnes, po téměř padesáti letech zpátky v civilizaci, je pro Marcose těžké být člověkem. Žije v Rante, ospalé vesničce v Galicii na severozápadě Španělska, v malém domku, který mu darovali přátelé. Jeho domácnost je staromládenecká, plná špinavého nádobí, otevřených konzerv a cigaretového dýmu. V březnu roku 2018 poskytl rozhovor, ve kterém se vyjádřil, že je zklamaný lidskou povahou a že ničeho nelituje tolik jako dne, kdy musel opustit své vlky. S těmi si i teď rozumí více než s lidmi.

ZDROJE:

Bremner, Matthew: „How to be human: the man who was raised by wolves“ (28.8.2018). The Guardian. Čteno 21.8.2024

„Marcos Rodríguez Pantoja: The Real Story of a Man Who Was Raised Among Wolves“ (3.10.2023). owlcation.com. Čteno 21.8.2024