Epidemie smíchu. O bizarní nákaze, která na 18 měsíců paralyzovala vesničany u afrického jezera

Existuje na světě líbivější zvuk, než je ryzí, radostný smích? Smích jako prudká emocionální reakce je výsadou pouze vyšších primátů a má svůj hluboký evoluční smysl. Vřelý smích, který vzniká hrou hlasivek, bránice a mimických svalů, nám pomáhá uvolnit přebytečnou energii, kterou nemusíme spotřebovat k útěku nebo k boji, prováže nás s naší sociální skupinou a zaplaví naše tělo příjemnými pocity. Při smíchu se uvolňuje řada prospěšných látek jako je endorfin, oxytocin, serotonin nebo protein BDFN. Všechny tyto látky, kterým přezdíváme také „hormony štěstí“, nám pomáhají udržet dobrou náladu a navozují pocity lásky a bezpečí. Ne nadarmo se říká, že smích léčí.

I přesto, jak blahodárný vliv má smích na náš organismus, jeho příčiny nebývají vždycky veselé. Kromě radostného smíchu známe smích zdvořilostní nebo nervózní, někteří lidé se smějí v reakci na stres nebo nebezpečí, jiní jím maskují úzkost a strach. Někdy smích nebývá lékem, ale naopak symptomem závažných chorob. Z plna hrdla se smějí nemocní Alzheimerovou chorobou nebo lidé, kteří se narodili s Angelmannovým syndromem, známe ale i případy, kdy se smích stal hlavním průvodním jevem masové hysterie. Své o tom věděli vesničané z okolí Viktoriina jezera v africké Tanzanice, které v roce 1962 postihla zákeřná epidemie smíchu.

Epidemie smíchu vypukla 30. ledna 1962 ve vesnici Kashasha na západním pobřeží Viktoriina jezera. Většina případů masové hysterie (oficiálně známé pod označením masová psychogenní nemoc) začíná u jednotlivce, v Kashashe ale stálo v epicentru hned několik osob. Tři školačky z misijní internátní školy pro dívky zchvátila úzkost, která v nich vyvolala záchvat zoufalého smíchu. Nervózním, svíravým smíchem se postupně rozesmála celá jejich třída, pak škola, a nakonec i celá vesnice. Mezi nakaženými byly výhradně děti ve věku 12-18 let, učitelskému sboru se veškeré potíže jako zázrakem vyhnuly. Netrvalo dlouho, nákaza přeskočila do sousedních vesnic a překonala hranice regionu. Pojem „nakažlivý smích“ získal pro domorodce zlověstný nádech.

Nekontrolovatelný smích celkem zasáhl kolem 1000 lidí (převážně dětí a mládeže), způsobil uzavření čtrnácti škol a na rok a půl paralyoval okolí Viktoriina jezera. Záchvaty smíchu trvaly od několika hodin do několika týdnů a provázel je celkový tělesný i duševní neklid. Postižení zběsile pobíhali, kolébali se a křečovitý smích prokládali výbuchy pláče. Popadali se za břicha nejen obrazně - trpěli křečemi, špatným zažívání, na jejich kůži se objevovala vyrážka a měli četné dýchací potíže. Někdy dokonce upadali do mdlob - to vše bez jasné organické příčiny. Kromě toho, že smích ovlivňoval somatické funkce nakažených, měl negativní vliv také na psychickou pohodu a sociální funkčnost. Nepředvídatelné záchvaty, které nešly korigovat vůlí, řadě dětí znemožnily docházet do školy nebo pracovat na rodinných polích, což nepříznivě ovlivňovalo už tak chabou ekonomickou situaci nejchudších z afrických rodin.

Fenomén „epidemie smíchu“ v Tanganice vymizel 18 měsíců poté, co začal. Zanechal za sebou zmatek, nejistotu a napětí (které vystoupalo zvlášť poté, co byla škola v Kashashe obviněna, že nakažené žáky neizolovala a umožnila tak rozšíření nákazy do okolí). Lingivsta Christian Hempelmann z univerzity v Texasu zpracoval podrobnou analýzu tanganikánského incidentu, ve které za jeho příčinu označil jednoznačného viníka: stres. Úzkost a stres patří mezi obecné negativní faktory, které přispívají ke vzniku masových hysterií, a přirozeně méně odolné vůči zátěži bývají děti a pubescenti. Zdaleka nejohroženější skupinou je v případě masové hysterie populace s nízkým sociálním statusem.

„Masová psychogenní nemoc je poslední útočiště pro lidi s nízkým statusem,“ tvrdil Hempelmann. „Je to pro ně způsob, jak vyjádřit, že něco není v pořádku.“

Masová hysterie v Tanganice byla pravděpodobně reakcí na kulturní změny a nestabilní sociální systém. Jen měsíc před vzplanutím epidemie získala Tanganika nezávislost na Britském impériu a stala se konstituční monarchií. Žáci na britských internátních školách si tehdy často stěžovali, že v souvislosti s politickými změnami a nejistou budoucností cítí ze strany svých rodičů i učitelů větší tlak. Sociolog Robert Bartholomew a psychiatr Simon Wessely upozorňovali, že případy „epidemické hysterie“ se v Africe 60. let vyskytovaly ve zvýšené míře na britských misionářských školých. Oba odborníci shodně poukázali na to, že tanganikánská společnost byla ovládána přísným systémem, v jehož středu stáli konzervativní kmenoví vůdci, tzv. starší, a že tento tradiční kmenový systém byl v ostrém protikladu s novým politickým uspořádáním v zemi. Zatímco doma byly děti vedeny v duchu tradičního konservatismu starších, ve škole se setkávaly s novými myšlenkami, které tyto původní víry a pořádky zpochybňovaly od základů. Výsledkem byl hluboký osobní rozkol, který jen znásobil sociální úzkost.

Je paradoxní, že smích, který obyčejně přináší lidskému organismu řadu benefitů, může být zároveň projevem nervového zhroucení. Epidemie smíchu byla pouze jednou ze tří po sobě jdoucích behaviorálních epidemií, které se v 60. letech vyskytly u vesničanů z okolí Viktoriina jezera. V červenci a listopadu 1963 zchvátily region dvě další vlny masové hysterie, jejíž projevy byly snad ještě bizarnější, než v případě legendární „epidemie smíchu“. Vesničané při nich byli nuceni místo chůze běhat.

ZDROJE:

Bartholomew, Robert; Evans, Hilary: „Outbreak! The Encyclopedia of Extraordinary Social Behavior“ (2014). ISBN 978-0-7864-7888-0.

Blackthorn, Hazel: „The Tanganyika Laughter Epidemic: A Strange Historical Phenomenon“ (26.4.2024). Sickhistory.com. Čteno 28.1.2025

Holmes, Tao Tao: „The 1962 Laughter Epidemic of Tanganyika Was No Joke“ (15.1.2016). The Atlas Obscura. Čteno 28.1.2025

Lamba, Bikram: „The Incomparable 1962 Laughter Epidemic of Tanganyika When People Uncontrollably Laughed for Several Months“ (2022). Academia.edu. Čteno 28.1.2025