Escobarův syn chtěl pomstít otcovu smrt. Dnes žije bez drog a sní o světovém míru

Na ulici byste o něj okem nezavadili. Nenápadný, zavalitý čtyřicátník se snědou pletí a prořídlými našedivělými vlasy v ničem nepřipomíná svého slavného otce. Pracuje jako architekt a změnil si jméno, protože kvůli jeho rodnému příjmení mu nechtěli v kolumbijském krámě prodat ani sušenky. Sebastián Marroquín je totiž jediným synem nechvalně známého drogového bosse, narkoteroristy a zakladatele Medellínského kartelu Pabla Escobara.

Příchod prvorozeného dítěte byl v rodině Escobarových očekáván s velkou radostí. Chlapeček, kterého pokřtili jménem Juan Pablo, se narodil roku 1977 do světa plného privilegií a luxusu. Rok před jeho narozením založil jeho otec Medellínský kartel, který si měl brzy vytvořit monopol na distribuci práškového kokainu, a s ním i první pašerácké stezky z Peru, Bolívie a Ekvádoru přes Kolumbii až do Severní Ameriky. Drogový byznys, do kterého se namočil na počátku 70. let, tak povýšil na úplně jinou metu: s dodávkou okolo 70 tun kokainu pro trh ve Spojených státech se rázem stal jedním z nejbohatších lidí na planetě.

Velké peníze přinesly velké možnosti. Pablo Escobar, který prožil dětství v bídě a který si i svoji ženu musel vzít tajně, protože podle jejího otce nebyl zrovna lukrativní partie, si teď mohl dovolit postavit pro svou rodinu honosné sídlo. Panství pojmenované Hacienda Nápoles (doslova Neapolské panství) se stalo symbolem přepychu - na dvaceti kilometrech čtverečních se nacházel soukromý dům, bazén s tobogány, kompletní zoo s exotickými zvířaty, ale i nevěstinec a sbírka luxusních soch a automobilů. Právě sem si Pablo Escobar s manželkou z medellínské porodnice přivezl svého prvního potomka.

Escobar svého syna miloval a náležitě ho rozmazloval. Dítě mělo vše, co si přálo, a po ničem nemuselo toužit dlouho. Juan Pablo i jeho sestra Manuela, která do rodiny přibyla roku 1985, znali Escobara jako laskavého, něžného otce, který jim splnil každé přání. Znělo by to jako snové dětství - kdyby nebyly drahé hračky placeny z krvavých peněz, o jejichž původu neměl malý Juan Pablo ani ponětí.

Značná část dětství Juana Pabla byla iluze, kterou mu rodiče vytvořili pro jeho ochranu. Pablo Escobar vedl takřka neustále boje o moc s konkurenčními kartely doma i v zahraničí. Jejich spory běžně končily krveprolitími, výjimkou nebyly vraždy civilistů, policistů, soudců i prominentních politiků a rodina tak byla permanentně vystavena nebezpečí jak ze strany kolumbijské policie, tak znepřátelených kartelů. Přesto se Escobarovi dařilo syna izolovat od svých pracovních záležitostí natolik důkladně, že si spolu mohli udělat dokonce i bezstarostný výlet do Spojených států. Z tohoto období, které dospělý Juan Pablo popisuje jako to nejharmoničtější období svého dětství, pochází i slavná fotografie, na které oba Escobarové, otec a syn, pózují před Bílým domem.

K velkému obratu došlo v srpnu roku 1984, kdy malého Juana Pabla poprvé zasáhla tvrdá realita otcova byznysu. V dubnu toho roku zemřel při atentátu kolumbijský ministr spravedlnosti Rodrigo Lara-Bonilla, který proslul snahou o potlačení organizovaného zločinu v zemi. Pablo Escobar, který proti ministrovi vedl neúspěšné politické tažení, byl označen za pravděpodobného viníka a jeho tvář se začala objevovat v televizi i v tisku. Juan Pablo byl v šoku. Escobar se předtím angažoval v politice a mezi běžnými lidmi se těšil velké oblibě. Financoval výstavbu bytových komplexů, nemocnic, škol i kostelů; na stavbě přitom zaměstnával ty nejchudší z nejchudších a štědře je platil, což mu vysloužilo pověst kolumbijského Robina Hooda. Po atentátu ale začal přízeň davu ztrácet a byl nucen i s rodinou prchnout do Panamy a Nikaraguy. Někdy v té době prozradil synovi pravdu o svém podnikání. Tato informace měla spolu s nepohodlím, kterým trpěl na útěku, na osobnost sedmiletého chlapce destruktivní vliv:

„Můj život byl životem zločince. Trpěl jsem, jako bych ten atentát spáchal já,“ vzpomínal později. Po návratu do Kolumbie otec zasvětil Juana Pabla do rodinného obchodu. Před sotva osmiletého chlapce vyskládal na stůl malé balíčky s jednotlivými druhy drog a vysvětloval mu, jaké účinky mají na své uživatele. V devíti letech pro syna pro změnu zorganizoval exkurzi do jedné ze svých továren na kokain. Když roku 1989 zemřel na následky atentátu Luis Carlos Galan, další z Escobarových politických oponentů, Juan Pablo tento čin vmetl otci do tváře. Vyjádřil nesouhlas s násilím, kterého se dopouštěl, a odmítl jeho politiku i byznys. Zdá se, že Pablo Escobar fakt, že jeho jediný syn odmítl drogovou kariéru, přijal s povděkem. S výjimkou krátké přestávky vyplněné otcovým pobytem ve vyšperkované věznici, kterou si sám postavil, strávili Escobarovi dalších sedm let na útěku.

2. prosince 1993 byl Pablo Escobar dopaden v úkrytu v jednom medellínském domě. Podle oficiální verze ho zastřelili členové kolumbijské policie.

Po smrti Pabla Escobara nastaly pro vdovu a sirotky krušné časy. Dříve, než si pozůstalí stačili uvědomit, že se stále nacházejí ve stavu smrtelného nebezpečí, dostihly je starosti o dost přízemnější: neměli ani peso. Peníze, které jim zanechal zemřelý narkobaron, byly ty tam - utratil je Pablův bratr Roberto za vydatného přispění ostatních příbuzných z otcovy strany. Tato nepochopitelná zrada stála v zárodku rozkolu Juana Pabla se strýcem Robertem, který byl v dobách své největší slávy pravou rukou jeho otce. Juan Pablo tvrdil, že Roberto se spolčil s americkým Úřadem pro potírání drog (DEA) a pomáhal jim Pabla najít. V žalu nad úmrtím milovaného otce zapomněl Juan Pablo na své pacifistické přesvědčení a zavázal se vykonat krvavou mstu na všech, kdo jsou zodpovědní za jeho smrt. Jedinou výhružkou tak ještě více popudil kartel a přitáhl na sebe pozornost kolumbijských úřadů.

„Příslib msty jsem odvolal s pistolí namířenou na svou hlavu,“ vysvětlil Juan Pablo. Později došel k závěru, že jeho otec nebyl zastřelen, ale spáchal sebevraždu. Výsledky oficiální pitvy prý byly zfalšovány, aby kolumbijští policisté ze střetu vyšli jako hrdinové. Toto přesvědčení je součástí komplexního balíčku rozporuplných pocitů, které Marroquín vůči svému otci chová.

„Bylo by snadné říct, že táta byl špatný člověk. Ale on nebyl,“ vysvětluje s tím, že přes všechny jeho zločiny on sám od otce zažíval skutečnou rodičovskou lásku. Těžko se vyrovnává s tím, že zatímco pro něj samotného je nejvyšším ideálem světový mír, ve kterém žádné drogy neexistují, jeho laskavý otec si kokainu cenil více než lidského života. Vnitřní rozkol ho láme dodnes: na jednu stranu se od Escobarova odkazu distancuje, na druhou stranu z něj stále těží. Už jako sedmnáctiletý si změnil jméno na Sebastián Marroquín, ale z příjmení Escobar si chtěl nechat vyrobit obchodní značku. Touží po klidném životě v ústranní, ale čile vydává rozhovory, píše knihy a autorizuje scénáře dokumentárních filmů o činech svého otce, jehož stín má podle vlastních slov „pořád v zádech“. V roce 2009 se setkal s dětmi zavražděného ministra spravedlnosti Rodriga Lary a bývalého prezidentského kandidáta Luise Carlose Galana, aby je požádal o odpuštění. Překvapilo ho, když se setkáním souhlasili.

„I vy jste byl obětí Pabla Escobara,“ sdělili dojatému Marroquínovi. Nic nemohlo jeho vztah k otci vystihnout lépe, než jeho tehdejší odpověď:

„Nevím, jestli je to pravda,“ odvětil se slzami v očích. „Ale pokud ano, jsem ta jediná z jeho obětí, která si nezaslouží žádný soucit.“

ZDROJE:

Basu, Moni: „Ruthless drug lord or loving father? Escobar's son lives with two truths“ (1.9.2016). CNN. Čteno 10.9.2024

Co, Ryanne: „Why Pablo Escobar’s son is choosing a life of peace and tolerance“ (6.10.2023). Tatler. Čteno 10.9.2024

Rennie, Daniel: „How Sebastián Marroquín Reinvented His Legacy As Pablo Escobar’s Son“ (3.12.2022). AllThatsInteresting.com. Čteno 10.9.2024

Cué, Carlos E.: „My father was much crueler than the Pablo Escobar you see on Netflix“ (28.9.2016). El Pais. Čteno 10.9.2024

Imison, Pau: „Pablo Escobar's son: Why I gave up my vow of revenge and work to reform drug policy“ (6.9.2015). The Independent. Čteno 10.9.2024