Fotka popáleného dítěte zastavila válku. „Napalmová dívka“ si léčí rány i po 50 letech

Když se roku 1954 podařilo Vietnamcům konečně prosadit částečnou nezávislost na koloniálních mocnostech ze západu, byla jejich země na 17. rovnoběžce rozdělena na dva samostatné celky. Oba nově vzniklé útvary si ale své sebepojetí představovaly jinak - Severní Vietnam usiloval o svržení vlády Jižního Vietnamu a sjednocení obou zemí pod komunistickou nadvládou, Jižní Vietnam myslel prozápadně a na svou obranu proti dravému sokovi si povolal mocného spojence - Spojené státy americké. Střet dvou znepřátelených sousedů nevyhnutelně vedl k ozbrojenému konfliktu, který vstoupil do dějin jako válka ve Vietnamu (1955-75).

Zapojení Američanů do bojů mezi oběma Vietnamy způsobilo, že tato válka byla krutá a brutální i v porovnání s válečnými standardy 20. století. Boje na zemi trvaly dvacet let, z toho deset let Spojené státy útočily ze vzduchu. Celou jednu dekádu shazovalo nejsilnější letectvo světa na malou agrární zemi o velikosti Nového Mexika smrtící koktejl výbušnin a zápalných látek okořený pořádnou dávkou herbicidů, zdaleka ne všechny střely přitom zasáhly nepřítele. Zatímco symbolem hrůzného běsnění amerických vojsk se stal masakr ve vesnici My Lai (masová vražda asi 500 vietnamských civilistů), devastující vliv útoků americkými puma i vyzbrojeného jihovietnamského letectva na vlastní obyvatelstvo dodnes připomíná příběh Phan Thi Kim Phúc - dívky, která se stala živým důkazem zrůdných účinků napalmové bomby.

7. června 1972 jednotky Severovietnamské armády obsadily jihovietnamské město Trang Bang, ve kterém žila i tehdy devítiletá Phúc se svou rodinou. Jen o den později svrhla jihovietnamská letadla na Trang Bang napalm - zápalnou směs zahušťovadla a běžně dostupného benzínového paliva, která se už od druhé světové války s oblibou používala k vyhánění nepřátel z úkrytů. Napalmová bomba buď přímo zažehne požár, nebo spálí kyslík a své oběti udusí. Proti jejím zdrcujícím účinkům nemá šanci dospělý člověk, natož pak malé dítě, kterým v té době byla taky Phúc.

Po svržení bomby se Phúc připojila k hloučku civilistů prchajících z buddhistického chrámu Caodai do bezpečí jihovietnamských pozic. Nevěděla, že nad městem krouží útočný letoun Skyraider, jehož pilot se měl za pár chvil dopustit fatální chyby v úsudku. Skupinu vyplašených civilistů si spletl se severovietnamskými vojáky a vypustil proti nim další napalmovou bombu. Trefil se přesně: útok nepřežilo několik prchajících včetně dvou bratranců malé Phúc. Ona sama byla sice ušetřena nejhoršího, i tak se ale stopy napalmu dotkly jejích zad a levé paže a vznítily na ní oblečení. Šaty si instinktivně strhla z těla a křičící křikem nevyslovitelné bolesti pokračovala v běhu.

Phúc se v doprovodu několika dalších dětí podařilo doběhnout až do provizorní záchranné stanice, kde ji kromě přímé pomoci čekalo i několik fotografů. Mezi nimi byl i teprve jednadvacetiletý Hyunh Cong Ut, vietnamsko-americký fotoreportér známý dnes spíše pod jménem Nick Ut. Právě on se stal autorem ikonické fotografie, která zachycuje Phúc, jak utíká nahá s rozpaženýma rukama, popálenou kůží a tváří zkřivenou bolestí.

„Příliš horké, příliš horké!“ křičela prý dívka. Humanitární pracovníci a Ut polili její rány studenou vodou a spolu s dalšími zraněnými dětmi ji odvezli do nemocnice v jihovietnamském Saigonu. Hluboké popáleniny pokrývaly více než 50% jejího těla a lékaři jí nedávali valné šance na přežití. Během následujících 14 měsíců podstoupila 17 operací (včetně transplantace kůže) a na deset dalších let byla značně omezena v pohybu. Roku 1982 nastoupila k rekonstrukční operaci v západním Německu, která ji vrátila do života.

Vycestování Phúc na Západ ale nebylo jen tak. V roce 1975, kdy poprvé opouštěla nemocnici v Saigonu, se válka chýlila ke konci. Protiválečné nálady ve Spojených státech dosahovaly vrcholu a Američané stahovali svá vojska z Vietnamu. Byla to i fotografie napalmové dívky, která vyburcovala veřejné mínění a přispěla k tomu, že americká strana dala ruce pryč od vietnamských záležitostí. Brzy poté, co Spojené státy nezareagovaly na poslední zoufalé volání decimované jihovietnamské armády, Jih nadobro padl a Vietnam byl sjednocen pod vládou komunistické strany.

„Můj bratr mi jednou řekl, že doufá, že jednou pořídím fotku, která zastaví tuhle hroznou válku,“ vzpomínal později Nick Ut. „A já jsem chtěl tu válku zastavit. Nenáviděl jsem válku.“

Phúc se jako hlavní aktérka fotografie, která vyhnala Američany z Vietnamu (tak to alespoň prezentovala komunistická strana), těšila výsadnímu postavení - přistupovali k ní sice s nedůvěrou, ale alespoň navenek její osobě poskytovali řadu privilegií. Plastické operace jí ve Vietnamu prováděli odborníci ze Západu a režim jí umožnil vycestovat za studiem.

Zatímco v komunistickém Vietnamu se stala fotografie „napalmové dívky“ nástrojem propagandy, na Západě sklízela jedno ocenění za druhým. Ut snímek doručil do redakce své domovské agentury Associated Press, která ho ořízla (zmizely postavy fotografů v pravé části) a doporučila ke zveřejnění. Hned druhého dne se takto upravená fotografie objevila na hlavní straně deníku The New York Times, následujícího roku za ni Ut obdržel ocenění World Press Photo i prestižní Pulitzerovu cenu (v kategorii reportážní fotografie). Dodnes jde o jeden z nejcitovanějších válečných snímků všech dob.

Phan Thị Kim Phúc letos oslavila 61. narozeniny. Několik let po konci války jí coby dítěti propagandy režim umožnil (byť pod bedlivým dohledem) studovat na Kubě, kde se seznámila se svým budoucím manželem. Na svatební cestě oba požádali o politický azyl v Kanadě, kde žijí dodnes. Phúc se celý svůj dospělý život věnuje osvětové a charitativní činnosti - v 90. letech založila nadaci Kim Phúc Foundation International poskytující lékařskou a psychologickou pomoc dětským obětem války, je autorkou mírových esejí a velvyslankyní dobré vůle organizace UNESCO. Traumatické zkušenosti z dětství ve válečné vřavě se podepsaly nejen na jejím těle: i po více než padesáti letech trpí bolestmi a musí absolvovat rekonstrukční lékařské zákroky, má diagnostikovanou posttraumatickou stresovou poruchou a v minulosti se potýkala se sebevražednými myšlenkami, ze kterých ji vysvobodilo až přimknutí se ke křesťanské víře. Rány, které napalm zanechal na jejím těle, jsou prý ničím proti těm, které jí zjizvily duši, vnímá ale, že v životě ušla kus cesty a že dokázala ze své tragédie vytěžit maximum.

„Jsem už něčím víc, než jen napalmovou dívkou,“ říká.

S fotografem Nickem Utem je Phúc dodnes v kontaktu. Roku 2009 se Spojené státy vzdaly použití napalmu proti civilnímu obyvatelstvu.

ZDROJE:

Harris, Mark Edward: „Photographer Who Took Iconic Vietnam Photo Looks Back, 40 Years After the War Ended“ (3.4.2015). Vanity Fair. Čteno 29.11.2024

Holland, Oscar: „‘Napalm Girl’ at 50: The story of the Vietnam War’s defining photo“ (9.6.2022). CNN Style. Čteno 29.11.2024

Mehta, Amar: „Vietnam ‚Napalm Girl‘ receives final skin treatment in Florida 50 years after iconic image“ (30.6.2022). Sky News. Čteno 29.11.2024

Paterson, Niall: „Napalm Girl: Spreading forgiveness 50 years on“ (26.9.2022). Sky News. Čteno 29.11.2024

Recker, Jane: "Fifty Years Later, Kim Phuc Phan Thi Is More Than ‘Napalm Girl’"(10.6.2022). The Smithsonian Magazine. Čteno 29.11.2024

„Story Behind The The Terror of War: Nick Ut’s ´Napalm Girl´ (1972)“ . About Photography.com. Čteno 29.11.20