Francouzi chtějí kvůli Trumpovi vrátit Sochu svobody. Tady jsou důvody, proč se to nestane

V posledních dnech na sebe strhl pozornost mezinárodních médií francouzský politik a europoslanec Raphaël Glucksmann. V projevu, který adresoval vládě Spojených států amerických, kritizoval postoj prezidenta Donalda Trumpa k válce na Ukrajině a příliš velkou příchylnost k Rusku. Podle Glucksmanna se Američané „přidali na stranu tyranů“ a nezaslouží si už dále držet sochu Svobody, která do Spojených států přicestovala z Francie před 140 lety.

„Vraťte nám naši sochu Svobody,“ zaznělo v emotivní řeči. „Byl to náš dárek pro vás, ale očividně jím pohrdáte. Tady s námi bude šťastná.“

Přesto, že Glucksmannův postoj odráží většinové klima v zemi galského kohouta, je bizarní požadavek na vrácení dvousettunové sochy interpretován jako zjevná nadsázka. Nápad si ale i tak našel řadu příznivců a otázka vlastnictví nejslavnější americké pamětihodnosti se stala předmětem diskusí a dohadů.

Je požadavek francouzského politika oprávněný a komu vlastně patří socha Svobody?

Socha Svobody přicestovala do Spojených států v červnu 1885, k jejímu slavnostnímu odhalení došlo o rok později. Nápad na vytvoření památníku se zrodil už o dvacet let dříve v hlavě Edouarda René de Laboulaye, prominentního francouzského politika a prezidenta Francouzské společnosti proti otroctví. Laboulaye se hlásil k myšlenkám demokratického státu a všeobecných občanských svobod a v občanské válce, která otřásala Amerikou mezi lety 1860-65, nadšeně podporoval státy Unie. Když roku 1865 Unie porazila nepřátelský Jih a otroctví bylo konečně zrušeno ve všech státech federace, Laboulaye navrhl, aby bylo toto vítězství oslaveno darem francouzského lidu Spojeným státům. Protože toužil po tom, aby ideál demokratické republiky zvítězil i v očích francouzského lidu (Francie byla v té době opět monarchií), podařilo se mu protlačit myšlenku, že dar v podobě monumentálního památníku vznikne v rovnocenné spolupráci mezi oběma zeměmi. Když Raphaël Glucksmann v březnu tohoto roku prohlásil, že USA už s Francií nesdílejí hodnoty, které měla socha Svobody reprezentovat, odkazuje se tím právě k tomuto myšlenkovému pozadí jejího vzniku.

Socha Svobody se nachází na ostrově Liberty Island v zálivu New York Harbor. Všechna plavidla směřující k newyorskému přístavu proplouvala kolem ní a v minulosti plnila úlohu pomyslného majáku, který vítal lodě s evropskými přistěhovalci. Socha byla často tím prvním, co imigranti ze Spojených států viděli, a na řadu z nich měla silný psychologický efekt.

„Viděl jsem sochu Svobodu,“ vzpomínal ve svém deníku imigrant, který do Států přicestoval z Řecka. „Pomyslel jsem si, že je nádherná. Otevřela svou náruč a vítala všechny cizince. Kéž by mi dala šanci dokázat, že za to stojím. Něco dokázat - a být někým v Americe.“

Postoje Donalda Trumpa v otázce přistěhovalectví netřeba dlouze představovat. Faktem ale je, že z historického hlediska patří imigranti mezi symboly moderních Spojených států úplně stejně jako socha Svobody, která vznikla v hlavách a rukou hned dvou Francouzů - sochaře Bartholdiho a architekta Eiffela. Proslýchá se dokonce, že Bartholdi navrhl podobu Svobody podle tváře své vlastní matky. Výtka, že současný americký prezident (sám potomek evropských imigrantů) se svými postoji zpronevěřil ideálu, který socha Svobody ztělesňovala, se ve světle této skutečnosti jeví jako poměrně oprávněný.

I kdyby se europoslanci Glucksmannovi podařilo dosáhnout toho, aby byly Spojené státy donuceny dávný dar vrátit pro nevděk, na řadu přichází nejednoznačná otázka vlastnictví. Sochu Svobody totiž tvoří kromě těla také podstavec, který nikdy nebyl francouzským majetkem. Na rozdíl od sochy, která do země připlula na palubě zaoceánského parníku rozložená v patnácti bednách jako gigantická skládačka, konstrukce piedestalu proběhla kompletně na americké půdě. Sochu financoval z vlastních prostředků francouzský lid (nikoliv vláda, jak se někdy mylně uvádí), zatímco na podstavec se skládali obyčejní Američané. Participace obou národů byla téměř vyrovnaná; socha stála Francouze 250 tisíc dolarů, podstavec přišel americkou stranu na celých 300 tisíc. Odhaduje se, že 80 % všech peněz vybraných na piedestal pochází z darů pod jeden dolar.

Roku 1984 se socha Svobody zařadila na seznam světového dědictví UNESCO. Tato organizace má ve věci jasno: socha Svobody je „mistrovské dílo lidského ducha“ a - bez ohledu na totožnost svého stvořitele - patří vládě Spojených států amerických.

Světová média citovala Glucksmannovu žádost jako neškodnou anekdotu. Tomu, že by kvůli vlastnictví Sochy svobody mělo dojít k závažnému diplomatickému sporu mezi oběma zeměmi, nevěří i přes silné mediální ozvěny snad ani sám Glucksmann. Reakce Spojených států byla navzdory této skutečnosti velmi ostrá:

„Nic vám nedáme,“ zaznělo z Bílého domu. „Nebýt nás, tak mluvíte německy.“

„Nikdo samozřejmě nevtrhne do Států a sochu neukradne,“ ubezpečil následně Glucksmann své sledující na sociálních sítích. „Ta socha je jejich. To, co ztělesňuje, ale patří každému.“

Pokud tedy některý z francouzských občanů na krátkou dobu uvěřil, že se pohledu na tvář sochy Svobody dočká i bez letenky, musel se brzy zase smířit s tím, že se to nestane. O vlastnictví hmoty totiž není sporu. Jestli jsou Spojené státy i dnes věrny hodnotám, pro které jim před 140 lety francouzský lid sochu daroval, zůstává na zvážení každého svobodného člověka.

ZDROJE:

Brown, Stacey M.: „Lawmaker: Statue of Liberty Belongs in France, Not Trump’s America“ (18.3.2025). The San Diego Voice. Čteno 19.3.2025

Jacobs, Julia: „New Statue of Liberty Museum Illuminates a Forgotten History“ (15.5.2019). The New York Times. Čteno 19.3.2025

Leicester, John: „From France comes a call for Trump's America to return Lady Liberty. Here's why it won't happen“ (18.3.2025). The Associated Press. Čteno 19.3.2025

Nguyen, Danny: „White House says it will not return the Statue of Liberty to France“ (17.3.2025). Politico.com. Čteno 19.3.2025