George Stinney: Za vraždu, kterou nespáchal, skončil čtrnáctiletý chlapec na elektrickém křesle

George Junius Stinney se narodil roku 1929 v městečku Alcolu v Jižní Karolíně. Jeho otec, George starší, pracoval na zdejším mlýně, matka Aimé se živila jako kuchařka. George byl nejstarším synem svých rodičů, krátce po něm přišli na svět ještě tři jeho sourozenci - bratr Charles a sestry Katherine a Aimé.

Alcolu bylo typické maloměsto své doby. Nemělo více než pár set obyvatel, z nichž většina byla zaměstnána na zdejší pile nebo ve mlýně. Ve Spojených státech tehdy platily přísné zákony o rasové segregaci, které ideologicky i prakticky oddělovaly černošské obyvatelstvo od bílé populace. Alcolu nebylo výjimkou. Malé město bylo železniční tratí rozděleno na dvě části, jednu pro černé, druhou pro bílé obyvatele. Denní interakce mezi oběma skupinami byly omezeny na nezbytné minimum; fakticky vedle sebe v rámci jednoho malého města existovaly dvě na sobě nezávislé komunity, mezi nimiž navíc panovala vzájemná nedůvěra a nevraživost. Podle barvy pleti navštěvovaly děti dvě různé základní školy, z nichž každá stála poblíž kostela - kostel baptistické církve byl znám jako „bílý kostel“, farnost Green Hill jako „černý kostel“.

Jednoho březnového rána roku 1944 otřásla městem hrůzná událost. V příkopu jen pár minut cesty od „černého kostela“ byla nalezena těla dvou bělošských dívek, jedenáctileté Betty June Binnicker a sedmileté Mary Emmy Thames, které obě shodně se předešlého dne nevrátily domů. Rozsáhlé pátrací akce se v průběhu dne a noci poté, co se po obou dívkách slehla zem, zúčastnil mezi jinými i George Stinney sr. se svým nejstarším synem.

Bezprostředně po nálezu těl bylo na první pohled zřejmé, že obě dívky byly zavražděny. Na místo přivolaný lékař také později potvrdil, že starší z nich, Betty, byla sexuálně zneužita. Obě měly stejná, hluboká a mnohočetná poranění lebky, o nichž se soudilo, že byla způsobena těžkým předmětem o velikosti sekery. Těla byla zohavená a do příkopu ledabyle pohozena hned vedle jízdních kol, které si s sebou vzaly na poslední cestě z domova.

Brutalita útoku komunitu šokovala a vyšetřovatelé byli vystaveni enormnímu tlaku na dopadení pachatele. Rozběhlo se zběsilé pátrání po vrahovi a zraky všech se záhy upřely na teprve čtrnáctiletého George Stinneyho. Podle tvrzení svědků měl totiž právě George obě dívky předchozího dne potkat a dokonce s nimi i mluvit. Jak sám George později bezelstně přiznal, Bette a Mary zastihly jeho a jeho sestru Aimé při hře na dvorku. Obě dívky u nich zastavily i se svými jízdními koly a zeptaly se, zda neznají místo, kde by si mohly natrhat maypops - zvláštní druh jedlých květin, který si děti s oblibou přidávaly do limonády. George s Aimé měli být posledními, kdo dívky spatřil živé, a vyšetřovatelé rázem získali svého hlavního podezřelého. Zatímco sedmiletou Aimé vyloučili rovnou, začali se čile zajímat o jejího bratra.

Ve městě se sice šeptalo, že Mary a Betty měly být viděny ještě později toho dne, jak si s košíky plnými maypops dělají přestávku u domu v lepší městské čtvrti, ale informace byly shozeny ze stolu jako babské klepy. Vyšetřovatelé nehledali bílého vraha.

Po rychlém výslechu svědků se vydali přímo do domu rodiny Stinneyových. George byl zrovna doma sám; rodiče byli v práci a nejmladší sestra, vyděšená blížícím se policejním autem, se ukryla do kurníku na dvoře. George netušil, co po něm chtějí, ale nevzpíral se; předpokládal, že jde o omyl, o kterém doufal, že se brzy vysvětlí. Nemohl tušit, že domů už se nikdy nevrátí.

Chlapce odvlekli v poutech a zavřeli ho samotného, bez rodičů, právního zástupce nebo alespoň jakéhokoliv svědka, do ponuré a stísněné vyšetřovací místnosti. V ní ho skupina dospělých mužů vyslýchala intenzivně několik hodin. Výsledkem bylo, že po oněch několika hodinách výslechu vyšel z vyšetřovací místnosti zchvácený důstojník policejního sboru H.S.Newman a v ruce vítězoslavně třímal cár papíru, na kterém vlastní rukou zaznamenal přiznání George Stinneyho k vraždě obou dívek. Sám George své údajné doznání nikdy nepodepsal, ale to nevadilo - slovo policejního důstojníka bohatě stačilo.

„Zatknul jsem toho chlapce,“ tvrdil Newman. „Ke všemu se přiznal a řekl mi, kde najdu kus železa dlouhý asi patnáct palců, kterým těm holkám roztříštil lebky. Pohodil ho tam do příkopu, pár stop od místa, kde jsme našli jejich kola.“

George měl podle něj přiznat, že po nepovedeném pokusu o znásilnění Betty ve vzteku obě dívky zabil. Krom toho, že ale nemohl doložit písemné doznání s vlastnoručním podpisem, Newman navíc odmítl veřejnosti sdělit, ve které věznici George drží. Žádné informace policie neposkytla ani jeho nejbližší rodině; rodiče se marně snažili zjistit i to, kdy přesně bude jejich syn předveden před soud. Stinneyovi byli zdrceni; syna týdny neviděli, ale věděli, že mají svázané ruce. Neměli peníze ani vliv, nevyznali se v právu a patřili k velmi neprivilegované skupině obyvatel. Místní komunita navíc Stinneyovy brzy po zatčení syna vyobcovala. Otec přišel o práci, ke které se vázalo bydlení v podnikovém domku, a rodina se musela přestěhovat do jiného města.

Z dnešního pohledu připomíná soud George Stinneyho, který se odehrál 1944, parodii na spravedlnost. Jako při výslechu, i během soudního líčení byl naprosto sám; jeho rodina, ačkoliv jí nakonec byl sdělen čas a místo konání, nebyla vpuštěna dovnitř. Během párhodinového líčení nebyl předložen žádný přímý důkaz, který by svědčil pro chlapcovu vinu. Veškeré argumenty obžaloby se opíraly o skutečnost, že George se zavražděnými den před smrtí krátce hovořil, a o tvrzení vyšetřovatelů, že se k činu během výslechu sám doznal. Slovo čtrnáctiletého černého chlapce nemělo tehdy m oproti slovu bílého šerifa před soudem žádnou váhu. Advokát, kterého mu přidělili, mladý fluktuant s politickými ambicemi, neudělal navíc pro obhajobu svého klienta téměř nic. Nepokusil se přesvědčit porotu o jeho nevině, nediskutoval o trestní sazbě, proti důkazům, které by dnes už nemohly obstát, nevznášel výrazné námitky. Jeho nečinnost značnou měrou přispěla k tomu, že George byl z vraždy Bette a Mary nakonec usvědčen. Porota (tvořená dvanácti bílými muži) debatovala za zavřenými dveřmi o jeho vině celých deset minut, během kterých se jednohlasně usnesla, že čtrnáctiletý hoch je vinen vraždou a znásilněním a bude odsouzen k trestu smrti na elektrickém křesle.

Proti rozsudku se téměř okamžitě zvedla vlna nevole. Černošská komunita v Alcolu pořádala protesty, lidé posílali stovky dopisů adresovaných Olinu Johnstonovi, guvernérovi státu Jižní Karolína, s žádostí o milost pro dítě odsouzené na smrt. Jejich prosby zůstaly oslyšeny.

George vedli k elektrickému křeslu oblečeného v příliš volném pruhovaném mundůru. Možnosti pronést poslední slova se vzdal. Oblečení nebylo to jediné, co mu bylo velké: Bibli, kterou třímal pod paží, mu vzali, a usadili ho na ni. Když poprava začala, maska, kterou měl překrytou tvář a která na ní tak špatně držela, se sesunula, a přihlížející tak mohli vidět, jak se z očí vytřeštěných hrůzou valí proud slz. Celý proces netrval dlouho; 2400 voltů usmrtilo hubeného hocha na tři rázy. Bylo ráno 16. června 1944 a George Stinney byl mrtvý.

Spravedlivého procesu se George dočkal až sedmdesát let po své smrti. Roku 2014 byl jeho případ znovu otevřen. Mezi hlavní svědky se zařadili tři jeho dosud žijící sourozenci, obě sestry i bratr. Tvrdili, že přiznání bylo vynucené a jejich bratr měl na čas, kdy měly být dívky zavražděny, alibi. Navzdory domnělému přiznání také podle nich nikdy nepřestal opakovat, že skutek nespáchal.

„Johny, já to neudělal. Proč, proč by mě zabíjeli za něco, co jsem neudělal?“ vyznával se prý spoluvězni.

Nejen, že řada dosud žijících svědků potvrdila Georgovo alibi, ale nebyla nalezena jediná spojitost mezi ním a událostmi okolo vraždy Betty a Mary. 7. prosince 2014, po několika měsících přezkoumávání, dospěla tudíž soudkyně Carmen T. Mullen k jednoznačnému závěru:

„Jedná se o případ tak velkého bezpráví, že už si větší ani nedovedu představit,“ pronesla v emotivní řeči. Pro přeživší rodinu znamenal nový rozsudek trpkost i obrovskou úlevu. Trpkost, protože život, který mohl George žít, mu už nikdo nevrátí, úlevu, protože po sedmdesáti letech bylo spravedlnosti učiněno zadost. Rozsudek smrti pro George byl formálně zrušen a jako oficiální příčina úmrtí byla do zápisu uvedena dvě slova: justiční vražda.

Případ George Stinneyho je dnes považován za jeden z největších justičních omylů v amerických dějinách a často se objevuje jako argument v debatách o zrušení trestu smrti. George se stal předobrazem pro postavu Johna Coffeyho v slavném románu Stephena Kinga Zelená míle, o jeho životě byly napsány knihy, básně i opera.

Na místě nálezu těl zavražděné Betty a Mary v jejich rodném městě Alcolu byl vytyčen pomník, na němž jsou uvedena jména všech obětí tehdejší tragédie: Betty, Mary i George.

ZDROJE:

BANNER, Stuart (5.3.2005). „When Killing a Juvenile Was Routine“. The New York Times. Čteno 23.9.2023

BEVER, Lindsey (18.12. 2014). „It took 10 minutes to convict 14-year-old George Stinney Jr. It took 70 years after his execution to exonerate him“. Washington Post. Čteno 23.9.2023

Walker, Tim (22.1. 2014). „George Stinney: After 70 years, justice in sight for boy America sent to electric chair“. The Independent. Čteno 23.9.2023