Článek
Každý správný diktátor má děti rád. Alespoň na oko - tak, aby se jeho láska dobře vyjímala na propagandistických fotografiích. Nic nepotěší srdce národa tak, jako usmívající se dítě v náručí hrdiny, a tak se bok po boku svých nejmenších obdivovatelů nechávali zvěčnit i ti největší tyrani. Josif Vissarionovič Stalin nebyl výjimkou. Zatímco v osobním životě fatálně selhával jako rodič svých vlastních potomků, na veřejnosti si pečlivě budoval obraz „otce sovětského lidu“ a „přítele všech dětí“. Dochovaly se desítky a stovky fotografií, maleb a pohlednic, které zobrazují vůdce Stalina, jak stojí jako na piedestalu a je obklopen dětmi. Shlíží na ně laskavě, něžně a téměř s hrdostí - člověk by mohl přísahat, že v jeho očích vidí záblesky, jaké lze najít jen v pohledech pyšných otců.
Záběry to byly idylické jen na oko. To, že se ocitly v rámečku vedle otce všech Sovětů, neposkytovalo dětem propagandy žádnou zvláštní ochranu. Své by o tom mohla vyprávět Gelja - dívka, která se nedopatřením stala tváří snad nejikoničtější fotografické kampaně z celé Stalinovy éry.
Dar pro soudruha Stalina
Její celé jméno znělo Engelsina Markizova, doma jí ale nikdo neřekl jinak než Gelja. Gelja se narodila v listopadu 1928 do rodiny vysokého stranického funkcionáře Ardana Markizova a jeho ženy Dominiky, dcery transbajkalského kozáka Fjodora Puškajeva. Ardan a Dominika byli oba bolševici tělem i duší a lásku ke straně a lidu se svým dětem snažili vštípit už od kolébky; Gelja dostala jméno po komunistickém teoretikovi Friedrichu Engelsovi, zatímco její starší bratr Vladlen byl pojmenován po Vladimíru Leninovi. Markizovi vedli pohodlný, blahobytný život levicové smetánky, vlastnili hezký byt v centru Burjatska (autonomní sovětská republika u hranic s dnešním Mongolskem) a také velký dům na venkově, na jehož zahradě si malá Gelja hrávala s dětmi bolševických pohlavárů ze sousedství. Bylo to šťastné dětství - až příliš šťastné v kontrastu s tím, co mělo nastat po něm.
V roce 1936 se sotva sedmiletá Gelja dostala na výsluní veřejného zájmu. Nejmladší z rodiny Markizových vybrali, aby během slavnostního ceremoniálu v Kremlu předala kytici samotnému soudruhovi Stalinovi a pozdravila ho jménem burjatských dětí.
„Tyto květiny jsou darem pro soudruha Stalina od dětí Burjatsko-mongolské republiky,“ odříkala Gelja poslušně naučenou frázi. Soudruh generální tajemník byl prý příjemně překvapen. Popadl dívenku a zvedl ji na stůl, odkud si ji přivinul k sobě v pevném objetí. Gelja obmotala své malinké ručky kolem krku nejmocnějšího muže světa a vesele se na něj usmála. Tak vznikla dnes už ikonická fotografie, která se stala nezamýšleným symbolem zrůdnosti a paradoxů bolševické tyranie.
Po fotce
Navzdory rozšířené fámě se snímek Gelji a Stalina neobjevil ve stranickém tisku hned další den, ale až o několik měsíců později. Komunistická strana byla pochopitelně připravena využít sebemenší záminku k sebepropagaci, ale její zacílení bylo třeba pečlivě naplánovat. Pravděpodobně také proběhla prověrka totožnosti malé Gelji a její rodiny: teprve, když bylo jisté, že Markizovi nepatří k třídním nepřátelům, mohla se Geljina tvář objevit v novinách vedle té Stalinovy. 1. května 1936 byla fotografie zveřejněna v deníku Izvestija, o téměř dva měsíce později i v třítýdenníku Pravda; v obou případech se Gelja dostala až na titulní stranu. Efekt byl okamžitý: roztomilou zubatou holčičku s exotickými rysy si lidé napříč celým Sovětským svazem zamilovali na první pohled. Členové politbyra hbitě využili její stoupající popularity a odstartovali propagační kampaň, která ve své kategorii neměla obdoby. Na stranických schůzích si připíjeli na její zdraví, učitelé ve škole ji obdivovali a dávali jí dobré známky. Kopie slavné fotografie kolovaly ve stovkách variací a slavný sochař Georgij Lavrov dívence vytvořil sochu v životní velikosti, jejíž reprodukce krátce nato ozdobily nejednu školu nebo nemocnici. Z nic netušící Gelji se nestala jen ikona šťastného socialistického dětství, ale také symbol etnické různorodosti Sovětského svazu. Nikdo nemohl soudruha Stalina nařknout z asympatií k národnostním menšinám - ne potom, co si za tažného koně své kampaně zvolil Mongolku Gelju.
Gelju samotnou pochopitelně více než sochy potěšily dárečky, kterými ji její nový „nejlepší přítel“ zahrnul. Už druhý den po osudném setkání na ni v jejím hotelovém pokoji čekaly hromady nových hraček, oblečení a zlaté hodinky, jejím rodičům pak Stalin daroval peníze a luxusní gramofon. Tato náklonnost ale netrvala věčně: hned o rok později začalo období nechvalně známé jako Velký teror, během kterého záhadně mizely zástupy někdejších Stalinových podporovatelů. Mezi nimi byli i Geljini rodiče.
Osiřelá Gelja představovala pro režim problém
Přátelství je křehká věc. Přátelství v zemi, kde vládne marxisticko-leninistická diktatura, je ještě křehčí. V druhé polovině 30. let začal Josif Stalin pochybovat o loajalitě svých spolupracovníků a bál se, že bude sesazen. Ve snaze zneškodnit případnou opozici nechal odstranit nejméně několik set tisíc lidí včetně některých ze svých nejbližších spojenců. Někteří z nich byli na základě falešných obvinění odesláni do pracovních táborů, jiní prostě zmizeli. Ani vášnivá oddanost straně nedokázala manžele Markizovy uchránit před podezřívavostí režimu. Hned v roce 1937 zadržela tajná policie otce Ardana a odsoudila ho jako japonského špiona a teroristu. Gelja v dopisech naléhavě prosila Stalina, aby jejího otce ušetřil, nebylo to však nic platné. Ardanův život vyhasl pod kulkou popravčí čety v létě 1938. Ve stejném roce byla zadržena i její matka Dominika, kterou úřady odeslaly kamsi do Kazachstánu. Nikdy se nevrátila. Gelja byla přesvědčená, že příkaz k její likvidaci vydal tehdejší šéf tajné policie Leonid Berija.
Pro sovětskou propagandu představovala osiřelá Gelja zásadní problém. Z miláčka národa se takřka ze dne na den stala dcera nepřátel lidu a jako taková prostě nemohla dále viset na plakátech. Odstranit fotografie, na kterých se skvěla Stalinova tvář, se však rovnalo hrdelnímu zločinu. Soudruzi to vyřešili fikaně - místo toho, aby riskovali krky pálením fotek, Gelje změnili identitu. Bylo jí sotva deset let a bolševici už ji stihli okrást o rodiče a znetvořit jí tvář i jméno. Z Engelsiny Markizove se lusknutím prstu stala Mamlakat Nachangovova, pionýrka, kterou Stalin vyznamenal Leninovým řádem za to, že v pouhých jedenácti letech přesáhla plán při sběru bavlny. Lidé si té výměny prý ani nevšimli.
Gelju i jejího bratra Vladlena adoptovala sestra její matky a její manžel. Když v Sovětském svazu padl kult osobnosti, začaly propagandistické fotografie postupně mizet ze scény. V době, kdy se tak dělo, už beztak všichni zapomněli, že dívka na fotce je ve skutečnosti Gelja. Žila tiše, v ústraní, vystudovala orientalistiku na Moskevské státní univerzitě a pěstovala přátelství s příslušníky sovětského disentu. Několikrát se vdala a porodila tři děti. Když padla železná opona, začala intenzivněji pátrat po skutečných osudech svých zmizelých rodičů. Teprve tehdy, když viděla, v jak zbídačeném stavu se vrací domů vězni z gulagů, pochopila, co byl Stalin zač. Jeho smrt v roce 1953 totiž oplakala jako každá správná Ruska.
ZDROJE:
Sinha, Manas: „The ‚Best Friend‘ of Children – remembering a propagandist“ (18.12.2021). Medium.com. Čteno 23.7.2025
Yegorov, Oleg: „"Children's friend": The dark story behind the famous photo of Stalin with the Soviet girl“ (28.8.2022). Čteno 22.7.2025
„"THE FRIEND OF CHILDREN“. The dark story behind the famous photo of Stalin" (19.2.2019). koha.mk. Čteno 22.7.2025
