Hitlera museli ze strachu pohřbít desetkrát. Zbytky jeho těla dodnes vězí v ruském zajetí

Datum 16. dubna 1945 vstoupilo do dějin jako den, kdy začala jedna z nejmasivnějších operací ve vojenských dějinách Evropy. Toho dne se na liniích řek Odry a Nisy shromáždily sovětské jednotky pod vedením maršálů Koněva a Žukova a o síle asi 2,5 milionu vojáků zamířily na Berlín. Během dvou týdnů trvajících brutálních bojů o každou ulici se dobyvatelům podařilo proniknout až k samému centru města, na pár set metrů vzdálenosti od budovy Říšského sněmu. Obráncům, kteří byli nepřetržitými útoky roztříštěni do několika izolovaných bloků, pomalu docházela munice, a na sklonku dubna už bylo jasné, že se druhá světová válka chýlí k toužebně očekávanému konci.

Že se dny nacistického Německa naplnily bylo v té době zřejmé už každému, kdo měl jen trochu rozumu. Morálka wehrmachtu uvadala, němečtí vojáci ve velkém dezertovali nebo se vzdávali Sovětům. Mezi hrstku doufajících, kteří nehodlali přijmout neodvratně se blížící porážku, patřil i Adolf Hitler. Vůdce byl do poslední chvíle přesvědčený, že vede Německo k vítězství, a tvrdošíjně odmítal opustit svůj berlínský úkryt. Zázrak se ale nekonal a dne 2. května 1945 podepsal generál Helmuth Weidling bezodkladnou kapitulaci Berlína.

Hitler už se této potupy nedočkal - jen o den dříve, krátce po 22. hodině 1. května 1945, oznámil velkoadmirál Karl Dönitz jeho smrt. V krátkém vystoupení ve večerním vysílání Radia Hamburg (jednom z posledních funkčních nacistických vysílačů) sdělil zdeptanému obyvatelstvu, že Vůdce zemřel v boji, při hrdinné obraně Berlína před bolševickými dobyvateli. Za blaho svého lidu se bil, jak s pohnutím prohlásil, „do posledního dechu“. Zprávu rychle převzala i světová média, mnozí ale neskrývali pochybnosti a považovali Dönitzovo sdělení za manipulaci nacistické propagandy. Spletli se jen částečně; Hitler byl opravdu mrtev, ale jeho smrt nebyla hrdinská ani vzdáleně. Německý diktátor spáchal 30. dubna 1945 sebevraždu a zbyla po něm jen hromádka kostí a popela, které se na několik příštích desetiletí staly předmětem dohadů a zuřivého pátrání.

Hitler strávil poslední čtyři měsíce života velením ze svého podzemního bunkru. Jeho optimismus ohledně výsledků berlínské ofenzívy se začal vytrácet několik dní před smrtí. Ještě 21. dubna 1945 soptil a vyhrožoval svým generálům, kteří mu naznačovali, že válka je ztracená, už o půl dne později ale prohlásil, že počká na úplný konec a pak se zastřelí. Je vysoce pravděpodobné, že svůj život nakonec ukončil přesně tímto způsobem, předtím se ale ještě stihl oženit se svou dlouholetou milenkou Evou Braunovou a nadiktovat své sekretářce svou poslední vůli. V ní svěřil vedení země do rukou velkoadmirála Dönitze a ministra propagandy Josepha Goebbelse a pověřil odpovědné osoby, aby po jeho smrti zabezpečily jeho tělo před nepřáteli. Bál se, že dopadne jako Benito Mussolini, kterého vzbouřenci zastřelili, pověsili za kotníky z nosníku rozbombardované čerpací stanice a pak ho všemožnými způsoby ponížili. Představa, že se i jeho mrtvola stane hlavním tahákem podobně potupného divadla, Hitlera děsila víc než smrt samotná.

To, že se Vůdce zabil sám, potvrdili očití svědkové. Hitlerovo tělo bylo nalezeno v pracovně jeho podzemního bunkru, jak sedí mírně propadlé na pohovce vedle těla Evy Braunové. Hlavu měl mírně nakloněnou doprava a páchl po střelném prachu (na rozdíl od těla jeho ženy, kolem kterého se linul pronikavý zápach spálených mandlí - neklamný znak otravy kyanovodíkem). Z pravého spánku mu vytékala krev, zbraň, kterou se zastřelil, mu ležela u nohou. Podle pokynů, které zanechal ve své poslední vůli, jeho nejbližší spolupracovníci sebrali obě mrtvá těla, zabalili je do deky a spálili na zahradě říšského kancléřství. Z důvodu nedostatku benzínu k podpalu ale žeh proběhl jen nedokonale: neohořelé zbytky těl už na počátku května 1945 nalezla a vynesla z místa neumělé kremace kontrašpionážní jednotka Rudé Armády „SMERŽ“.

Ihned poté, co zpráva o Vůdcově úmrtí obletěla svět, se lidé začali zajímat o to, kde skončilo jeho tělo. Na to téma se vyrojila celá řada spekulací, skutečné okolnosti Hitlerovy smrti ale zůstaly před veřejností utajeny až do konce války. Po kapitulaci Německa 8. května 1945 nechal Josif Stalin na průběžně zveřejňovat různé verze Hitlerovy smrti, často odporující výpovědím svědků nebo vzájemně protichůdné. Podle jedné z nich měl Vůdce zemřít na otravu kyanidem, podle jiné v bunkru zahynul jeho dvojník a Hitler sám měl válku přežít a uprchnout do zahraničí. Šlo o dezinformační kampaň ne nepodobnou té nacistické: Stalin se bál, že se tělesné pozůstatky nacistického monstra stanou relikvií a destabilizují jeho vlastní moc. Když se Stalina v červenci 1945 novináři napřímo zeptali, jak Hitler zemřel, rudý diktátor odpověděl, že Sověti nemají v rukou důkazy o Vůdcově smrti a že Hitler pravděpodobně žije někde ve Španělsku nebo Argentině. Podle některých historiků bolševici záměrně „udržovali Hitlerova ducha naživu“, aby tím motivovali soudruhy k pokračování v boji proti fašismu.

Faktem je, že příslušníci jednotky SMERŽ ze zahrady Říšského bunkru vyzvedli mimo jiné i kus dolní čelisti a zubní fragmenty, které do dnešního dne zůstávají jedinými stoprocentně doloženými tělními pozůstatky Adolfa Hitlera. Pravost jiných ostatků Stalin nikdy přesvědčivě nedokázal, o to úzkostněji je ale nechal střežit ze strachu před zbožšťováním nacistických pohrobků. Hitlerovy další ostatky měly být pohřbeny ještě v roce 1945 spolu s ostatky Josepha Goebbelse a jeho rodiny v jednom z braniborských lesů, krátce nato ale byly exhumovány a převezeny do nového sídla jednotky SMERŽ v Magdeburgu, kde byly znovu pohřbeny v únoru 1946. Během následujících 25 let se proces pohřbívání a následných exhumací se opakoval ještě minimálně sedmkrát. Celkem se tak ostatky Adolfa Hitlera mohou nacházet v nejméně deseti různých hrobech. Ze strachu, že budou kosterní pozůstatky objeveny a začnou se k nim sjíždět Hitlerovi věrní, byly ostatky z posledního hrobu roku 1970 znovu exhumovány, důkladně spáleny na prach a poté vhozeny do řeky Biederitz kousek od soutoku s Labem. Jejich definitivní zničení nařídil sám šéf tehdejší KGB Jurij Andropov.

Sověti si jako trofej ze všech nespálených částí těl ponechali jen část čelisti se zbytky zubů. Alespoň tento malý kousek Hitlera tak symbolicky upadl do ruského zajetí a zůstává v něm až do dnešního dne. Je uchováván v laboratoři v Ruském státním archivu v Moskvě. Výzkumné týmy, které čas od času dostanou povolení tento vzorek analyzovat, opakovaně potvrzují jeho pravost i datum Hitlerova úmrtí (liší se pouze v teoriích o příčině smrti).

I přes očitá svědectví a analýzu čelisti se i dnes najdou příznivci teorií, podle kterých Vůdce na konci dubna 1945 ve svém bunkru nezemřel. Americká služba CIA se variantou, že Hitler z Německa uprchl, vážně zabývala až do 50. let minulého století.

ZDROJE:

Goni, Uki: „Tests on skull fragment cast doubt on Adolf Hitler suicide story“ (27.9.2009). The Guardian. Čteno 10.8.2025

„How did Adolf Hitler die?“. Britannica.com. Čteno 10.8.2025

„Looking at Hitler's last days“. mi5.gov.uk. Čteno 10.8.2025

„The 10 Graves of Adolf Hitler“. DigitalCosmonaut.com. Čteno 10.8.2025