Hitlerův oblíbený Žid? Laskavý lékař z jižních Čech, který mu zdarma léčil matku

Březen, 1941. Od začátku druhé světové války uběhl už rok a půl, do útoku na Pearl Harbour a zapojení Spojených států do bojů ale zbývalo ještě osm měsíců. Právě v této napjaté době publikoval týdeník Collier's Weekly, jeden z nejvlivnějších amerických magazínů své doby, článek s dechberoucím titulem:

„Můj pacient, Hitler“

Jak už název napovídá, autorem textu byl jeden z osobních lékařů německého diktátora Adolfa Hitlera. Podobně jako statisíce jeho krajanů, i on přicestoval do Ameriky, protože v Německu už pro něj nebylo bezpečno. Na rozdíl od mnoha ostatních ale nemusel prchat myšími dírami, s falešnými pasy a s hrůzou, která neopadla ani daleko za hranicemi Třetí říše. Cestoval s plnými kufry, naditou peněženkou a s gestapem, které mu krylo záda. V kufru měl přitom bezpečně uchovanou pohlednici s osobním vzkazem od Vůdce.

Ten muž se jmenoval Eduard Bloch - jediný židovský lékař, kterého před holokaustem ochránil sám Hitler.

Eduard Bloch se narodil 30. ledna 1872 v rakousko-uherském městě Frauenberg (dnes Hluboká nad Vltavou v Jižních Čechách) do rodiny s židovskými kořeny. Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě v Praze a poté sloužil jako lékař v rakouské armádě. Po propuštění ze služby se i s manželkou Emílií a dcerou Trudou usadil v Linci, kde si otevřel soukromou praxi. Jako soukromý lékař bohatých měšťanů si Bloch přišel k velkým penězům, největšího uznání se mu však dostávalo od lidí z nejnižších sociálních vrstev, které ochotně navštěvoval v domácnosti a poskytoval jim služby, jaké by si u jiných lékařů nemohli dovolit. Za toto dobrodinní si vysloužil nejen všeobecný respekt, ale také přezdívku lékař chudých.

V roce 1904 onemocněl jeden ze synů linecké občanky Klary Hitlerové blíže nespecifikovanou respirační chorobou. Podle některých pramenů mělo jít o vážné plicní onemocnění, Bloch sám později tvrdil, že se jednalo jen o běžnou angínu či nachlazení. Můžeme každopádně předpokládat, že stav byl vážný, protože jinak by Klara, která své děti živila jen ze skromné penze po zemřelém muži, nevolala lékaře. Tak či tak tehdy Bloch chlapce ochotně ošetřil a zpečetil si tím vlastní osud. Mladý Adolf Hitler totiž od té doby choval tohoto židovského lékaře ve velké úctě, která se ještě znásobila poté, co o čtyři roky později těžce onemocněla i Klara Hitlerová.

Pokud se dá o někom s jistotou tvrdit, že ho Vůdce opravdu miloval, byla to jeho matka. Jejich vzájemnému vztahu plnému podpory a porozumění jsou věnovány celé kapitoly v historických románech, biografiích i v učebnicích psychopatologie. Zatímco Hitlerův otec Alois projevoval o své děti zájem jen tehdy, když je mohl potrestat, Klara byla jako matka láskyplná a starostlivá. Adolf byl jejím oblíbeným dítětem, nekriticky ho zbožňovala a podporovala ve všem, co si usmyslel - včetně snů o umělecké kariéře, kterými u Aloise narazil na plné čáře.

„Otce jsem ctil, matku jsem miloval,“ vyjádřil se Hitler o svém vztahu k rodičům ve svém díle Mein Kampf. Skutečnost byla podstatně komplikovanější, než jak bychom mohli vyčíst z této zkratky. V té době bývali otcové přísní, Alois Hitler se ale svými výchovnými praktikami dalece vymykal průměru. Byl nevyzpytatelný, vznětlivý a násilný. Když byl ve špatném rozmaru (nebo když se moc napil, což se v pozdějších letech stávalo čím dál tím častěji), své děti tloukl a všemožně je trýznil - třeba tím, že před nimi zkopal rodinného psa tak moc, až se pomočil na podlahu. Se stejným opovržením se choval i ke své ženě, na kterou podle vzpomínek svých přátel „nepromluvil ani slovo“ a kterou se nezdráhal zbít i před očima jejich dětí. Za své hrubé, neurvalé chování přitom tento autoritářský despota od celé rodiny očekával absolutní poslušnost a respekt.

Dnes už se můžeme jen domnívat, jak by vypadaly dějiny 20. století, kdyby Adolf nestrávil dětství odrážením útoků svého brutálního otce, a kdyby před ním nemusel donekonečna zachraňovat sebe i svou zbožňovanou matku. Když v lednu 1903 Alois náhle zemřel, Adolf prý pro něj přesto uronil nemálo slz.

V roce 1906 si Klara Hitlerová nahmatala bulku v prsu. Zvyklá upozaďovat své potřeby ji ignorovala až do ledna 1907, kdy ji začaly ze spaní budit úporné bolesti v podpaží. S důvěrou se proto obrátila na rodinného lékaře dr. Eduarda Blocha, který okamžitě poznal, že se jeho pacientka nachází v pokročilém stádiu rakoviny. Rozhodl se ale Klaře její diagnózu sám nesdělovat a přenechal tuto nepříjemnou povinnost jejímu synovi Adolfovi. Bloch tehdy osmnáctiletému mladíkovi řekl, že jeho matka má jen mizivou šanci na přežití, a doporučil radikální a tehdy vysoce rizikovou operaci - mastektomii, při které jí měly být odebrány oba prsy.

Zákrok proběhl nedlouho poté na klinice v Linci. Už během operace bylo jasné, že jeho efekt bude minimální - rakovina už stačila metastázovat do plicní tkáně. Zatímco oddaná křesťanka Klara přijala svůj osud jako vůli Boží, její nejmilejší syn byl tou zprávou zdrcen. Vrátil se domů z Vídně, kde studoval umění, a prosil Blocha, aby pro záchranu jeho matky udělal cokoliv. Na nátlak Adolfa zařadil Bloch Klaru do tehdy experimentální formy chemoterapie, která spočívala v aplikaci gázy napuštěné jodoformem do otevřených ran po mastektomii. V té době se věřilo, že jodoform jako silná desinfekce dokáže rakovinné buňky „vypálit“, léčba ale byla krutá, náročná a natolik bolestivá, že Klaře v důsledku ní ochrnulo hrdlo. Po celých 47 dní, kdy jí Bloch aplikoval na hruď gázové obklady, Adolf o matku oddaně pečoval, ani sebevětší láska ale nemohla odvrátit nevyhnutelné. Klara zemřela 21. prosince 1907 ve věku 47 let.

Adolfa matčina smrt zdrtila. Jeho žal byl tak hluboký, že se o něm dr. Bloch dokonce zmínil ve svém deníku.

„Nikdy jsem neviděl nikoho tak smutného,“ popsal zarmouceného mladíka. Přesto, že nakonec nedokázal Klaru zachránit, byl Adolf svému dětskému lékaři za jeho služby velice vděčný. Vděk byl o to větší, že Bloch si za Klařinu léčbu účtoval jen malé poplatky, často ji dokonce vzhledem k chabé finanční situaci Hitlerových léčil úplně zadarmo. Dochoval se dopis z roku 1908, ve kterém Adolf Blochovi znovu děkuje, a dárek v podobě krajinomalby, kterou sám vytvořil. V příštích letech mu několikrát poslal pohlednici s vlastnoruční kresbou a všeříkající poznámkou:

„Ve věčné vděčnosti“

Cesty dr. Blocha a Adolfa Hitlera se rozdělily na dlouhých třicet let. Pak přišel rok 1938 a s ním i německá anexe Rakouska, po které se život rakouských židů proměnil k nepoznání. Bloch pochopitelně dobře věděl, že za těmi velkými změnami stojí jeho dávný pacient, a když v říjnu 1938 musel coby žid ukončit svou lékařskou praxi, rozhodl se jednat. Jeho dcera a zeť emigrovali do Spojených států v době, kdy to ještě bylo možné - a on s manželkou se chtěli dostat za nimi v době, kdy už se možné stávalo nemožným. Necítil jinou možnost, než se žádostí o ochranu oslovit přímo Vůdce.

Nevíme, co stálo v tom osudovém dopise. Víme ale, že Hitler jeho žádosti vyhověl obratem. Bloch byl zařazen na seznam chráněnců gestapa a označen jako Edeljude - „vznešený“ nebo „ušlechtilý Žid“, který má být hoden zvláštní ochrany. Pod tímto statusem, kterého požíval jako jediný člověk v celém Linci, se Bloch vyhnul drtivé většině nacistických represí. Než se vyřídily formality potřebné k jeho emigraci, mohl nerušeně zůstat ve svém domě, a před odjezdem ho mohl prodat za standardní tržní cenu. Něco takového bylo velice neobvyklé: Německo tehdy bránilo emigrantům vyvážet kapitál ze země a prodat před odjezdem větší majetek za jeho skutečnou hodnotu bylo téměř nemožné. Blochovi si navíc mohli odvézt větší hotovost, než jakou mohli tehdy Židé běžně vlastnit. Do Ameriky odpluli na palubě španělského zaoceánského parníku Marqués de Comillas a po příjezdu se usadili v Bronxu v New Yorku.

To, že se do Spojených států přestěhoval osobní lékař nejnenáviděnějšího muže v zemi, pochopitelně vzbudilo velký rozruch. O Blocha se začala zajímat OSS (úřad strategických služeb, předchůdce CIA), který za účelem sestavení osobnostního profilu Vůdce shromažďoval informace o jeho dětství a raném mládí. Bloch se ukázal být mimořádně cenným zdrojem. V atmosféře, kdy převládaly stereotypní představy Hitlera jako vznětlivého, zakomplexovaného histriona, nabídl něco jiného: obraz Hitlera jako melancholického, citlivého a zdvořilého hocha, který neudržel slzy v očích, když se dozvěděl o zhoubné nemoci své maminky. Nikdy si prý nevšiml, že by v duši tohoto jemného chlapce dřímalo monstrum.

„Jeho matka by se v hrobě obrátila, kdyby věděla, co se s ním stane,“ tvrdil Bloch s tím, že Klara byla stejně jako její syn skromná a poctivá žena. Ve svém newyorském bytě se pak často ptal sám sebe, jak se z hodného hocha Hitlera mohl vyrůst Vůdce, a důrazně popíral, že by vztah Adolfa a jeho matky byl patologický. Tuto „prostoduchost a naivitu“, se kterou se nedokázal při popisu mladíka Hitlera rozloučit, Blochovi další generace historiků často vyčítají. K jeho nejvýraznějším kritikům patřil např. jeho vlastní vnuk Georg Kren.

Eduard Bloch zemřel na rakovinu žaludku 1. června 1945. Adolfa Hitlera přežil o jediný měsíc.

ZDROJE:

Álvarez, Jorge: „Eduard Bloch, the Jewish doctor whom Hitler helped to leave Germany in 1940“ (3.4.2020). labrujulaverde.com. Čteno 10.6.2026

Bobíková, Lenka: „Domácí lékař Hitlerových? Lidumilný Žid z jižních Čech“ (25.10.2020). novinky.cz. Čteno 8.6.2026.

Platzová, Magdaléna: „Hitlerův ušlechtilý Žid. Život Eduarda Blocha, lékaře chudých“. respekt.cz. Čteno 10.6.2026