Článek
Pamatujete si, kdy jste jako děti poprvé přemýšleli o vesmíru? Nejen nebe vysoko nad našimi hlavami, ale i půda pod našima nohama fascinuje lidský druh už od okamžiku, kdy naše mozky získaly schopnost přemýšlet o věcech, které nás přesahují. Před asi šesti tisíci lety (v období raného starověku) náš svět osídlily první vyspělé civilizace a spolu s písmem a kulturou rozvinuly také první ucelené představy o podobě naší planety. Staří Řekové si Zemi představovali jako plochý disk plovoucí na nekonečném oceánu, Mezopotámci nad něj ještě položili pevnou nebeskou klenbu. V mayských představách spočívala zemská plošina na krunýři obří želvy, podle Egypťanů ji nad hlavou držela Nut - bohyně nebe, vesmíru a hvězd.
Dnes už každé malé dítě ví, že planeta Země má tvar nedokonalé koule (zploštělé na pólech a zbytnělé na rovníku), a že je tvořena třemi vrstvami - zemskou kůrou, pláštěm a jádrem. Zatímco procesy a složení kůry dokážeme docela dobře zmapovat, co přesně se děje v plášti a jádře víme pouze z výpočtů, které vědci provádějí na základě analýzy seismického vlnění. Protože z hloubek stovek kilometrů ještě nedokážeme vědomě vytěžit žádný vzorek, naše povědomí o složení obou těchto vrstev jsou limitované nápovědami, které nám čas od času vydává sama Země v podobě roztavených hornin a fragmentů hlubinných minerálů.
Egyptská bohyně Nut drží Zemi
Mezi nejožehavější otázky, které si odborníci kladli ještě na sklonku minulého století, patřila existence "hloubkové vody": obří zásobárny ukryté hluboko v nitru naší planety, o jejímž skutečném rozsahu nemělo lidstvo celé věky ani tušení.
Minerál ze zemského pláště
Už ve 20. století vědci spekulovali o tom, že se hluboko pod zemskou kůrou nachází zdroj vody o nepředstavitelném objemu, smělou teorii o existenci podzemního oceánů ale tehdy nikdo nedokázal přesvědčivě obhájit. Až pak, po desítkách let bezobsažného teoretizování, přišel rok 2008 a s ním i objev, který jednou pro vždy změnil povědomí o zemském nitru. Geologové objevili na území Brazílie (konkrétně v oblasti náhorní plošiny Matto Grosso) nepatrný vzorek minerálu ze zemského pláště, o kterém do té doby mylně předpokládali, že se vyskytuje pouze v meteoritech. Řeč je ringwooditu, velice vzácné variantě jinak běžného olivínu, ze kterého se formuje působením extrémně vysokého tlaku. Takový tlak se nachází v hloubkách od 410 do 660 kilometrů pod povrchem země, tedy v přechodové oblasti mezi svrchním a spodním zemským pláštěm. K jeho výskytu na povrchu jsou zapotřebí specifické geologické procesy, např. vyvěrání magmatu při sopečných erupcích. Brazilský ringwoodit, první pozemský vzorek tohoto vzácného minerálu, se z hlubin dostal stylově: zabalený do slupky z tlakem a tahem zdeformovaného diamantu.
Tlakem a tahem zdeformovaný diamant, v němž byl objeven první pozemský ringwoodit (2014)
Vzorek ringwooditu objevený v brazilských vrších vědci podrobili mnoha fyzikálním analýzám. Zjistili, že asi 1,5 % jeho hmotnosti tvoří vázaná voda, což přináší zásadní zvrat do hypotéz o skladbě zemského nitra. Na základě seismických analýz se totiž odhaduje, že ringwoodit je nejhojněji zastoupeným minerálem ve spodní části přechodové zóny Země, takže jeho složení odpovídá složení celého pláště. Ringwoodit v zemském plášti tak v sobě váže vodu o trojnásobku objemu všech pozemských oceánů a vytváří jeden nový, gigantický podzemní oceán, který zásadním způsobem ovlivňuje život na zemi.
Povrchovou vodu si Země možná vyrobila sama
V oceánu v zemském plášti byste se ovšem jen sotva mohli utopit. Ringwoodit vodu sice nasává dovnitř jako houba, nezadržuje ji ale v podobě kapaliny, nýbrž ve formě hydroxylových iontů, které se vážou na atomy vodíku a kyslíku uvnitř krystalové mřížky. Voda se do tak obrovských hloubek dostává pravděpodobně z povrchových oceánů při tak významných geologických procesech, jakými jsou např. kolize dvou sousedních litosférických desek. Toto působení není jednostranné; voda zadržovaná ringwooditem zároveň funguje jako pomyslný „nárazník“ pro oceány na povrchu, což by vysvětlovalo, proč zůstal objem pozemské vody po miliony let takřka nezměněn.
Zdá se, že mezi povrchovou vodou a podzemní vodou probíhají neustálé interakce, o kterých se nahoře na zemi dozvídáme zejména skrz seismickou činnost. Na zadržování vody spotřebovává ringwoodit obrovské množství energie, kterou posléze uvolňuje do zemského nitra. Napětí z pláště se kumuluje v zemské kůže, což rozpohybuje litosférické desky a vyvolá zemětřesení nebo sopečnou činnost. Tento nepřetržitý vodní koloběh plný krachů a harmonií vtiskl naší planetě její unikátní charakter. Země není jediná z planet sluneční soustavy, která disponuje podzemní vodou, je ale jediná, která se může pochlubit rozsáhlými vodními plochami na svém povrchu. Jedná se o důmyslný systém, který nás všechny udržuje naživu.
Zpráva o náhodném objevu ringwooditu ukrytého v otlučeném diamantu způsobila v odborných kruzích opravdovou senzaci. Jeho složení totiž neosvětluje jen to, jakým způsobem na Zemi cirkuluje voda, ale zároveň vyvrací i jednu z nejrozšířenějších teorií o tom, jak se na naši planetu vůbec dostala. Podle ještě donedávna široce přijímané teorie Zemi zavodnila vesmírná tělesa (asteroidy a komety), která přiletěla z chladnějších částí naší galaxie: složení ringwooditu a předpoklad, že se pod povrchem nachází v tak velkém množství, ale naznačuje, že povrchovou vodu si Země vyrobila sama. Existence vodních zásobáren na úrovni pláště tak hovoří nejen o minulosti a přítomnosti modré planety, ale do značné míry i předpovídá její budoucnost.
ZDROJE:
Coghlan, Andy: „Massive ‚ocean‘ discovered towards Earth's core“ (12.6.2014). newscientist.com. Čteno 15.7.2025
Davery, Melissa: „Earth may have underground ‚ocean‘ three times that on surface“ (13.6.2014). TheGuardian.com. Čteno 15.7.2025
Dey, Panchali: „Scientists discover gigantic ocean 700 km beneath the Earth’s surface“ (4.5.2024). timesofindia.indiatimes.com. Čteno 15.7.2025
Vachtl, Pavel: „Podzemní „oceán“ zřejmě existuje“ (16.6.2014). plus.rozhlas.cz. Čteno 15.7.2025
