Článek
Vždycky jsem obdivovala národ, z něhož povstali velikáni klasické literatury a hudby, inteligentní vládci a výkvět vzdělanosti své doby. Rusko, to není jen země, kterou prolil krví Lenin, ale i země, z které se narodil Čajkovskij, Prokofjev nebo Puškin, země dlouhé historie, tradice a kultury. Považovala jsem Rusy dlouhou dobu za vyspělý a kulturní národ.
Ten národ teď na odkaz svých slavných předků plive a vůbec se za to nestydí. Během víkendového raketového útoku na město Černihiv ležící na severu Ukrajiny zemřelo mimo dalších sedmi dospělých i jedno malé dítě. Šestiletou Sofii Holinskou, která se zrovna vracela s matkou z návštěvy příbuzných, zasáhl kovový šrapnel z rakety, která dopadla jen kousek od ní. Na místě zemřela. Na proruské sociální síti Telegram byly nedlouho poté zveřejněny fotografie z místa činu, na kterém dívence během několika dnů lidé vystavěli pomníček a zaplnili ho fotografiemi, kyticemi i hračkami.
„Prodám dětské botičky. Nikdy nenošené,“ komentoval sdílený post angažovaný ruský občan. K tomuto okamžiku nasbíral příspěvek na sedm desítek tisíc pobavených reakcí, několik desítek dalších ho ocenilo reakcí se zdviženým palcem nebo slavícím ohňostrojem. Příspěvek už stačila s pohoršením citovat světová média i civilizovanější zákoutí sociálních sítí.
Smutná ironie je v tom, že rádoby vtip, kterým řadový ruský uživatel okomentoval fotografii zavražděného dítěte, není ani originální. Slavné dvojvětí o prodeji nikdy nenošených dětských botiček bylo dlouho připisováno Ernestu Hemingwayovi, který se s ním měl zúčastnit soutěže o nejkratší povídku. Časem se ukázalo, že příběh o Hemingwayově mistrovství je spíše legendou. Ať už tak či onak, notoricky známé spojení „botiček, nikdy nenošených“ se evidentně dostalo do všeobecného rozhledu sdílejícího ruského uživatele, který dokázal mistrně (skoro jako ten Hemingway) spojit vzdělanost a kulturu s cynismem a buranstvím. Z tragédie smrti malého dítěte zvládla válka udělat humornou historku.
Není to zlý Rus, kdo se směje. Je to zlý člověk
Nemá cenu si namlouvat, že máslo na hlavě mají jenom Rusové a to ještě jen „ti horší z nich“. Smát se totiž i umíme i my a nejen teď. Není to tak dávno, co uživatelé českých sociálních sítí hýkali smíchy nad zprávami o zemřelých dětech uprchlíků, kteří se plavili s rodiči v člunech přes Středozemní moře na cestě za lepším životem. Často s komentáři, které si takových mrtvých přály ještě víc. Soucit, který průměrně empatickému člověku nedovolí nic, než smrti nemluvněte želet, se v atmosféře internetové poloanonymity poněkud rozplývá a virtuální ramena bývají každopádně větší, než ta skutečná. Když totiž komentáře internetového hrdiny překročí tenkou hranici zákonnosti, před soudem, kde se pak zpovídá z podněcování k násilí, se ta ramena zpravidla povážlivě svěsí. Zajímalo by mě, kolika pobaveným nad smrtí Sofie Holinské se při tom smíchu batolily pod nohama vlastní děti.
Patřím k těm, kteří nepochybují o tom, že současné Rusko bude podobně jako nacistické Německo čelit následkům své krvavé války. Myslím, že na základě všeho, co víme o způsobu, jakým Rusko vede boje, je nezpochybnitelné, že se dopouští válečných zločinů. Jsem přesvědčená, že individuality, které je mají na svědomí, jednou stanou před spravedlivým soudem. Alespoň takovou mám víru v spravedlnost, lidskost a civilizaci. Druhá věc je ale povaha. Žádný výsledek války, žádný soud a žádná sankce nezmění povahu člověka, který slzí smíchy, byť virtuálně, nad smrtí dítěte. Malého děvčátka, které mělo celý život před sebou a zemřelo před očima své matky, v prachu a kaluži krve na obyčejném ukrajinském náměstí. Ať už si o válce a povaze ukrajinsko-ruského sporu myslíme cokoliv, nerezignujme na humanitu a na elementární cit, který každému z nás dospělých velí malé dítě chránit.
A když už ho neochráníme, ať už, protože to neumíme, nezvládneme, nechceme: alespoň se jeho smrti, prosím, nesmějme.
