Ida a Louise Cookovy: z nevýrazných sester udělala posedlost hudbou hrdinky druhé světové války

Sestry Ida a Louise Cookovy nepatřily mezi ženy, které by poutaly pozornost okolí svým osobním kouzlem. V roce 1939, kdy vypukla druhá světová válka, jim oběma bylo něco přes třicet let a žily neprovdané a bezdětné v domě svých rodičů na jednom z londýnských předměstí. Jejich otec byl státní úředník, který rodině vládl sice milující, ale přísnou rukou, a který své děti vedl hlavně k pracovitosti, skromnosti a šetrnosti.

Když vytušil, že na vdavky jeho dcer možná nikdy nedojde (údajně o nich soudil, že jsou příliš ošklivé na to, aby si je někdo solidní vzal), nechal obě zaměstnat jako sekretářky u svého kolegy písaře: zatímco starší Louise se v otcově branži celkem uchytila, o tři roky mladší Ida v sobě objevila talent pro umělecké psaní a začala se živit jako spisovatelka. Pod pseudonymem Mary Burchell dodávala romantické romány do série lehkého čtení nakladatelství Mills & Boon, britské obdoby populární edice Harlequin, a do roku 1949 vydala více než sto titulů.

Louise a Ida sdílely společnou vášeň: obě až chorobně milovaly operu. V tomto oboru disponovaly velkými znalostmi, díky kterým si v uměleckých kruzích snadno získávaly přátele. Mezi jejich cenné kontakty patřili i členové londýnské operní scény, kteří sestry pro jejich zápal a rozhled respektovali a s nadšením doporučovali svým známým coby znalkyně. Jak hluboký to byl respekt naznačuje fakt, že sestry Cookovy navenek mezi hudební smetánku vůbec nezapadaly - obě byly prosté, nevýrazné a příliš o sebe nedbaly. Nepoužívaly parfémy, účesy je nezajímaly a neuměly se oblékat (nejčastěji nosily šaty, které šila Ida podle vzorů ze starých čísel módních časopisů). Přesto, že ani jedna nepostrádala inteligenci a vtip, byly zoufale naivní.

Opera pro ně nebyla jen kratochvílí, ale skutečnou náplní života, které podřizovaly vše. Byly také ochotny pro ni leccos obětovat. Byly skoro ještě dětmi, když se dozvěděly, že jejich oblíbená pěvkyně, italská sopranistka Amelita Galli-Curci, bude v následujících letech vystupovat jen v New Yorku, a umanuly si, že ji tedy musí vidět tam. Cestovné bylo nekřesťansky vysoké, sestry ale uměly počítat. Spočítaly si, že stačí, aby si dva roky odpíraly snídaně a teplý oběd a nekupovaly si žádné nové věci, a napřesrok - hurá do New Yorku! Kromě nevšedního uměleckého zážitku jim návštěva Spojených států přinesla i příjemný dozvuk; stejně jako mnoho svých dřívějších oblíbenců, i signoru Galli-Curci uhranuly svým upřímným zájmem, a ta se na dlouhé roky stala jednou z jejich nejbližších přítelkyň.

Podobné výlety pak v dospělosti pořádaly často. Kdykoliv dostala Ida od nakladatelství vyšší výplatu (která podle ní s naprostou samozřejmostí náležela stejnou měrou také Louise), vydaly se na zajímavé představení do některého z evropských měst. Musely to stihnout za víkend, aby Louise nechyběla v práci, a tak hojně využívaly tehdy ještě málo rozšířeného a nákladného způsobu přepravy - cestovaly téměř zásadně letecky.

Nikoho, kdo sestry Cookovy v té době znal, nepřekvapilo, že se svých výletů za kulturou nehodlaly vzdát ani tehdy, kdy už byl začátek války na spadnutí. Rodina je marně odrazovala od návštěv Německa a Rakouska, kam se ve třicátých letech vydávaly za svým nejnovějším objevem, dirigentem Clemensem Kraussem. Ida s Louise si ale nedaly říct. Zprávy o tom, že se schyluje k válce a tisíce Židů chvatně opouštějí Německo, sice neminuly ani je, v dopisech domů ale situaci zlehčovaly:

„Zdá se mi, že anglické noviny přehánějí,“ psala Ida rodičům roku 1936. „Občas se na ulici projde pár desítek německých vojáků, ale to je namouduši všechno!“

Růžové brýle jim na očích vydržely dlouho. Z očí je sestrám definitivně sejmula Mitia Mayer-Lismann, oficiální lektorka Salcburského hudebního festivalu, kterou poznaly na cestách. Ta byla sama židovského původu a svým novým přítelkyním věrně vylíčila, jaké dopady má na její život politika pana Hitlera a jak komplikované je najít útočiště v zahraničí. Mitia Mayer-Lismann se marně pokoušela z Německa uprchnout a sestry Cookovy aktivovaly veškeré své zdroje, aby jí pomohly. Detailně si nastudovaly podmínky, které si Velká Británie stanovila k přijímání uprchlíků z Německa, a ochotně nabídly pomoc nejen paní Mayer-Lismann, ale i dirigentovi Kraussovi a jeho ženě, kteří se nacházeli ve stejně zoufalé situaci. Všechny tři se jim nakonec podařilo bezpečně dostat ze země.

Netrvalo dlouho a na Louise s Idou se začali s prosbou o pomoc obracet i přátelé jejich přátel. Co začalo jako akt individuální pomoci, stalo se brzy rutinou, a jejich pověst se mezi židovskými známými šířila tím nejtišším šepotem. Každé dva nebo tři měsíce se sestry vypravily do Německa, kde obešly svoje kontakty, sesbíraly od nich informace o dalších uprchlících a vybraly od nich peníze, které přeměnily na perly, drahokamy a drahé kožichy. Ověšené nákladnou výbavou v doprovodu uprchlíků s falešnými pasy se letecky (s jedním přestupem v Nizozemí) dopravily až do Londýna. Protože Idiny příjmy z psaní románů stále rostly, rozhodly se těchto prostředků využít k finančnímu krytí celé operace.

Skromné a nenápadné tváře sester Cookových v kombinaci s jejich upřímným hudebním zanícením zajistil, že se nikdy nedostaly do hledáčku gestapa. Dvě výstřední, bohaté, hudbou posedlé Angličanky působily tak věrohodně, že v nikom nebudily podezření. Držely se hesla, že pod svícnem je největší tma: ubytovávaly se v nejdražších hotelech a ve foyer opery si s úsměvem potřásaly rukou s Goebblesem a Himmlerem. Vystupovaly jako mecenášky, které do Německa jezdí obdivovat a podporovat kulturní život. Jejich image byla neprůstřelná a čistotu jejich úmyslů dosvědčila řada svědků - mezi nimi i Franz Volker, sólista Mnichovské státní opery a miláček nacistických pohlavárů, který patřil k mnoha cenným kontaktům, jež si během svých výletů po hudební Evropě stačily nadělat.

Dodnes neznáme přesný počet německých a rakouských Židů, kterým Ida s Louise zachránily krk před deportací. Existují doklady, že jen během svých návštěv Německa uskutečnily celkem 29 „transakcí“ - přechodu uprchlíků přes hranice. Ve většině případů se ale téměř jistě jednalo o celé rodiny, ne jednotlivce, konečné číslo tak pravděpodobně bude mnohem vyšší.

Stejně jako před válkou, i po ní žily sestry společně v domě svých rodičů. Vrátily se ke svému málo okázalému, domáckému způsobu života. Ida se dál věnovala psaní úspěšných románů a dokázala sobě i Louise zajistit pohodlí a blahobyt. Roku 1950 vydalo nakladatelství Hamish Hamilton její román s příznačným názvem We Followed The Stars (Následovaly jsme hvězdy), ve kterém se vrátila ke svým válečným zkušenostem. Kniha šla na dračku.

Louise se zatím dobrovolně schovala do sestřina stínu; zájem davů jí nikdy nedělal dobře. Sledovala, jak se roce 1956 Ida objevila v jednom z prvních dílů britského pořadu This Is Your Life, kde odvyprávěla svůj životní příběh a setkala se s několika z lidí, kteří jí a její sestře vděčili za svůj život. Pro zajímavost - jde o stejný pořad, který o třicet let později vynesl na světlo světa hrdinský čin Nicholase Wintona.

V roce 1965 byl Idě a Louise Cookovým izraelským památníkem Jad Vašem udělen titul Spravedlivé mezi národy. Jejich jméno je při oficiálních příležitostech dodnes čteno mezi jmény britských hrdinů druhé světové války.

Ida zemřela tři dny před Vánocemi 1986 na rakovinu. Bylo jí 82 let. Před smrtí ještě stihla zajistit své milované sestře štědrou penzi. Té si Louise ale dlouho neužila: dům, ve kterém spolu žily šedesát let, prodala, nedlouho po smrti Idy těžce onemocněla a roku 1991 ve věku nedožitých 87 let zemřela na septikemii. Vášeň k opeře žádnou z nich neopustila až do smrti.

ZDROJE:

Carpenter, Louise: „Ida and Louise“ (2.7.2007). Granta 98. Čteno 1.1.2024

Talbot, Margaret: „Ida and Louise Cook, Two Unusual Heroines of the Second World War“ (3.9.2019). The New Yorker. Čteno 1.1.2024