Jak Čáslavská sklonila hlavu. Tichý vzdor proti okupaci udělal z olympijské hrdinky nepřítele lidu

Mexická olympiáda se nesla ve znamení nejen hvězdných výkonů (olympijští sportovci při ní celkem třiačtyřicetkrát překonali světový rekord), ale také sociálních půtek a politického napětí. Mexikem otřásaly vlny nepokojů a pouhých deset dní před začátkem olympiády nechal prezident Gustavo Ordaz násilně rozehnat dav demonstrantů na náměstí Plaza de Las Tres Culturas v Mexico City. Na místě byly stovky mrtvých, většinou neozbrojených civilistů.

„Nechceme olympiádu, chceme revoluci!“ skandovaly davy. Do už tak rozjitřené domácí atmosféry vstoupily hry a s nimi i národní týmy plné svých vlastních kontroverzí. Američtí atleti Tommie Smith (rekordman v běhu na 200 metrů) a John Carlos se na stupínku vítězů přihlásili k hnutí za práva černochů (známému jako Black Power) tím, že pozvedli k nebi zaťaté pěsti v černých rukavicích. Vysloužili si tak doživotní zákaz účasti na olympijských hrách, protože podle Mezinárodního olympijského výboru byly podobné politické projevy na sportovišti nepřípustné. Německo na olympiádu poprvé v historii vypravilo dva týmy, jeden za východní, druhý za západní stranu opony, a Jihoafrická republika se pro svou diskriminační a segregační rasovou politiku pro změnu nesměla her účastnit vůbec.

Nenápadným protestním gestem se do dějin těchto olympijských her zapsala i nadějná československá gymnastka Věra Čáslavská. Zatímco Smith s Carlosem použili okázalé gesto, Čáslavská své politické přesvědčení prezentovala subtilněji. Dva měsíce poté, co Československo obsadila vojska varšavské smlouvy, svět oblétla její fotografie, jak stojí na stupínku vítězů vedle sovětské kolegyně s hlavou vzpupně sklopenou k zemi.

Věra Čáslavská pocházela z rodiny bez valných sportovních ambic a s kádrovým profilem na hraně. Otec pracoval jako vedoucí v obchodě s lahůdkami, matka byla v domácnosti. Dostalo se jí ale výsady, která mnoha jiným dětem zůstala odepřena - rodiče ji podporovali v každém úsilí a v každém talentu, který jí mohl zajistit lepší budoucnost. Díky ambiciózní matce navštěvovaly všechny dcery Čáslavské od útlého věku pražskou baletní školu, pohybovým nadáním ale své sourozence (měla dvě sestry a bratra) Věra dalece převyšovala. Jako dítě si vyzkoušela krasobruslení, plavání i balet. Její vstup do světa gymnastiky byl spíše náhodný: v roce 1957 ji objevila proslulá gymnastka Eva Bosáková a ujala se jejího vedení. Hned následujícího roku se při mistrovství Československa šestnáctiletá Věra umístila na druhém místě těsně za svou učitelkou. Následovalo mistrovství světa a olympijské hry v Římě (1960) a Tokiu (1964) a nikdo nepochyboval, že na sportovním nebi právě vychází nová hvězda.

Na olympiádu v roce 1968 odjela mladá gymnastka jako miláček a naděje národa. V srpnu téhož roku vpadli do Československa sovětští okupanti a Čáslavská dlouho vzpomínala na tlak, kterému před odletem do Mexika českoslovenští reprezentanti čelili:

„Celá republika žila olympiádou, byli jsme jako národ strašně zraněni a všichni k nám vzhlíželi. A my jsme se všichni hrozně snažili dostat ze sebe maximum, abychom závodníky země okupantů porazili,“ vypověděla v medailonku pro Paměť národa. Měli proč být nervózní; zatímco sovětští sportovci se mohli v Mexico City aklimatizovat dlouhé týdny předem, československému týmu Moskva povolila vycestovat až těsně před zahájením olympiády.

„Kdyby nám to nepovolili, tak by to umocnilo, že to byla okupace, a ne bratrská pomoc,“ vysvětlila Čáslavská.

I přes nerovné podmínky v Mexiku očekávání nezklamala: „Zlatá Věra“, jak Čáslavské přezdívali po olympiádě v Tokiu, si vybojovala čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile. Stala se jednou ze dvou gymnastek v dějinách, kterým se podařilo získat zlaté medaile ve víceboji na dvou po sobě jdoucích olympijských hrách (kromě Čáslavské stejného úspěchu dosáhla jen Larisa Latynina). Snad, aby ještě umocnila dojem z kariérně nejúspěšnějšího týdne svého života, v Mexiku se vdala. Její pohádková svatba s běžcem Josefem Odložilem se uskutečnila den před závěrečným ceremoniálem.

Mexická olympiáda se pro nadějnou olympioničku stala bodem zlomu - a to ne pouze v dobrém smyslu slova. Čáslavská nebyla ani nedůvtipná, ani politicky netečná, a olympiáda o politice toho roku jednoznačně byla. Už v červnu 1968 podepsala výzvu s názvem Dva tisíce slov, jeden ze dvou nejdůležitějších dokumentů Pražského jara, který se vymezoval proti tlaku sovětského vedení, a vpád sovětských vojsk ji zranil až do morku kostí. Veřejně s ním nesouhlasila a projevů nesouhlasu se nezdržela ani v Mexiku. Jedno z jejích olympijských stříber mohlo být další zlato, nebýt kontroverzního přepočtení bodů ve prospěch Sovětky Natalie Kuchynské. Následoval další kuriózní krok rozhodčích: poté, co se zdálo, že vyhrála zlato ve víceboji, došlo k zpětnému vylepšení skóre jiné sovětské soupeřky, Larisy Petrikové, a obě ženy si měly nově zlatou medaili rozdělit. Čáslavská byla rozhořčená tou očividnou nespravedlností, která jen podpořila její odpor vůči všemu sovětskému, a v obou případech při přehrávání sovětské hymny sklonila hlavu a vzpupně ji natočila na stranu. Toto gesto, nenápadné, ale výmluvné, se stalo jedním z nejcitovanějších momentů celé olympiády.

Z Mexika se Čáslavská vrátila domů jako celebrita světového formátu. Byla vyhlášena sportovkyní roku 1968 a druhou nejpopulárnější ženou planety hned za Jacqueline Kennedyovou. Na Pražském hradě ji osobně uvítal prezident Ludvík Svoboda a vděčně jí třásl pravicí. Lidé obdivovali její výkony i její drobné akty občanského odporu, strana ale už tak nadšená nebyla; olympijská hrdinka se brzy po svých nejslavnějších momentech dočkala ne vděku, ale perzekucí. Poté, co odmítla odvolat svůj podpis na Dvou tisících slovech, byla vyloučena z Československého svazu tělovýchovy a sportu a přišla o práci. Bylo jí zakázáno vycestovat ze země a nesměla navštěvovat žádná veřejná sportovní utkání. Z olympijské hrdinky se stal nepřítel lidu. Mladé gymnastky pak trénovala tajně a aby přežila, pod falešným jménem pracovala jako uklízečka.

„Že jsem neodvolala podpis prohlášení Dva tisíce slov, v Mexiku jsem porazila reprezentantky okupantů, vdávala se v kostele a na stupních vítězů odvrátila při sovětské hymně hlavu od okupantské vlajky,“ vyjmenovala Čáslavská věci, které jí režim nikdy neodpustil. Nepřidalo jí ani odcizení s manželem a těžký rozvod. Na piedestal veřejné přízně se pak vrátila až po revoluci, v polovině 90. let se z něj ale znovu stáhla. Na vině byl nejspíš tragický incident, při níž se její podnapilý exmanžel dostal do konfliktu s jejich společným synem. Na následky roztržky Josef Odložil později zemřel a Martin Odložil byl za jeho smrt odsouzen. Z vězení ho dostala až roku 1996 Havlova amnestie.

Čáslavská na sebe pak upozornila až nedlouho před svou smrtí. Po létech strávených v letargii a depresích se radovala, že i v pokročilém věku má chuť do života - zvládla dokonce i dělat rozštěpy. V roce 2015 jí byla diagnostikována rakovina slinivky, které 30. srpna 2016 ve věku 74 let podlehla. „Zlatá Věra“ je dodnes uctívána jako legenda československé gymnastiky a jedna z nejvýraznějších sportovkyň světa.

ZDROJE:

Kosatík, Pavel: „Věra Čáslavská: život na Olympu“. Vydání druhé. Praha: Mladá fronta, 2016. ISBN 978-80-204-4297-0

Willoughby, Ian: „Věra Čáslavská’s silent protest at 1968 Olympics recalled“ (24.10.2018). Radio Prague International. Čteno 4.8.2024

Bernatt-Reszczyńská, Markéta: „Nejstatečnější. Věra Čáslavská protestovala proti sovětské okupaci na stupních vítězů“ (19.10.2020). pametnaroda.cz. Čteno 4.8.2024