Článek
Vždycky jsem měla ráda bazary. Už jako malé holce se mi líbilo, že věci, které někde dosloužily, dostaly možnost někde jinde sloužit dál - vyprané, repasované a vystavené úplně stejně, jako se vystavuje fungl nové zboží. Do bazaru přinesete zboží, vezmou vám ho ke komisi, někdo si ho koupí a všichni z toho mají užitek. Protože jsem navíc od povahy trochu škrt, byla jsem ráda, že mě takový nákup vyjde levněji. Když pak v mých teenagerských letech táta konečně zapojil doma internet a já zjistila, že použité věci se dají dobře prodávat a kupovat i na síti, úplně mi to změnilo pohled na svět. Všechno, co jsem hledala, mohla jsem najít z pohodlí obývacího pokoje. Pryč byly hodiny strávené po sekáčích v honbě za jedněmi vysněnými džínami, pryč byly kyselé obličeje prodavaček a zatuchlé smrady převlékacích kabinek.
Když jsem se o mnoho let později měla stát poprvé matkou, dostala moje záliba zase úplně jiný rozměr. Internetové bazary jsou pro nastávající rodiče ráj. Lidé na internetu prodávají po svých rychle rostoucích dětech věci, které jsou hezké a levné zároveň. Inzerátů s kojeneckými a dětskými potřebami je tolik, že se tím nestačíte probírat. Je toho tak moc, až někdy inzerenti žadoní, ať si ty balíky hader a saviček odvezete alespoň zadarmo.
Netrvalo dlouho a narodila se nám hromádka dětí, po kterých zůstávají ne hromádky, ale obrovské hromady věcí. A tak se stalo, že jsem začala kromě nákupů ve velkém i sama prodávat. Nafotila jsem, popsala, přiznala předmětu příznivou cenu a odklikla první inzerát. Asi dvě minuty po zveřejnění mi došlo, že to s tím prodejem přes internet nebude jen tak.
První odpověď přišla rychle.
„Mohla byste vyfotit na těle?“ ptal se zájemce o koupi. Inzerovala jsem nepoužitou kojící podprsenku. Jednak nejsem včerejší, jednak bych pohled na sebe v tomto prádle nepřála největšímu nepříteli (dárek od babičky; oranžová, rádoby sexy krajka, typ „necudná mrkev“). Odmítla jsem, bez díků.
„Trapko,“ setřel mě potenciální kupující. Bylo po zájmu.
Jak naše děti rostou, věcí po nich zůstávají pořád větší hromady, a já tak pořád inzeruji. Ne vždy a všechno, třídím zrna od plev. Většinu věcí se mi podaří dobře prodat a mám radost, že slouží dál a že se z těch monstr investic do botiček a koloběžek něco vrátí zpátky. Jediné, co v těch obchodech občas skřípe, je lidský faktor. A někdy nejen ten.
„Jsem z Kostelec a mám zájem o vaše zboží! Pošlete údaje k vaší platební karta, můj kurýr od vás zboží vyzvedne si,“ píše mi někdo, kdo je podle fotky příjemně tvarovaná blondýna, ve skutečnosti ale jen jeden z mnoha robotů, co dneska plevelí inzerci místo kdysi moderních úchylů přes oblečení. Je to typický podvod; nikdo soudný by neuvěřil, že peroxidová kráska s divným slovosledem i požadavky je Božena z Kostelce (myslela jsem si až donedávna; kupodivu se najde dost lidí, kteří na to podobným Boženám skočí). Mnohem méně čitelný je v inzerci ten už zmíněný lidský faktor, se kterým jsem se nedávno setkala v plné palbě. Snažila jsem se prodat poštou neodeslatelný předmět s nutností osobního převzetí.
„Dobrý den, mám vážný zájem, šla by slevička? Třeba na polovinu?“ šla první zájemkyně přímo na věc. Váhala jsem, ale ostatně proč ne. Hlavně, ať je to z domu. Slevila jsem a domluvila osobní předání na neděli ve dvě, jedinou hodinu v jediný den z celých dvou týdnů, kdy se to dotyčné hodilo.
„Promiňte, děti jsou nemocné, manžel taky,“ pípla mi v mobilu zpráva v době, kdy už jsem netrpělivě vyhlížela její příchod. „Můžu přijet příští neděli ve stejný čas?“
I přes rozmach internetových bazarů jsou offline bazary a secondhandy stále v oblibě
Váhala jsem znovu. Chudák nemocný manžel, chudáci děti. Chtělo se mi napsat, že to snad věděla dřív, než jsem kvůli ní překopala plány na víkend, ale dobře, chtělo se mi být hodná. Souhlasila jsem.
„Jé, vy jste mi úplně vyklouzla z hlavy!“ přišlo mi do zpráv příští neděli ve tři a mně začaly drkotat zuby stejně jako tehdy, když nám děti opravily počmáranou zeď tím, že ji umyly houbičkami s jarovou vodou. „Moc se omlouvám, ju? V úterý pojedu kolem vás, někdy kolem oběda, budete doma? Že bych se stavila.“
Úpěla jsem, ale předmět nám tou dobou už dva týdny stál nachystaný u dveří. Byl velký, neskladný. Co s ním teď? Do třetice všeho dobrého, a když, tak ať už i zlého, řekla jsem si a souhlasila naposledy. Asi nikoho nepřekvapí, že to znovu neklaplo:
„Já jsem byla kousek od vás, ale čistili vám tam silnice a mně se nechtělo parkovat za rohem,“ vysvětlila mi vážná zájemkyně o koupi. „Vy to máte stejně moc drahý, chlap mi to prý pořídí levněji. Nezlobíte se, že ne?“ ujistila se a mně spadla brada. Ano, až někdy v tuhle chvíli mi to došlo. Já tehdy nebyla hodná. Já byla blbá za tři rohy.
„Hele, jak dlouho to tady bude ještě stát?“ zariskovala moje drahá polovička život, jakmile toho dne při příchodu z práce překročila práh našeho bytu. S myšlenkou na to, že když nejde o život, nejde o nic, jsem odtáhla těžký a neskladný předmět ke kontejneru na těžké a neskladné předměty, odkud zmizel do patnácti minut. Vida, někdo ho přece ocenil.
Co by to bylo za příběh ze života, kdyby v něm na závěr nebylo morální ponaučení. Prodávejte tedy směle přes internet, ale nebuďte jako já. Buďte chytří. Nebuďte na internetu za blbce.
