Jako dítě ho unesl indiánský kmen. Do civilizace se českému chlapci vracet nechtělo

Před 150 lety začali střední Texas masově osidlovat imigranti z Německa, kteří do Spojených států odplouvali s vidinou, že zde začnou nový život. Mnozí z nich si přitom neuvědomovali, že zde nebyli první. Skupiny domorodých kmenů Apačů a Komančů totiž tuto oblast nazývaly svým domovem už dlouho před příchodem nových osadníků a měly (nikoliv neopodstatněný) pocit, že jim ti jejich zemi kradou. Soužití domorodců a „bílých tváří“ proto nebylo jednoduché: mezi oběma stranami bujely šarvátky a vyhrocené spory, na denním pořádku bývaly nájezdy, krádeže jídla i dobytka a oboustranné únosy, které až příliš často končily krveprolitím.

Do tohoto bezvládí přišli s novou vlnou přistěhovalců v polovině 19. století také Moritz a Augusta Lehmannovi ze severočeského Liberce. Není jisté, kdy přesně do Spojených států dorazili, zda byli tou dobou už manželé a kolik s sebou v té době měli dětí. Rodina se usadila v tzv. Fisher-Millerově kolonii v jihovýchodní části okresu Mason poblíž města Fredericksburg. Obyvatelé Fredericksburgu uzavřeli roku 1847 mírovou dohodu s Apači, na základě které dlouho koexistovali v relativním míru, Lehmannovi tak považovali svůj domov za docela bezpečný. Jak moc se spletli měli pocítit až po narození svého třetího dítěte, syna Heřmana.

Heřman Lehmann se narodil v létě roku 1859. Ohledně místa jeho narození dodnes panují spory: některé zdroje uvádějí, že chlapec přišel na svět ještě v Liberci, těsně před tím, než rodina emigrovala, a měl tedy původně české občanství. Jiné trvají na tom, že se narodil už v Texasu. Faktem je, že rané dětství prožil jako plnokrevný Texasan s německým příjmením, který doma mluvil zásadně česky.

Bezstarostné dětství, které se nijak nelišilo od dětství jeho vrstevníků, pro Heřmana skončilo na den přesně 16. května 1870. Toho dne poslala matka Lehmannová všechny svoje děti do polí za rodinnou usedlostí, aby tam odháněli ptáky z pšenice. Kromě starších sester měl Heřman ještě o dva roky mladšího bratra Willieho, na kterého měl dohlížet. Během rozpustilých radovánek v polích byly děti přepadeny nájezdní skupinou osmi až deseti Apačů, která nedbala dohodnutého příměří. Starším dětem se podařilo včas uprchnout, vetřelci ale zpustošili pozemky Lehmannových a s sebou odvlekli desetiletého Heřmana a Willieho, kterému bylo tehdy sotva osm let. Jejich rodina ihned zalarmovala policii a po pěti dnech pátrání únosce dostihla jednotka deseti afroamerických jezdců, kteří byli speciálně povoláni k tomu, aby hochy přivedli zpět. V následné potyčce se podařilo osvobodit Willieho, s Heřmanem ale domorodci uprchli.

Apači odvedli Heřmana do své vesnice ve východním Novém Mexiku. Po několika měsících v zajetí mu oznámili, že jejich bojovníci povraždili celou jeho rodinu. Nebyla to pravda, ale smyšlenka splnila svůj účel: jedenáctiletý Heřman věděl, že se nemá ke komu vrátit, a zanechal beztak marných pokusů o útěk. Přimknul se k tomu nejbližšímu, kdo mu zbyl - k indiánskému muži jménem Carnoviste a jeho ženě, kteří se stali jeho ochránci a náhradními rodiči. Heřmanovi Carnoviste sice nebyl tím nejlaskavějším otcem, ale staral se o něj s veškerou důsledností, s jakou by vychovával vlastní dítě. Živil ho, šatil a chránil před zlomyslnostmi ostatních. Kromě toho také učil bílého chlapce jezdit na koni, lovit a bojovat. Poslušnost si sjednával systematickým bitím a trýzněním, až se mu nakonec podařilo zlomit Heřmanův odpor a povahu a vytvořit z něj skutečného Apače.

Heřman se se svou novou rodinou mnohokrát účastnil lovu na bizony i krvavých nájezdů na americké osady, během kterých měl stejně jako ostatní muži z kmene za úkol povraždit tolik bílých tváří, kolik jen bude možné. V roce 1875 dokonce jako teprve šestnáctiletý mladík bojoval v bitvě s Texas Rangers u Fort Concho a vysloužil si obdiv celého kmene. Jen o rok později se mu ale život znovu obrátil vzhůru nohama, když byl v boji s konkurenčním apačským kmenem zabit jeho mentor a ochránce. Heřman, pro kterého byl Carnoviste v posledních letech přes veškerou svou krutost de facto otcem, se rozhodl ho pomstít a zabil šamana kmene, který byl zodpovědný za Carnovistovu smrt. Ze strachu, že se následně sám stane terčem odplaty, z vesnice uprchl. Rok se potuloval podél hranic Nového Mexika, až narazil na tábor jiného indiánského kmene - Komančů.

Komančové nejprve odmítali poskytnout cizinci útočiště. Vyhrožovali mu dokonce smrtí. Přesvědčilo je až vyprávění o tom, jak nově příchozí pomstil smrt oblíbeného vůdce Carnovisty, které mohl potvrdit jistý komančský muž. Heřman se po šesti letech u Apačů stal váženým hostem Komančů, kteří ho zanedlouho přijali jako svého bratra. Obdržel od nich i nové jméno - Montechema (což znamená „neznámý“). Pod svá ochranná křídla si ho vzal legendární komančský vůdce Quanah Parker, který měl pověst spravedlivého a mírumilovného muže. K Heřmanovi se choval jako k adoptivnímu synovi a byl k němu mimořádně laskavý.

I jako Komanč se Heřman účastnil půtek a bojů s nepřáteli kmene, několikrát bránil tábor proti nájezdníkům i americké kavalerii. Heřmanův kmen byl jedním z posledních, které vytrvale vzdorovaly tlaku kolonizátorů na jejich přesídlení do rezervací. Byl to právě Quanah Parker, kdo Heřmana vypátral ve skupině posledních bojovníků a přemluvil ho, aby se ve jménu zachování indiánské kultury i vlastního života vzdali. Kmen roku 1877 přesídlil do rezervace Fort Sill v Oklahomě. Heřmana to zdrtilo.

„To byl konec našich indiánských způsobů,“ psal později ve svých pamětech. „Konec těch svobodných, toulavých časů, které jsme tak milovali.“

Tehdy ještě nevěděl, že v rezervaci se mu znovu obrátí svět vzhůru nohama.

I ve Fort Sill se Heřman držel v blízkosti Quanaha Parkera a jeho rodiny. Tomu nedal osud jeho blonďatého, modrookého chráněnce spát - zvlášť poté, co si všiml že jakási bílá žena obchází důstojníky z rezervace s prosbou o pomoc při pátrání po jejím dávno ztraceném synovi. Zjistil, že řádění Apačů, kteří před téměř devíti lety unesli Heřmana z rodičovského domu, chlapcova rodina přežila, a spolu s velícím důstojníkem rezervace zosnovali setkání oné bílé ženy, která mezi domorodci hledala svého syna, jeho chráněnce. Ukázalo se, že tou ženou je skutečně Augusta Lehmann, Heřmanova matka. V roce 1878 bylo rozhodnuto, aby byl chlapec neprodleně převezen z rezervace zpátky ke své rodině do Texasu.

Návrat mladého Heřmana k rodině a civilizaci byl pro všechny zúčastněné velmi bolestivý. Ztracený syn, pro kterého jeho matka proplakala potoky slz, ji po opětovném shledání nejprve odmítal. Nepoznával ji a hleděl na ni skrz prsty, protože kritická léta svého dětství a dospívání strávil bojem proti bílým tvářím - podobným, jakou měla i ona. Tvář jeho samotného byla už ošlehaná větrem a sežehlá ohněm a slunečním žárem: ani matka už Heřmana téměř nepoznala a rodinu stálo mnoho slov a dokazování, aby s nimi Heřman byl ochoten odejít.

Heřmanovo opětovné sžívání se s euroamerickou kulturou bylo více než problematické. Asimilace v indiánských kmenech proběhla velmi úspěšně - Heřman během devíti let mezi indiány zapomněl své vlastní jméno, neuměl jíst příborem, spát v posteli nebo nosit šaty bílých osadníků. Choval se jako typický Komanč, kterého vyrvali i s kořeny - ze ztráty domova byl tak smutný, až odmítal jíst.

Hrany vzájemného neporozumění s vlastní rodinou později otupily až vzpomínky, které se začaly opatrně vykrádat z hlubin Heřmanovy paměti. Postupně se znovu naučil mluvit i psát česky i německy, z praktických důvodů k těmto dvěma jazykům přidal také angličtinu. Nakonec se mu podařilo jakž takž přizpůsobit staronovému životu, až do jeho konce se ale zmítal mezi dvěma světy - bílým, do kterého se narodil, a světem indiánů, který přijal za svůj. Usadil se v Loyal Valley v Texasu, oženil se a vychoval pět dětí. Pro místní byl něco jako celebrita: chodili a ukazovali si prstem na muže, kterého adoptovali Apači i Komančové. Jako adoptivní syn Quanaha Parkera, kterého si nikdy nepřestal vážit, získal od americké vlády 160 akrů půdy na indiánském území. Na krátkou dobu se tam i s rodinou přestěhoval, pak ale zvítězil jeho evropský původ. Heřman Lehmann zemřel v únoru roku 1932 v Loyal Valley. Bylo mu 72 let.

Jeho autobiografie Devět let mezi Indiány z roku 1927 je považována za jeden z nejsilnějších zajateckých příběhů v americké literatuře 20. století.

ZDROJE:

Krupka, Jaroslav: „Malý velký muž z Čech. Hermana Lehmanna unesli Apači, dospíval s nimi“ (17.12.2023). deník.cz (online). Čteno 15.3.2024

Lehmann, Herman (1993) [1927]. Hunter, J. Marvin (ed.): „Nine Years Among The Indians, 1870-1879“. University of New Mexico Press. ISBN 0-8263-1417-1.