Článek
K herectví se Marvan dostal jen tak mimochodem. Narodil se roku 1901 na předměstí Prahy na Žižkově, který byl v té době samostatným městem. Jeho otec Leopold pracoval jako řadový poštovní úředník a svoji rodinu vedl k úspornému životnímu stylu bez valných uměleckých ambic. Osobnost malého Jaroslava ale velmi poznamenal jeho starší bratr Josef, který byl multitalentovaný a kterého mu proto matka dávala často za vzor. Josef Jaroslava přivedl k ochotnickému divadlu, které pak často a rád navštěvoval, stát se hercem ale jeho samotného nijak nelákalo. Vše se ale změnilo, když bratr Josef zemřel v boji během první světové války. Rodiče Marvanovi byli ztrátou milovaného syna zdrceni a Jaroslav jim chtěl v jejich žalu ulevit alespoň tím, že se bude snažit bratra nahradit. Přestal se bezcílně poflakovat žižkovskými ulicemi a přidal se k ochotnickému souboru Divadla Deklarace, do kterého ho přivedl bratr.
Herectví se neubránil
Přestože pro divadlo žádnou zvláštní vášní nezahořel, jeho okolí si nemohlo nevšimnout, jak výjimečný má talent. Dokázal věrně napodobit výrazy různých herců v souboru, osvojil si jejich gestikulaci a měl výbornou paměť na texty. Stačilo mu si poslechnout jednu nebo dvě zkoušky a už dokázal sám odehrát celé scény. Když pak jeden z herců Divadla Deklarace těsně před představením hry Naši furianti náhle ochraptěl, chtěli, ať jeho místo zaujme právě Marvan.
„Bránil jsem se, bránil, ale neubránil,“ vzpomínal později na svůj divadelní debut. Pojala ho prý tehdy panická hrůza: čekal, že pohoří, že zapomene text nebo vypadne z role, myslel si, že jeho vystoupení bude fiasko a že se znemožní do konce života. K jeho překvapení se nic z toho nestalo: nejen, že ho publikum nevypískalo, ale lidé byli jeho výkonem nadšení. Místo trapasu až na půdu přišel první aplaus.
Marvana první úspěch povzbudil k tomu, aby pokračoval v působení v ochotnickém souboru, na profesionální divadlo si ale pořád nevěřil. Vystudoval reálné gymnázium v rodném Žižkově a nastoupil jako úředník v kartografickém ústavu. Později se nechal stejně jako otec zaměstnat na poštovním ředitelství a nakonec pracoval na inspektorátu v Užhorodě. Úřednické posty Marvanovi daly pro budoucí kariéru v divadle hodně - osvojil si na nich ladné pohyby a gesta, podle kterých prý se pozná důstojnost státního zaměstnance, ať je jinak sebevětším poskokem. Zvlášť poslední zaměstnání na inspektorátu ho ale vůbec netěšilo; živilo ho totiž vymáhání úvěrů. Když se jednomu ze svých přátel svěřil, jak moc se stydí uhánět lidi o peníze, tento blíže neurčený přítel ho doporučil svému příteli, kterým nebyl nikdo jiný než král komiků Vlasta Burian.
Marvánek
O přátelství Marvana a Buriana by se dala napsat dlouhá kniha. Marvanovi bylo sotva čtyřiadvacet let, když se stal hostujícím hercem v Divadle Vlasty Buriana s gáží třicet korun za představení. O rok později, v roce 1926, už byl Burianovým „dvorním nahrávačem“ a ve všech směrech profesionálním hercem, který už dále nemusel obtížně kloubit občanské povolání s vystupováním na jevišti. V Divadle Vlasty Buriana zůstal celkem osmnáct let. Burian ho přivedl také před filmovou kameru - zahrál si téměř ve všech jeho filmech. Mezi lety 1936 a 1973 pak účinkoval ve více než 200 filmech a 40 filmových inscenacích, což ho zařadilo mezi nejvýkonnější herce československé televize.
Vlasta Burian a Růžena Šlemrová ve filmu Anton Špelec Ostrostřelec (1932). Marvan si zahrál ve většině Burianových filmů
Spolupráce s Burianem byla pro Marvana obtížná. Burian byl archetyp neklidného, rozbouřeného umělce, který svou liknavostí a nespolehlivostí rozčiloval svoje disciplinované kolegy s Marvanem v čele. Byl známý např. tím, že se neobtěžoval chodit včas na zkoušky nebo se učit text a protože jeho improvizace byly geniální, procházelo mu to. Na disciplinovaném, akurátním, pilném a vždy dochvilném Marvanovi pak bylo, aby po svém učiteli uklízel - jeho improvizace na jevišti učesával, nahrával jeho situačnímu vtipu, rozvíjel jeho repliky a obecně mu velmi dobře sekundoval. Navzdory tomu, že ti dva byli jako oheň a voda, Burian si dobře uvědomoval, jak moc je mu Marvan prospěšný - oslovoval ho mazlivě „Marvánku“ a oproti jiný hercům ho znatelně protěžoval. Marvan byl za to Burianovi plně oddaný. Burian platil za hereckou špičku a Marvan mu uctivě šlapal na paty vědom si toho, jak výhodná je pro něj spolupráce s nejoblíbenějším komikem své doby.
Karty se hrubě obrátily po druhé světové válce. Tou sice Burian s Marvanem propluli se zdánlivým odstupem (alespoň tak své válečné působení Marvan ve svých pamětech později líčil), Burian ale upadl v nemilost. Lidem se omrzelo jeho arogantní vystupování, jeho vychloubačnost a fakt, že sám sobě byl největším obdivovatelem, a záhy se na jeho hlavu snesla vlna (téměř jistě vykonstruovaných) obvinění za válečné poklesky a kolaboraci. Byl odsouzen k těžkému žaláři a velké pokutě, byl mu zabaven téměř veškerý majetek a na pět let mu byla zakázána herecká činnost. Své milované divadlo už nikdy nesměl otevřít a do konce života byl nucen živořit jako nájemný herec nejnižší kategorie. Z té doby pochází veliký škraloup na jinak pečlivě napudrované pokožce úřednického herce Marvana: byl prokazatelně mezi těmi, kdo za Vlastu Buriana dobré slovo neztratil.
Tajnosti
Jaroslav Marvan byl během svého života jedenkrát ženatý - svou ženu Marii si vzal roku 1928. Ve své „Márince“, jak manželku láskyplně oslovoval, získal celoživotní oporu a přítelkyni a svoje manželství líčil jako dokonale harmonické. Ač bezdětní, Marvanovi žili šťastně až do začátku 60. let, kdy se Marvan, který byl jinak známý svou přísnou sebekontrolou a školometským pedantstvím, na stará kolena zamiloval do o šestadvacet let mladší kolegyně Aleny Jančaříkové. Ta měla z předchozího vztahu už dva syny a Marvanovi porodila jeho jediné dítě, dceru Alenu. Marvan byl na dceru nesmírně hrdý a pečoval o ni, jak jen mohl. Když byl holčičce jeden rok, postihla ji obrovská tragédie: její matka a Marvanova někdejší milenka Alena Jančaříková byla nalezena ve svém bytě mrtvá. Oficiální závěr zněl, že to byla nepovedená demonstrativní sebevražda - prý se otrávila plynem. Bylo to ale podivná sebevražda a nikdo z jejích blízkých této verzi nevěřil: Jančaříková byla v obličeji pomlácená, vedle ní našli rozbitý telefon a kapky krve. Pozůstalí byli vesměs přesvědčeni, že šlo o vraždu, nikdy ale prstem neukázali na údajného pachatele.
Ani o této kapitole svého života Marvan veřejně nemluvil. Péče o malou Alenku a její bratry se po smrti matky ujala babička z matčiny strany a Marvan ji dále pravidelně navštěvoval. Nemluvil o ní ale s nikým - patřil k lidem, kteří si své soukromí střežili nadevše. Obtěžovalo ho, když z něj tisk loudil intimní informace, a obtěžovala ho i jeho značná popularita. Po válce to byl totiž on, ne Burian, kdo se hřál na výsluní slávy, na rozdíl od něj si to ale nijak neužíval. Rozčilovalo ho, že ho lidé na ulici poznávají, a od doby, co na něj v lese pokřikoval nadšený houbař, nosil i na sběr lesních plodin tmavé brýle. Byl mrzutý, že si nemohl ani vystát frontu na lístky do kina, protože ho všichni lidé ve frontě poznali a nadšeně ho pouštěli přes sebe. Když mu v restauraci protekčně doručili na stůl bednu plnou zákusků, prskal a odměnil obsluhu nebývale vysokým spropitným.
Málo sdílný zůstal až do konce svého života. Na počátku 70. let onemocněl rakovinou, o které neřekl kromě své ženy živé duši. Léčba si vyžadovala časté hospitalizace a stála ho mnoho sil, nemoc ale do poslední chvíle tajil i před nejbližšími spolupracovníky, přáteli a kolegy z divadla. V roce 1973, kdy už ho rakovina rozežírala až do morku kostí, ještě stihl odehrát svou poslední roli v legendární Noci na Karlštejně. Jaroslav Marvan zemřel 21. května 1974 ve věku 72 let. Zanechal po sobě manželku Marii a třináctiletou dceru Alenu, která z dědictví po slavném otci nikdy neviděla ani halíř.
ZDROJE:
Brabec, Martin: „Herec Jaroslav Marvan tajil nemanželskou dceru i vážnou nemoc“ (11.12.2021). iDnes.cz. Čteno 9.10.2024
Hořec, Petr, MARVAN, Jaroslav: „Nejen o sobě“. 3. opr. vyd. Praha: Unholy cathedral, 1999. ISBN 80-902687-5-7.
Junek, Václav: Čeněk Šlégl: celoživotní jízda špatnými vlaky. V Praze : Nakladatelství XYZ, 2009. ISBN 978-80-7388-199-3.
Křivánková, Darina: „Jaroslav Marvan: Přizpůsobivý chlapík i skvělý herec, který dokázal povýšit i průměrné režimní filmy“ (23.2.2017). Reflex. Čteno 9.10.2024
Lukeš, Filip: „Jaroslav Marvan by bez Vlasty Buriana nebyl, sloužil jako terč jeho ostrovtipu“ (21.5.2024). Denik.cz. Čteno 9.1.2024
