Článek
Ve 40. letech 20. století patřila přenosná dětská obrna (poliomyelitida) k nejobávanějším onemocněním na světě. Jde o vysoce nakažlivé virové onemocnění nervového systému, které postihuje především míchu a způsobuje ochrnutí končetin a dýchacích svalů. Prognózy jsou u dětské obrny nejisté a závisí de facto na náhodě - děti s mírnějším průběhem z ní mohou vyváznout s minimálními následky, těžší průběh může skončit těžkým postižením i smrtí. Nakažení s minimálními příznaky přitom při epidemiích představovali největší riziko - stávali se totiž skrytými přenašeči, díky kterým se zákeřná nemoc šířila rychlostí blesku. Jen ve Spojených státech v té době virus dětské obrny postihl kolem 35 tisíc dětí ročně, což bylo zvlášť závažné číslo i z toho důvodu, že lék na ni prakticky neexistoval. Mezi desítky tisíc nakažených dětí se roku 1953 přidala i teprve pětiletá Martha Lillard, které nemoc změnila život od základu.
Nakazila se v zábavním parku
Martha Ann Lillard se narodila 8. června 1948 v městečku Shawnee v americkém státě Oklahoma. Vyrůstala s rodiči a starší sestrou Cindy v malém domě s bílým laťkovým plotem a těšila se, jako všechny malé dívky, ze všeho, co jí život přinášel. Své páté narozeniny oslavila přesně podle svého gusta - strávila celý den v zábavním parku Joyland, největším a nejúžasnějším v celé Oklahomě.
Nákaza dětskou přenosnou obranou mohla způsobit ochabnutí svalů nebo úplné ochrnutí (1963)
Devět dní po narozeninové oslavě se Martha probudila s bolestí v krku, běžným příznakem většiny neškodných dětských onemocnění. Rodiče Lillardovi si nejdřív mysleli, že jejich dcera je jenom nachlazená, a léčili ji podle vlastního rozumu - zázvorovým čajem s medem a klidem na vyhřátém lůžku. Když ale bolesti neustávaly a Martha už nemohla ani zvednout hlavu z polštáře, popadli ji a odvezli do nemocnice. I po téměř 70 letech si dospělá Martha dokáže vybavit strach v očích svého otce a matky, když ji v náručí nesli nemocniční chodbou. I oni slyšeli o té hrozné chorobě, která tehdy kosila dětskou populaci, a i oni se zoufale modlili za jediné: aby ji jejich dcera neměla.
Lékaři holčičce záhy provedli lumbální punkci, která bohužel jen potvrdila jejich nejhorší obavy. Výsledky prokázaly, že čerstvě pětiletá Martha trpí dětskou obrnou. Krutou ironií osudu se nakazila na své narozeninové oslavě, ve společnosti své rodiny a přátel a uprostřed jednoho z nejšťastnějších dnů svého života. Martha nakonec strávila v nemocnici šest měsíců, během kterých byla přemístěna do tehdy moderního přístroje - podtlakového ventilátoru známého jako železné plíce, se kterým existuje v těsné symbióze k dnešnímu dni už 71 let.
Použití železných plic na dětském lůžkovém oddělení (cca 1960)
Uvnitř plíce
„Železné plíce“ jsou zastaralý typ mechanického plicního ventilátoru, který se k dechové podpoře u pacientů s ochablými nebo zanícenými plícemi používal v první polovině 20. století. Jedná se o velký horizontální válec, do kterého si pacient ulehl tak, že mu byla vidět pouze hlava, zatímco zbytek těla byl uzavřen ve vzduchotěsné konstrukci válce. Dýchání u lidí probíhá (stejně jako u většiny savců) na principu neustálého vyrovnávání podtlaku, kdy se hrudní koš roztahuje a bránice smršťuje. Tím dochází k rozšiřování hrudní dutiny a vzduch může volně proudit dovnitř a ven z plic. Železné plíce tento přirozený mechanismus napodobují tím, že pomocí umělé bránice umístěné na základně uměle snižují a zase zvyšují tlak.
První návrhy mechanických plic pocházejí už ze 17. století, až ve 20. století se ale podařilo přístroj zdokonalit natolik, že bylo možné jeho masové využití. V roce 1928 si získaly značnou popularitu, když lékaři s jejich pomocí zachránili osmiletou dívku, která v důsledku onemocnění obrnou trpěla respiračním selháním. Když ji umisťovali do válce, byla už téměř mrtvá, přivést ji opět k vědomí se pak podařilo za pouhou minutu. Zanedlouho po tomto přelomovém okamžiku už využití železných plic patřilo k základním postupům při symptomatické terapii obrny.
Většina dětí s ochablými dýchacími svaly ležela uvnitř válce několik dnů až týdnů, než došlo k plnému zotavení, Martha Lillard ale utrpěla vážnější postižení a na jeho celodenní podpoře zůstala závislá celá desetiletí. Většinu svého dětství strávila zavřená doma, nemohla chodit do školy ani mít žádné volnočasové aktivity mimo domov. Později si kvůli fyzickým omezením nedokázala najít partnera, nikdy neměla děti ani zaměstnání. Jak léta plynula a medicína postupovala mílovými kroky napřed, naskytly se i jiné možnosti, jak Marthu udržet při životě při mnohem větším uživatelském komfortu. Po desetiletích strávených uvnitř ocelového válce se ho ale odmítla úplně vzdát - a to i přesto, že o svých železných plicích nemá zrovna romantické představy.
„Je to jako být pohřbena zaživa,“ upřesňuje Martha. Ty nejhorší okamžiky prý zažila ve chvílích, kdy jí vlivem přírodních katastrof doma vypadl proud a ona zůstala ležet v přístroji ve tmě a chladu. Bez podpory mechanické bránice se mohla sotva nadechnout. Největší starosti jí ale způsobuje péče o hardware - železné plíce jsou dnes už téměř nevyužívaný koncept a sehnat náhradní díly je téměř nemožné. Když se jí v 90. letech původní model začal rozpadat, neúspěšně obvolávala nemocnice a muzea s prosbou o zapůjčení jiného přístroje. Nakonec se jí povedlo plíce zakoupit až od soukromé osoby z Utahu. Jsou to přesně ty plíce, které používá dodnes.
Udržet svůj život v rovnováze
Martha Ann Lillard dnes žije stále ve svém rodném městě. S využitím medikamentů je schopna krátkodobých pobytů mimo plíce, které v nepřetržitém provozu využívá hlavně v noci. Žije sama jen se svým věrným bíglem, ráda sleduje staré hollywoodské filmy a čas od času vídá svoje příbuzné. Někdy je ochotná dát rozhovor do novin, jindy dovolí všetečnému reportérovi, aby ji vyfotil po boku jejího přístroje. Lidí se Martha i teď, když už její izolace není tak intenzivní, spíše straní. Podle svých vlastních slov se teď soustředí na to, aby i bez nepřetržité pomoci železných plic svůj život udržela v rovnováze.
„Jako malá jsem chtěla být baletkou,“ vzpomíná. „Začala jsem chodit po špičkách, když mi byl jeden rok, a toužila jsem mít doma všechny panenky baletek. Ten rok, co jsem onemocněla, mě máma chtěla zapsat do baletní školy. Teď o svém životě přemýšlím jako o baletu: musela jsem neustále vyvažovat tolik věcí.“
Vakcína proti dětské obrně vstoupila na trh až roku 1955. Miliony Američanů se tehdy nechaly očkovat a už v roce 1979 byla ve Spojených státech označena za nemoc prakticky vymýcenou. K dnešnímu dni se obrnu podařilo včasnou vakcinací vymýtit ve většině zemí světa, jako endemický (lokálně se vyskytující) virus se vyskytuje pouze na území Afghánistánu a Pákistánu.
Po smrti Paula Alexandera v roce 2024 je Martha Ann Lillard jedinou známou přeživší obrny, která ve svém každodenním životě potřebuje pomoc železné plíce.
ZDROJE:
Aleccia, JoNel: „60 years in an iron lung: US polio survivor worries about new global threat“ (30.11.2013)
Brown, Jennings: „The Last of the Iron Lungs“ (20.11.2017). gizmodo.com. Čteno 21.3.2025
Kelly, Erin: „Decades after polio, Martha is among the last to still rely on an iron lung to breathe“ (25.10.2021). npr.org. Čteno 21.3.2025
„'It feels wonderful, actually': The polio survivor who has lived inside an iron lung for 60 YEARS“ (30.11.2013). Daily Mail. Čteno 21.3.2025
