Článek
Ať zvedne ruku ten, kdo si nikdy v životě uprostřed bujaré večerní zábavy neposteskl, že po tomhle večírku bude zas v alejích nablito. Stejně tak laškovné dohadování o tom, jestli se ke kančímu hodí více zelí nebo šípková omáčka, patří v mnoha domácnostech ke koloritu rodinných oslav nebo svátečních obědů. Od premiéry Slavností sněženek uplynulo loni už 40 let, chybělo přitom jen málo a jeden z nejsledovanějších československých filmů nemusel vůbec vzniknout. Poté, co režisér Jiří Menzel upadl u vládnoucí garnitury v nemilost kvůli Skřivánkům na niti, hrozilo, že k natáčení dalšího filmu po boku Bohumila Hrabala nedostane povolení. Překonat nedůvěru stranických funkcionářů dalo Menzelovi zabrat, výsledek ale stál za to: filmu se dostalo vřelého diváckého přijetí a do zlatého fondu české kinematografie přibyly další nesmrtelné hlášky.
Před Sněženkami
Nedaleko od Nymburka ve Středočeském kraji, obklopeno lesy Kersko-borského přírodního parku, leží Kersko. V této nevelké rekreační osadě s jen o fous větším historickým významem zakoupil v roce 1965 spisovatel Bohumil Hrabal chatu, na kterou každý víkend utíkal ze svého velkoměstského bytu, aby tam na polosamotě v hloubi lesů načerpal inspiraci. Nebýt Hrabala, nejspíš většina z nás neví, že nějaké Kersko v republice máme, a nebýt Kerska, byli bychom ochuzeni o neodmyslitelnou atmosféru Slavností sněženek. Hrabal se při psaní svého románu inspiroval příběhy a postavičkami, které v osadě doopravdy zažil a poznal, Menzel zase autenticitu hrabalovských charakterů chytře podtrhl tím, že výpravu filmu zasadil do prostředí skutečného Kerska. Slavnosti sněženek jsou pásmem komických epizod o životech a vztazích mezi kerskými starousedlíky, které jako červená nit spojuje hlavní dějová linka - hon na divočáka, o jehož vlastnictví se zuřivě perou dva znepřátelené myslivecké spolky.
Poloha a rozsah Přírodního parku Kersko-Bory
Menzela známe jako Hrabalova dvorního režiséra. Ze spolupráce mezi oběma muži vzešlo šest filmů, z nichž některé dodnes platí za vrchol Menzelovy režisérské tvorby. Za ztvárnění Hrabalova románu Ostře sledované vlaky (1966) si Menzel vysloužil Státní cenu Klementa Gottwalda i prestižního amerického Oscara (což je o to pozoruhodnější, že jde o jeho úplně první celovečerní hraný film), hned dalším filmem si to ale u komunistů rozházel na pěkných pár let dopředu. Skřivánci na niti spatřili světlo světa roku 1969, hned po první veřejné projekci ho ale soudruzi zamkli do trezoru, kde zůstal více než dvacet let. Na svou skutečnou veřejnou premiéru si snímek musel počkat až do roku 1990, kdy už nikomu nepřekážel scénář plný ostré kritiky vládnoucího režimu. Po Skřiváncích měl Menzel zakázáno natáčet další filmy a spolu s ním se začátkem 70. let ocitl na seznamu zakázaných autorů také Hrabal. Menzelova tvůrčí pauza trvala až do roku 1974, kdy jako zoufalou snahu vyškrábat se na výsluní natočil budovatelský snímek Kdo hledá zlaté dno. Příběh mladého proletáře, který se po návratu z vojny nechá zaměstnat na stavbě nové přehrady, se sice zařadil mezi nejhůře hodnocené Menzelovy filmy, svůj účel ale splnil a provinilý režisér se mohl těšit na lepší zítřky.
Obnově Menzelovy slávy v časech hluboké totality pomohlo i to, že v roce 1977 podepsal Antichartu. Na tu skutečnost vzpomínal sice s nechutí, ale nikdy ji nezapíral.
„Mě honili, já se schovával,“ připomněl těžká léta po Skřiváncích na niti. „Pozvali mě na ředitelství a řekli: tady něco podepiš, a budeš mít pokoj.“ Nařčení z toho, že šel tehdy režimu na ruku z čirého přesvědčení, zásadně odmítal. K podpisu anticharty byl dle vlastních slov donucen (pokud ne explicitně, tak nepřímo určitě) a necítil ohledně toho žádný stud. Stydět se prý měli ti, kdo ho k podpisu donutili.
„Anticharta se podepisovala a podepisuje denně,“ říkal Menzel s oblibou. Dodával, že společenské klima té doby bylo takové, že lidé zkrátka bez řečí podepisovali, co jim dali, aby měli klid; že si bez souhlasu strany jako režisér ani neškrtne, to bylo Menzelovi jasné více než dost.
Postřižiny soudruhy obměkčily
Na začátku 80. let směl Menzel konečně navázat na předchozí kontakt s Hrabalem a vyjednal si s ním adaptaci dalšího románu - tentokrát to měly být Postřižiny (1984). Úspěch nového filmu byl natolik strhující, že tím straníky definitivně obměkčil. Než se ale roku 1984 mohl pustit i do Slavností sněženek, soudruzi z KSČ si zkušeného režiséra pozvali na kobereček a dali mu důkladné školení, aby se neopakoval debakl s trezorovými Skřivánky na niti. Poučili ho, jakým způsobem mají být vylíčeny reálie lidově demokratické republiky, jak má vypadat esenbák a jak co má říkat správný proletář. Vyňali ze scénáře pár komplikovaných míst a voila - mohlo se natáčet. Fenomenální ohlas, kterého se Slavnostem sněženek dostalo u diváků, Menzela zařadil mezi žijící legendy československého filmu.
Mezi herci byl Menzel známý jako nekonfliktní režisér, zásadový a přiměřeně náročný. Vědělo se o něm, že usiluje o vysoký umělecký standard, a kdekdo by řekl, že svoje metody prosazoval přísně až pedantsky. Faktem ale je, že až na výjimky spolupracoval s hereckou elitou a věděl, co si ke komu může dovolit; mluvili o něm vesměs jako o člověku, který byl k potřebám svých kolegů citlivý. Menzel celoživotně věřil ve dvě věci: v inteligentního herce a inteligentního diváka, a s takovým a pro takové se snažil točit filmy. Nad leccos se taky uměl povznést: měl hluboké porozumění pro křehkou poetiku Hrabalových románů, které dokázal poutavě přetlumočit širokému spektru diváků, Hrabal samotný mu ale příliš blízký nebyl. Spisovatelův umělecký zápal se odehrával v zakouřených hospodách u seancí dlouhovlasých bohémů, zatímco Menzel byl spíš noblesní typ, který vedl důstojné hovory nad sklenicí dobrého vína. Podpis anticharty i lísavost ke komunistům mu přes veškerou vznešenost vyčítali až do konce života.
Legendární pivnice Hájenka ze Slavností sněženek v Kersku
ZDROJE:
Čihák, Ondřej: „Anticharta se podepisovala a podepisuje denně, říká režisér Jiří Menzel“ (12.1.2017). plus.rozhlas.cz. Čteno 18.4.2025
Kabát, Marcel: „Ve věku 82 let zemřel oscarový režisér Jiří Menzel. Vypravěč Hrabala odešel v obklopení rodiny“ (6.9.2020). lidovky.cz. Čteno 18.4.2020
Lišková, Michaela: „Ten film točím já. „To jo, ale blbě.“ Cholerický režisér Menzelovi sabotoval natáčení“ (14.1.2023). Aktualne.cz. Čteno 17.4.2025
Sedláček, Mojmír: „Nablito v alejích a divočák se šípkovou. Nebo se zelím? Slavnosti sněženek baví už 40 let“ (10.1.2024). Kinobox.cz. Čteno 16.4.2025
„Se šípkovou! Se zelím! Slavnosti sněženek slaví 40 let od premiéry“ (5.5.2024). Čteno 17.4.2025
