„Jsi hlupák, člověče,“ řekla gorila. Koko byla chytrá jako dítě, uměla znakovat i fotit selfie

Když před šesti lety zemřela Koko, samice gorily nížinné, noviny po celém světě zaplavily její fotografie a nekrology. Lidé si připomínali její vlídnou, laskavou povahu, vyzdvihovali její inteligenci a sdíleli videa, ve kterých Koko pózovala se svými oblíbenými společníky - dvojicí koťat, která si sama osvojila. Náklonnost, kterou projevovala vůči všemu živému, však nebylo to, čím si podmanila svět. Koko totiž podle své ošetřovatelky uměla ovládat více než tisíc znaků toho, co označujeme jako „gorilí znakový jazyk“, a stala se tak jedním z mála zaznamenaných primátů, který byl schopný komunikovat variantou lidské řeči.

Koko se narodila 4. července 1971 v zoologické zahradě v San Franciscu. Přišla na svět přímo uprostřed oslav amerického Dne nezávislosti, v zoo jí proto vybrali japonské jméno „Hanabiko“, které v překladu znamená „dítě ohňostrojů“. Mazlivou přezdívkou „Koko“ ji oslovovali ošetřovatelé ze zoo, kteří se o gorilu starali v prvním roce života, a zůstala jí i poté, co se péče o ni ujali Francine „Penny“ Patterson a Charles Pasternak, dvojice postgraduálních studentů psychologie ze Stanfordské univerzity.

S Patterson a Pasternakem se Koko seznámila, když ji coby roční mládě hospitalizovali v sanfranciské veterinární nemocnici. Onemocněla vážnou, život ohrožující chorobou, a tito dva mladí doktorandi byli vybráni, aby o ni po její dobu nemoci pečovali. Gorila, která milovala lidi a vykazovala známky nevšedního nadání, ambiciózní studenty fascinovala. Když se Koko plně uzdravila, Penny Patterson požádala, aby se o zvíře mohla starat i nadále. Zoo s její žádostí souhlasila pod podmínkou, že Koko se nebude stěhovat tam a zpět jako nevyzvednutý balík, a vymínila si, že k přesunu dojde pouze pod podmínkou, že Patterson na Koko osobně dohlédne po dobu nejméně čtyř let. Patterson nadšeně souhlasila a Koko si k sobě připoutala ne na čtyři roky, ale na déle než čtyřicet let. Založila kvůli ní nadaci The Gorilla Foundation a s ní i rezervaci, ve které Koko žila. Už během prvních několika let po boku Penny Patterson se Koko stala fenoménem, který okouzlil laickou veřejnost a rozpoltil tu odbornou.

Patterson si brzy uvědomila, že Koko není jen tak obyčejná gorila. Její cit, empatie, mírnost, přátelskost a inteligence - to vše se zdálo být na primáta nadprůměrně rozvinuté. Mezi lety 1972 a 1977 podstoupila několik IQ testů určených pro testování inteligence lidských mláďat a výsledky šokovaly snad i ji samotnou. Koko dosáhla (v závislosti na metodice testu) skóre v rozmezí 70-90 bodů, což je výsledek srovnatelný s výsledkem dítěte, které je sice pomalejší, ale netrpí žádným mentálním postižením. Podle Penny Patterson sice IQ testy nejsou pro srovnání s lidmi validní metodou, protože gorily i lidé dospívají jinak a jejich chronologický věk se počítá odlišně, i tak šlo ale o pozoruhodný výsledek. Ukázalo se také, že Koko má zájem s lidmi aktivně komunikovat a že je toho za ideálních podmínek také schopná.

Během prvního roku spolupráce začala Penny Patterson s Koko procvičovat znaky amerického znakového jazyka (primárně určeného pro osoby s poruchou sluchu nebo řeči), který transformovala do něčeho, co nazvala „gorilím znakovým jazykem“. Za několik let mohla ohlásit veřejnosti šokující úspěch: gorila Koko měla aktivní slovní zásobu čítající více než tisíc znaků, které dokázala sama kombinovat. Vědci už dříve experimentovali s jinými primáty, které učili používat jednoduché znaky, Koko však při znakování uvažovala způsobem, který není pro subhumánní primáty obvyklý. Dokázala komunikovat o objektech, které v ten okamžik nebyly přítomny, uměla vyjádřit pocity, vzpomínky i touhy. Do svých devatenácti let si Koko uměla vymyslet vlastní znaky (např. spojila znaky pro „prst“ a „náramek“, aby označila „prsten“ - "náramek na prst") a prošla tzv. zrcadlovým testem - poznala svůj vlastní odraz v zrcadle, což je úkol, který značí vyšší než obvyklou gorilí úroveň poznání. Měla také smysl pro humor a své ošetřovatele často špičkovala.

„Člověk - hloupý,“ tvrdila lidem. Vzápětí ale přidala ujištění, že „Koko“ své hloupé lidi i tak „láska“.

„Naučila mě toho více než já ji,“ zhodnotila léta plodné spolupráce s Koko její cvičitelka a ošetřovatelka Penny Patterson.

Koko milovala mláďata všeho druhu, chovala se k nim laskavě a mateřsky. Její nejoblíbenější zvířecí společníci byl pár koček, které si osvojila jako malá koťata a pro které sama vymyslela znaky: jedno z koťat bylo „Mr. Brown“, druhé „Mr. Grey“. Její ošetřovatelé zaznamenávali veškeré její znakové interakce s člověkem na videopásku a zachytili tak i to, jak Koko škemrá o pořízení nového domácího mazlíčka.

„Smutná,“ znakovala, když místo živého kotěte dostala od ošetřovatelů plyšové. Když potom její živý mazlíček, kocourek All Ball, utekl a srazilo ho auto, Koko bez ustání znakovala: „Smutná, potíže, pláč, slzy, smutná.“

Roku 1978 se na titulní straně říjnového čísla časopisu National Geographic objevila fotografie Koko s fotoaparátem přiloženým k oku. Jejím autorem je ona sama - spoušť stiskla s objektivem namířeným proti zrcadlu a nevědomky si tak pořídila selfie. O sedm let později se na titulce ocitla znovu; tentokrát pózovala s jedním ze svých koťat, které něžně svírala v náručí. Tento snímek tehdy prorazil a proslavil Koko napříč celým světem.

Někteří z odborníků přistupují k „fenoménu Koko“ značně skepticky. Penny Patterson vytýkají neodbornost, zpochybňují její metodologii a obviňují ji z neakceptovatelného zlidšťování Koko i jiných goril. Přesto, že ze všech výukových cvičení s Koko existují nahrávky (dnes volně dohledatelné na internetu), kritici namítají, že cvičitelé na nich manipulují vůlí Koko a přisuzují jejím odpovědím a znakům špatné významy, čímž převracejí vyznění experimentu. Myšlení Koko prý ani zdaleka nepřipomínalo lidské a drtivou většinu času při znakování vůbec netušila, co dělá.

Vyrojily se také mnohé spekulace ohledně kvality péče, kterou nadace The Gorilla Foundation poskytovala svým gorilám. Penny Patterson prý zlidšťovala Koko i další gorily i v jiných aspektech, než je inteligence a práce s jazykem. Koko prý dostávala řádnou večeři ke Dni díkůvzdání včetně dýňového koláče a nádivky a denně polykala až 70 tablet výživových doplňků, které jí ošetřovatelé měli nutit pod příslibem čokolády nebo ovocného piva. Takové jednání mělo mít za následek přežírání a obezitu (Koko měla asi o 40kg vyšší hmotnost, než průměrná gorila její velikosti). Inspekce sice v chovu goril odhalila některá pochybení, tyto spekulace se ovšem nepotvrdily.

Před rokem 2000 se Koko přestěhovala do rezervace Woodside v Kalifornii. Žila zde se samcem Michaelem, který se původně měl stát jejím partnerem, ale jejich vztah zůstal čistě platonický. Koko byla pravděpodobně neplodná, nikdy ani nezabřezla. Po smrti Michaela dlouho truchlila, než si pustila k tělu jiného společníka: po boku samce Nduma pak zůstala až do své smrti. Zemřela v červnu roku 2018, poklidně a ve spánku. Její ostatky byly pohřbeny na pozemcích The Gorilla Foundation v Kalifornii.

ZDROJE:

Hutchinson, Bill; Winsor, Morgan: „Koko, the famous gorilla who learned sign language, to be laid to rest at animal sanctuary“ (23.6.2018). ABC News. Čteno 8.7.2024

Chapell, Nill: „Koko The Gorilla Dies; Redrew The Lines Of Animal-Human Communication“ (21.6.2024). npr.org. Čteno 8.7.2024

Main, Dougles: „Why Koko the Gorilla Mattered“ (21.6.2018). National Geographic. Čteno 8.7.2024