Karel Čurda unikl hrdinství jen o vlásek. Zradu parašutistů mu doma odpustili

27. května 1942 byl spáchán atentát na elitního nacistu a zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Skutek, na jehož přípravě se podíleli členové parašutistických výsadků Anthropoid a Silver A pod přímou koordinací československé exilové vlády v Londýně, nezůstal bez odezvy. V rámci tzv. heydrichiády byli masově stíháni a exemplárními tresty potrestáni faktičtí i domnělí strůjci a podporovatelé atentátu, krutým způsobem na čin doplatili obyvatelé středočeských Lidic. Z těžké doby se zrodilo mnoho hrdinů a neméně zrádců, mezi nimiž zvlášť vyčnívá jméno parašutisty Karla Čurdy.

Karel Čurda se narodil 10. října 1911 ve vesnici Stará Hlina na Třeboňsku. Byl nejmladším ze šesti dětí, vychodil obecnou a měšťanskou školu a než nastoupil povinnou vojenskou službu, krátce se živil jako zedník. Armádní život se mu zalíbil, na vojně zůstal jako délesloužící, roku 1938 byl ale propuštěn. V červnu 1939 uprchl do Polska (prý v uniformě a se zbraní přes paži), kde se poprvé setkal s Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem. O dva měsíce později se už ve Francii hlásil do cizinecké legie a v červenci 1940 utekl podobně jako 3000 dalších československých vojáků do Anglie, kde byl vybrán k výcviku agentů-parašutistů. Do Československa byl znovu vysazen na den přesně dva měsíce před atentátem na Heydricha.

Po válce se lidé často ptali, jestli byl Karel Čurda do výcviku parašutistů vybrán správně. Chladnokrevnost takových rozměrů přece musela být zřejmá už dříve, viditelná nebo alespoň rozpoznatelná při náborových testech. Neposlouchá se příjemně, že se Čurda nijak zvlášť nelišil od řady dalších členů výcviku. Nevykazoval větší známky vadného charakteru, neodlišoval se v zásadě ani od Kubiše s Gabčíkem, s nimiž sdílel sklon k nezodpovědnému hrdinství. Byl mladý, naivní a trochu floutek, šel do všeho po hlavě a nezvykl se moc ohlížet. Mluvilo se o něm jako o frajírkovi, který se rád bavil, své povinnosti při výcviku ale plnil svědomitě, jinak by nikdy nebyl vybrán k výsadku. Jeho extrémní slabost se projevila až v extrémních podmínkách: jakkoliv důkladný výcvik by totiž nedokázal ani sebepevnějšího vojáka připravit na to, co ho mělo čekat po výsadku přímo v Protektorátu.

Zpráva o atentátu na Heydricha zastihla Čurdu ještě toho dne. Od svého vysazení se skrýval po známých a u rodiny, teď zrovna u sestry v Kolíně. Urychleně se vrátil do Prahy, kde přenocoval u známých (manželů Baucových, kteří oba byli později nacisty popraveni na základě jeho udání), a na druhý den odjel za matkou do vsi Nová Hlina, která mu na tři týdny poskytla útočiště. Někdy v této době v něm uzrálo přesvědčení, že musí odboj zradit. Každý den se dozvídal o hrůzných detailech heydrichiády, o pronásledování, mučení a popravách. Každý den četl v novinách o svých zavražděných známých, jako jeden z prvních slyšel i o tom, jak Němci srovnali Lidice se zemí. Na něco takového Čurda nebyl připravený. Uprchl z Československa ještě před válkou a nezažil nacistický teror v plné síle, neuměl si proto ani náznakem představit brutalitu, se kterou okupanti udeřili po atentátu na Heydricha. Když na něj začala navíc naléhat i matka se sestrou, bylo rozhodnuto. Zmocnil se ho strach a zjevná panika, byl roztěkaný, nervózní a kouřil jednu cigaretu za druhou. Chybělo jen málo, abychom ho vzývali jako hrdinu, Čurda se ale 16. června 1942 rozhodl úplně jinak.

Ve výslechové místnosti gestapa se Čurda málem sesypal. Očití svědkové po válce vypověděli, že byl strachy celý bez sebe: silně se třásl, pot z něj lil proudem a pořád dokola se ujišťoval, jestli se něco nestane jeho rodině. Šlo mu o hodně - kromě matky a sourozenců měl tehdy i ženu a malého syna. Bál se a potil, ale nakonec přece jen mluvil; sdělil popravdě, že je parašutista, a ptal se, kdy bude zastřelen. Pak identifikoval aktovku, která zbyla po Gabčíkovi s Kubišem na místě atentátu, a nakonec je udal je všechny: parašutisty, se kterými byl vysazen, ty, které znal jen jménem, a mimo ně i všechny, kteří ho ukrývali i za cenu ohrožení vlastního života. Na základě jmenovitého udání se rozjelo kolo výslechů, které vedlo k identifikaci úkrytu Gabčíka s Kubišem v kryptě pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje v pražském Novém Městě.

K dalšímu běhu událostí paradoxně přispělo to, že Čurda nebyl člověkem bez morálky ani svědomí. Prošel stejným výcvikem jako Gabčík s Kubišem, cenili si ho pro podobné kvality a kolegové ho nikdy nepovažovali za hrozbu. Byl to člověk s páteří i srdcem a jako takový si po výslechu na gestapu velmi dobře uvědomoval, co provedl. Fatálně selhal při plnění úkolu, zradil kamarády, poslal je na smrt a s nimi i stovky dalších nevinných lidí. Zradil národ, rodinu, nakonec i sám sebe. Čelil nesnesitelnému tlaku vysoce rozvinutého svědomí a tváří v tvář takovému provinění měl jen málo možností, jak mu uniknout. Čurda nebyl natolik silný, aby dokázal sám sobě vzít život, uchýlil se proto k řešení, které navždy potvrdilo jeho pověst zbabělce a zrádce: začal s gestapem aktivně spolupracovat.

Čurdova následná kolaborace s nacisty má z psychologického hlediska poměrně jednoduché vysvětlení. Zatímco k první návštěvě gestapa ho přiměla osobní slabost a strach nepoměřitelný s čímkoliv, o co se kdy v životě bál, další spolupráce byla výsledkem mentálního nastavení, kterému psychologie říká „identifikace s agresorem“. Čurda si sám pro sebe vytvořil iluzi, že nacisté jsou ve skutečnosti ti dobří, kterým pomohl, aby bylo zlo potrestáno, čímž se sám připojil na stranu dobra. Potřeboval nutně uvěřit, že je dobrý, jinak by tlak vlastního svědomí neustál. V této iluzi ho podpořily konkrétní dopady jeho provinění - zajistil ochranu sám sobě i své rodině, která ho v jeho rozhodnutí podpořila, uchránil svou rodnou ves tragického osudu Lidic. Že v důsledku jeho zrady zemřely stovky lidí a že jeho kolaborace vedla mimo jiné i k vyhlazení Ležáků, to odsunul a zapomněl.

Nacisté Čurdu dlouho využívali jako informátora: donášel jim výměnou za pocit relativního bezpečí a tučnou sumu říšských marek, které si vybíral po měsíčních výplatách. K nepříteli se přimknul velmi pevně, oženil se dokonce s příbuznou šéfa pražského gestapa. Vnitřní rozkol se ale u tak slabé osobnosti, jakou v nitru Čurda byl, zákonitě musel projevit. Začal pít do té míry, že jeho výpovědi začaly být pro nacisty nevěrohodné a jeho služeb využívali čím dál tím méně. Konce války se dožil jako zlomený a opuštěný alkoholik. Roku 1947 byl za kolaboraci s nacisty popraven.

Jméno Karel Čurda je dodnes vnímáno jako synonymum pro zrádce. Dějiny i poválečná spravedlnost ho soudily tvrdě, psychologové jsou v hodnocení jeho osobnosti zpravidla mírnější.

„Kousek bestie a zrádce se skrývá v každém z nás,“ tvrdí vojenský psycholog Daniel Šrobel. Podle Šrobela patřily mezi klíčové aspekty Čurdova selhání bezmoc, hněv i panika, které propadl v období masového zatýkání. Upozorňuje také na slavný experiment psychologa Philipa Zimbarda, který prokázal, že v tíživých podmínkách je člověk schopen provést věci, které jsou v období blahobytu daleko za jeho hranicí přípustnosti. Čurda se v osudový okamžik přiklonil na špatnou stranu - je ale otázkou, kolik z nás by se ve stejné situaci nezachovalo stejně.

Obyvatelé jeho rodné Staré Hliny se vesměs netajili tím, že jsou Čurdovi zavázáni. V jejich očích byl především tím, díky komu neskončili v masových hrobech jako obyvatelé Lidic, a s tím vědomím mu odpustili i akt chladnokrevné zrady. Ještě donedávna bylo Čurdovo udavačství ve vesnici třaskavým tématem.

ZDROJE:

Baroch, Pavel: „Od výcviku ve Skotsku po atentát v Praze. Před 70 lety parašutisté zabili Heydricha“ (24.5.2012). aktualne.cz. Čteno 27.5.2025

Gazdík, Jan: „Karla Čurdu dělily od hrdinství milimetry. Na smrt poslal stovky lidí“ (17.6.2021). aktualne.cz. Čteno 26.5.2025

Gazdík, Jan: „V každém z nás je kus bestie a zrádce, jakým byl Karel Čurda. Záleží i na okolí, tvrdí psycholog“ (16.6.2017). aktualne.cz. Čteno 26.5.2025

Studený, Ivan: „Karel Čurda, příběh zrady. ‚Propadl beznaději, nevěděl jak dál, nejspíš cítil hněv a paniku,‘ soudí psycholog“ (31.7.2021). irozhlas.cz. Čteno 26.5.2025