Článek
V ničem tolik nevynikne absurdita totalitního režimu, jako v paradoxech, které nechtěně vytvoří. Komunistická strana Československa vynaložila během čtyř desetiletí, po která držela ve svých rukou veškerou politickou moc v zemi, nemalé prostředky na sebepropagaci a ideologickou masírku. Nepozornost soudruhů v kombinaci s výtržností jimi najaté umělkyně však způsobila, že po celých 37 let nosili všichni od vrcholných funkcionářů až po posledního dělníka v kapse korunovou minci, na jejímž rubu se skvěla tvář té nejméně pravděpodobné hrdinky - mladé skautky, přesvědčené antikomunistky a politické vězenkyně Bedřišky Synkové. Zatímco její jméno bylo veřejně zostuzeno a mělo upadnout v zapomnění, její tvář se vryla do paměti každému dnešnímu čtyřicátníkovi.
Pryč se skauty
Bedřiška Synková se narodila 7. března 1935 v Praze do rodiny technického inovátora a vynálezce Bedřicha Synka a jeho ženy Jany. Přišla na svět přesně na den 85. narozenin prezidenta Masaryka, což se dobře hodilo pro dívku z rodiny, která masarykovskými ideály přímo žila. Rodina byla zajištěná, sportovně založená a zbožná. Malá Bedřiška vyrůstala se čtyřmi sourozenci v rodinném bytě na Pankráci, měla ráda jazz a jezdila na koni. Už jako malá zakusila, jak bolí systémová nespravedlnost: Bedřiščin otec byl drobný živnostník, který vyráběl filtry na motorový olej podle vlastního patentu. Za války jeho patent neoprávněně užívali Němci, za což mu v rámci poválečného vyrovnání náleželo tučné odškodné, peněz se ale nikdy nedočkal. Československý stát mu celý obnos obratem zabavil a aby mu to nebylo málo, rovnou mu znárodnil i jeho vlastní podnik na olejové filtry.
Roku 1948 se třináctiletá Bedřiška připojila ke skautskému oddílu v Ostříži. Bezprostředně po skončení druhé světové války si komunisté v Československu teprve ujasňovali, kdo je tady kamarád a kdo ne, v roce 1948 už ale měli jasno, že od skautů nic dobrého nevzejde. Část skautů byla vůči nově nastupujícímu režimu servilní a snažila se vybudovat své organizace v souladu s komunistickým viděním světa. V roce 1946 vznikla základna Junák - ústředí skautské výchovy jako zastřešující organizace pro české i slovenské skauty, která se ve svých stanovách zavázala „pracovat v duchu lidově demokratické republiky“. Řada junáků se také stala členy KSČ. Vedle skautů-komunistů ale existovala paralelně i apolitická základna Junáka, ke které se hlásila i náctiletá Bedřiška. Po převratu v únoru 1948 byl Junák začleněn do Svazu československé mládeže, o dva roky později byla jeho činnost zakázána a Bedřiška se ocitla na tenkém ledě.
Absurdní obvinění
Skauti v Ostříži patřili k těm, kteří se odmítli přestat scházet i navzdory státnímu zákazu. Oddíl byl rozpuštěn až roku 1953, kdy čerstvě plnoletá (a tedy i trestně odpovědná) Bedřiška rozeslala jeho členům oběžník s doporučením, aby v získávání skautských dovedností pokračovali formou samostudia. Bedřiška se nikdy přímo nezapojila do skautského odboje, k jejímu zatčení v létě roku 1954 ale bohatě stačilo to, že stála v čele rebelujícího oddílu.
Ihned po zatčení byla Bedřiška převezena na nechvalně známou vyšetřovnu v pražské Bartolomějské ulici. Drobnou devatenáctiletou studentku elektrotechniky tam vyslýchali asi sedmnáct hodin, uvrhli ji na samotku, a nakonec ji obvinili z podílu na skautském protikomunistickém spiknutí. Takové obvinění se rovnalo obvinění z velezrady. Bedřiška strávila ve vyšetřovací vazbě v Bartolomějské celých osm měsíců, než se dočkala procesu, který byl všechno, jen ne spravedlivý.
Bedřiška Synková na vazební fotografii z vyšetřovacího spisu (1954)
V březnu 1955 zahájil krajský soud v Praze vykonstruovaný proces s velkou skupinou skautů, mezi něž patřili i členové ostřížského oddílu. Osmnáct obžalovaných se mělo dopouštět zločinů proti lidově demokratickému zřízení, které zahrnovaly např. rozbití nástěnky KSČ ve Všenorech, vypuštění pneumatik autobusu nebo přetržení telefonního vedení. Bedřiška se měla podílet na shromažďování zbraní a také prý stála v čele plánované akce, při které měla skupinka skautů vtrhnout do skladiště technických telefonů a založit požár ve skladišti dřeva. Nic z toho nebyla pravda; Bedřiška měla doma jen znehodnocený dámský revolver a divadelní kopí. I přes nátlak tehdy odmítla prozradit jména svých domnělých spolupracovníků, čímž si jen zpečetila už dávno rozhodnutý osud. K obvinění proti Bedřišce a ostatním skautům tehdy státní prokurátor prohlásil toto:
„Nezáleží na tom, že k vlastnímu pokusu ještě nepřikročili, neboť stačí již to, že k takovým útokům činili přípravy, respektive se na nich dohodli.“
Bedřiška byla odsouzena k deseti letům vězení za velezradu, odvolání jí trest zmírnilo na osm let.
Dívka sázející lípy
Odsouzením Bedřišky pochopitelně velmi trpěla její rodina. Jana Synková, Bedřiščina matka, v 50. letech pracovala jako sekretářka na jedné z pražských uměleckých škol a své dceři psávala dopisy do vězení na pracovním psacím stroji. Příběh dceřina nespravedlivého uvěznění přitom vyprávěla akademické sochařce a medailérce Marii Uchytilové, kterou její osud dojal a vyburcoval k vlastnímu aktu protirežimního odporu. Účastnila se tehdy anonymní soutěže o návrh reliéfu nové koruny a zoufale potřebovala vtisknout konkrétní tvář ženské postavě na svém vlastním návrhu. Požádala tedy Janu o několik fotografií Bedřišky a vytvořila podle nich tvář dívky, která na rubu jednokorunové mince sází lípy. Soutěž sice nevyhrála, návrh se ale jednomu z ministrů (podle Bedřišky šlo o ministra kultury Ladislava Štolla, podle jiných zdrojů o ministra financí Júlia Ďuriše) zalíbil natolik, že si prosadil jeho ražbu. Jednokorunová mince vstoupila do oběhu 2. září 1957 a stala se nejdéle užívaným platidlem v dějinách československého mincovnictví.
„Každý bolševik mě nosil v kapse,“ usmívala se později Bedřiška. Rubová strana jednokorunovky se čas od času proměnila, líc ale po více než tři desetiletí zdobil portrét mladé dívky, která v pokleku třímá lipové ratolesti. Soudruzi malou lest Marie Uchytilové neprohlédli až do revoluce.
Pod jejím rodným jménem ji už dnes nikdo nezná. Bedřiška Synková se vdala za Evžena Hoffmana a svoje křestní jméno změnila na Frederike, jakmile se jí v 60. letech podařilo z totalitního Československa uprchnout do švýcarského exilu. Přežila vykonstruovaný politický proces i pobyt v komunistickém žaláři, na to, jak rudí dravci z východu trhají její rodnou zemi na kusy, se ale dívat nedokázala. Do Prahy se vrátila až roku 2021.
ZDROJE:
Šálek, Marek: „Každý bolševik měl v peněžence její tvář“ (12.2.2023). reportermagazin.cz. Čteno 9.3.2025
Švec, Pavel: „Pohlaváři velebili půvabnou dívku z mince. Nedošlo jim, že ji zrovna trýzní ve vězení“ (30.8.2024). Aktualne.cz. Čteno 9.3.2025
„Frederike Hoffman“. pametnaroda.cz. Čteno 9.3.2025
