Když žák předstihne učitele. Bez otce Leopolda by Wolfganga Mozarta nikdo neznal

Když se do tuhé zimy roku 1756 narodil Wolfgang Mozart, jeho otec, salcburský skladatel a kapelník Leopold Mozart, do něj okamžitě vložil veškeré své naděje. Šlo už o jeho sedmé dítě, ale ze všech předchozích přežila dětství jen dcera Marie Anna, v rodině zvaná Nannerl. V době, kdy se dítě narodilo, byli všichni jeho ostatní sourozenci již po smrti a Leopold s manželkou Annou Marií se děsili, že by měl zemřít i právě narozený chlapeček. Novorozenecká a kojenecká úmrtnost v té době byla obrovská a Wolfgang nebyl zrovna nejsilnějším novorozenětem. Zároveň bylo zřejmé, že je posledním z dětí manželů Mozartových; jeho matce táhlo na čtyřicet a při tomto porodu téměř zemřela. K narození chlapečka se tak upíraly veškeré otcovy touhy a sny.

Přestože měl Leopold s Wolfgangem už od jeho narození velmi ambiciózní plány, bylo by chybou ho obviňovat, že si syna choval jako „cvičenou opici“ (jak ho nařkla už dobová šuškanda). Wolfgang jako dítě rád otci vyznával, že je pro něj tím prvním po Bohu. Leopold byl přes všechny své vrtochy a komplikovanou povahu dobrým, starostlivým a milujícím otcem i manželem. Na výchovu obou dětí osobně dohlížel a nic ho neděsilo tak jako pomyšlení, že by se jim mohlo něco stát. Zároveň byl pragmatik - věděl, v jak těžké době vyrůstají, a přál si zajistit pro ně co nejlepší budoucnost. Když proto u dětí zpozoroval již ve velmi brzkém věku náznak hudebního talentu, nelenil a byl připraven ho rozvíjet.

Wolfgang nikdy neobdržel žádné formální vzdělání. Vše, co uměl, ho naučil otec. Leopold Mozart naproti tomu navštěvoval jezuitské gymnázium a lyceum a na salcburské univerzitě studoval filosofii a práva (je ironií osudu, že jeho, kterému historie přisoudila pověst zásadového muže pevné morálky, vyloučili z univerzity během magisterského studia kvůli přílišné svobodomyslnosti a kázeňským prohřeškům). Leopold maličkého Wolfganga cíleně vedl k tomu, aby se jednou stal uznávaným hudebním skladatelem, a jakmile ten ve věku pouhých čtyř let složil první vlastní skladbu (ze zřetelnými stopami otcova rukopisu), začal ho připravovat na vystupování na veřejnosti. Leopold sám byl sice po celé Evropě ceněn jako hudební pedagog, ale jako zaměstnanec knížete arcibiskupa byl hudebníkem spíše lokálního významu. Ve své době si nikdy nezajistil větší věhlas, jako skladatel nebyl příliš oblíbený a u stolu v arcibiskupském paláci jedl až úplně na konci - mezi kuchtíky a nejnižším služebnictvem. Svého jistého místa u solidního zaměstnavatele si ale cenil a právě jemu, knížeti arcibiskupovi Schrattenbachovi, také poprvé předvedl své zázračné děti. A uspěl.

Leopold brzy nabyl dojmu, že ve Wolfgangovi dříme „zázrak, kterému Bůh dopustil, aby se narodil v Salcburku“. Jako hluboce zbožný muž, který se zároveň dobře vyznal ve světském kalkulu a pletichách, se rozhodl ten zázrak opatrovat, hýčkat a v neposlední řadě i prodat světu. Péči o jeho génia zcela propadl; vlastní kariéru pověsil na hřebík, jako muž dříve vysoce svědomitý teď zanedbával vlastní práci a mimo Wolfganga už nebral jiné žáky. Zajišťoval mu nástroje i noty, opisoval partitury a představoval ho hudebním znalcům v Salcburku. Kromě hudební teorie vyučoval Wolfganga i literatuře, aritmetice, historii a hlavně jazykům. Předpokládal, že syn v životě znalost cizích jazyků ocení (kromě rodné němčiny a latiny byl Wolfgang v mladém věku schopen dobře se domluvit italsky, francouzsky i anglicky). Dlužno říct, že nesporným hudebním talentem oplývala i starší z dětí Mozartových, Nannerl, a otec ji zpočátku prezentoval rovnocenně se synem. Ta sice už jako třináctiletá platila za jednu z nejlepších klavíristek Evropy a existují doklady o tom, že sama napsala i několik skladeb, ale narodila se v  době, která emancipovaným ženám ještě tolik nepřála - to nejvíc, v co mohla doufat, bylo, že bude jednou jako vdaná žena moct občas koncertovat a brát žáky.

Wolfgangovi bylo sotva šest let, když se s celou rodinou vydal poprvé na evropské turné, na kterém měl být představen jako zázračné dítě ze Salcburku. Cestu plně organizoval Leopold, financovat mu ji pomáhali jeho blízcí přátelé. Na to, aby mohl svého syna doprovázet, dostal Leopold několikaměsíční dovolenou. Jeho zaměstnavatel, arcibiskup Schrattenbach, byl muž mírný a laskavý a pro Leopoldovo zaujetí nadáním vlastního syna prokazoval až pozoruhodné pochopení. Turné mělo obrovský úspěch a Leopold si dovolenou několikrát samovolně prodloužil, aniž by se namáhal alespoň zeptat. Na podobné koncertní zájezdy vyjela rodina Mozartových ještě několikrát. Děti koncertovaly před světskou i církevní šlechtou, vládci i nejuznávanějšími hudebníky své doby a Leopold se nemohl nasytit úspěchu, pozornosti i dárků, kterých se dětem i celé rodině najednou dostávalo. Toužil synovi ukázat všechno, čeho může kdy dosáhnout, bral ho na prohlídky cizích měst i památek, do galerií i do opery. Získal mu také cenné kontakty po téměř celé Evropě, ze kterých později Wolfgang těžil na maximum. Při návratech do Salcburku Leopold těžko skrýval rozčarování; v Salcburku byli totiž najednou nikdo on i jeho syn.

Velké rozčarování přišlo roku 1772, kdy zemřel arcibiskup Schrattenbach. Nový zemský pán, arcibiskup Hieronymus Colloredo, byl vášnivým milovníkem hudby, ale více než jeho předchůdce toužil svým hudebníkům ukázat, kde je jejich místo. Nikoliv bezdůvodně požadoval, aby jeho zaměstnanci odváděli práci především pro něj samotného, a dal jasně najevo, že časté výlety po Evropě za výdělkem už Mozartovým trpět nebude. Postupně sice zaměstnal k Leopoldovi i Wolfganga (což byla pro Leopolda paradoxně velká čest), ale ten byl z jiného těsta než otec. Postrádal smysl pro diplomacii a takt, nedokázal se dlouhodobě přetvařovat a dvorní atmosféra ho dusila. Otec Leopold se vůči vrchnosti projevoval dostatečně uctivě až servilně a syna nabádal především k trpělivosti a prozíravosti, ale Wolfgang byl ve službách arcibiskupa nešťastný a neuměl to skrývat. Když roku 1777 arcibiskup nedovolil, aby otec syna doprovázel na dalším turné, otec rozhodl, že jako garde ho bude doprovázet matka. Syn, čerstvě jedenadvacetiletý, nebyl podle něj dostatečně zodpovědný, aby cestu absolvoval sám. Toto rozhodnutí se ukázalo jako jedno z nejnešťastnějších v jeho životě - během pobytu ve Frankfurtu nad Mohanem a Vídni se Wolfgang zamiloval nejdříve do starší, poté do mladší z dcer Fridolína Webera, známého opisovače not, a následně po roztržce s otcem (a částečně proti jeho vůli) odešel ze služeb salcburského arcibiskupa. V Paříži navíc zemřela Anna Marie, jeho milovaná žena. Leopold byl zlomen a vší silou se snažil k sobě připoutat alespoň syna. Z rodiny, kterou se tak usilovně snažil držet pohromadě, zbyly jen střepy.

Wolfgang se po smrti matky usadil ve Vídni. Tam si vydělával především výukou a snažil se protlačit jako operní skladatel. Zpočátku marně se ucházel o místo u císařského dvora. Zatímco otec Mozart platil za jednoho z nejlepších hudebních pedagogů své doby (jeho slavná Houslová škola se stala de facto povinnou literaturou při výuce hry na housle a Leopolda po Evropě proslavila), jeho syn práci s žáky k smrti nenáviděl. Postrádal otcovu trpělivost a svědomitost, učení ho nudilo a rozptylovalo od toho, čemu se chtěl skutečně věnovat - komponování a koncertování. Stejně jako otec se cítil nedoceněný a nelibě nesl, že vídeňský hudební život ovládají skladatelé, o jejichž kvalitě byl ne vždy přesvědčený.

Roku 1782 se Wolfgang oženil s Konstancí, jednou ze sester Weberových, a zasadil tak hřebík do rakve svého vztahu s otcem. Ten synovi dosud neodpustil, že v Paříži zemřela jeho žena (ač Wolfgang za její úmrtí ani v nejmenším nemohl), a neopomínal mu v dopisech její smrt připomínat, kdykoliv měl pocit, že se syn příliš vzdaluje jeho vlivu:

„Jen mysli na to,“ psal synovi, „Aby oběť tvé drahé matky nevyšla nadarmo.“

Se svatbou svého syna nesouhlasil. Zemřelého otce své budoucí snachy, Fridolína Webera, si považoval, ale na zbytek rodiny Weberových shlížel spatra. Pokud vůbec nějakou, představoval si pro syna nevěstu, která by mu přinesla do manželství velké věno, aby nemusel řešit existenční nouzi a mohl se věnovat v klidu komponování. Byl navíc přesvědčen, že Weberovi jeho syna využili, a Konstanci považoval jednoduše za nehodnou jeho syna. Dlouho se zdráhal udělit mu souhlas se sňatkem, až mu syn dopisem oznámil, že se ožení i bez něj. Na svatbu nepřijel ani Leopold, ani Nannerl, otcův neupřímný souhlas se sňatkem dorazil den po obřadu.

S otcem si Wolfgang i po svatbě stále čile dopisoval, ale bylo zřejmé, že dřívější pevné a vřelé pouto otce a syna je nenávratně pryč. Leopold nelibě nesl synova životní rozhodnutí a byl přesvědčen, že se žene do záhuby. Až do Salcburku se k němu z Vídně donášely klepy o tom, že je Wolfgangova žena nepořádná a Wolfgang neudrží krejcar v ruce. Pro střízlivého Leopolda, který nesnášel marnotratnost a nanejvýš si ocenil kázně a střídmosti, byl synův životní styl jako hořká pilule. Wolfgangovi a Konstanci Mozartovým se postupně narodilo šest dětí (čtyři z nich zemřely ještě v kojeneckém věku), ale Leopold trávil raději čas s dětmi své dcery, která se usadila nedaleko Salcburku. Synovo dílo obdivoval, ale jeho životu nerozuměl. Zůstala v něm hořkost a často si zoufal nad nevděkem syna, který se nejvíce provinil jen tím, že dospěl a přestal ho potřebovat.

Leopold a Wolfgang se naposledy setkali roku 1785. Několikaměsíční návštěva přinesla trochu ztracené vláhy do vztahu otce a syna. Na Leopolda hluboce zapůsobila sláva, které se jeho syn v té době ve Vídni těšil, a žasl nad vyzrálostí jeho díla. Kam přišel, sklízel jeho syn ovace, a s ním samotným zacházeli s úctou, jaká náležela stvořiteli Wolfgangova génia. Aby syna nezklamal, vstoupil spolu s ním do lóže svobodných zednářů. S nimi přistoupil i Wolfgangův blízký přítel a jeden z nejvýznamnějších skladatelů té doby, Joseph Haydn. Ten otci Leopoldovi při jedné příležitosti slavně vyznal:

„Přísahám vám před Bohem a lidmi jako čestný muž, že váš syn je tím největším skladatelem, kterého znám osobně nebo jménem.“

Důvěrně pak dodal:

„Opravdu, někdy si říkám, jestli by Wolfgang byl tím, kým je, kdyby nebylo Leopolda.“

Pro dojatého Leopolda tato slova představovala životní vyznamenání. Uchlácholen a částečně usmířen odcestoval v létě 1785 zpátky do Salcburku. Wolfganga už nikdy neviděl. Zemřel roku 1787 ve věku nedožitých 68 let na rakovinu žaludku.

Wolfganga smrt otce zdrtila. Navzdory jejich odcizení byl nejen jeho otcem, ale i jeho prvním a nejdůležitějším učitelem, s kterým se radil až do konce jeho dní. Historie byla k Leopoldovi nemilosrdná - vypěstovala mu pověst vypočítavého pedanta a jeho vlastní dílo zcela pohltila posmrtná sláva jeho syna. Ironií osudu dnes Leopold odpočívá na hřbitově sv. Sebastiana v Salcburku po boku své nemilované snachy Konstance. Wolfgang zemřel (nejspíš následkem infekce nebo vrozeného onemocnění ledvin) roku 1791 a jeho ostatky leží navždycky ztraceny uvnitř všeobecného jednoduchého hrobu na hřbitově sv. Marxe ve Vídni.

ZDROJE:

JANSEN, Johannes. Wolfgang Amadeus Mozart: 1756-1791. [Praha]: Slovart, c2006. ISBN 3822836761.

WEISS, David. Mozart: člověk a génius. Přeložil Alena JINDROVÁ. Praha: BB/art, 2006. ISBN 8073417901.

WERNER, Sabine. Wolfgang Amadeus Mozart. Ilustroval Fabio VISINTIN. [Genua]: Cideb, 2007. Lesen und Üben. ISBN 978-88-530-0607-3.