Lidé od jezera Anjikuni zmizeli beze stopy. Zůstaly po nich prázdné hroby a hladoví psi

Během jedné z nejmrazivějších nocí v listopadu 1930 hledal vyčerpaný lovec kožešin Joe Labelle útočiště před zimou. Jak bloudil zasněženou krajinou kolem kanadské řeky Kazan, narazil jen tak mimoděk na jednu z největších záhad severoamerické historie. U břehu jezera Anjikuni totiž od nepaměti stávala inuitská vesnice, do které Labelle během svých výprav zavítal už mnohokrát. Když ale teď dorazil na místo, na kterém ho už dříve štědře hostili přátelští domorodci, zjistil, že všichni zmizeli beze stopy.

Jezero Anjikuni (popř. Angikuni) je jedním ze tří jezer na řece Kazan, která protéká regionem Kivalliq v kanadském teritoriu Nunavutu. Nunavut je původní inuitské území, které dnes sice administrativně spadá pod Kanadu, jinak je ale plně pod inuitskou samosprávou. Jde o největší kanadské teritorium s nízkou hustotou osídlení a drsným polárním klimatem, jehož většinu území pokrývá nehostinná tundra. V oblasti kolem jezera Anjikuni vládne subpolární klima s krátkými, mírnými léty, s nimiž ostře kontrastuje tuhá zima s teplotami atakujícími hranici -50 °C. V takových podmínkách by málokdo přežil - až na jistý inuitský kmen, který dodnes známe jako „lidi od jezera Anjikuni“.

Komunita u jezera Anjikuni žila v oblasti nejméně od konce 20. století. Její členové prosluli svou vysokou schopností adaptace na drsné podnební podmínky i soběstačností, která jim umožnila přežít i bez napojení na zdroje kolonizátorů. Vesničané byli závislí na obdělávání půdy i zdrojích z jezera, živili se hlavně lovem a rybařením a sami si z lokálních zdrojů vyráběli zbraně i veškeré předměty denní potřeby. Byli to drsní lidé žijící v drsných podmínkách, z nichž dokázali svou pílí a odolností vytěžit maximum.

K prosperující vesnici u Anjikuni se onoho listopadového večera blížil i Joe Labelle. Mrzlo, až praštilo, a Labelle si hýčkal naději, že ho jeho inuitští přátelé jako mnohokrát předtím nenechají tuhé zimě napospas. Už zdálky viděl doutnat ohniště před chatrčemi a když se přiblížil, ucítil známou vůni nakládaného vařeného masa. Došel až do vesnice a s údivem zjistil, že ohniště nikdo neobsluhuje. Protože z hrnců se dosud kouřilo, seznal, že vesničané nemohou být daleko. Ve snaze najít někoho, kdo by se s ním podělil o trochu tepla, přecházel od jedné chatrče k druhé a nakukoval dovnitř. Tady našel kotlík s připraveným pokrmem, tady zase košili s jehlou ještě zabodnutou v hrubém rukávu. Chatrče byly plné jídla i oblečení, které by domorodcům vystačilo na celou zimu, nikde ale nebylo ani živáčka. Trvalo notnou chvíli, než Labellemu došlo, že je ve vesnici sám.

Labelle si na chvíli pomyslel, že vesničané byli přinuceni k rychlému úprku a že k němu došlo patrně před chvílí. Nikde ve sněhu ale neviděl ani stopy po psím spřežení. Vyděšený a na smrt prokřehlý Labelle se plahočil terénem pod bodem mrazu až na nejbližší telegrafní úřad, odkud s těžkými omrzlinami podal zprávu o zmizení inuitské vesnice severozápadní jízdní policii. Policisté po svém příjezdu učinili děsivý objev: všechny hroby na vesnickém pohřebišti byly odkryty a neležela v nich žádná těla. Kousek opodál nalezli pod vrstvou sněhu celou smečku psů zapřaženou ve spřežení; ti, kteří ještě žili, dodýchávali hlady. Vesnice nejevila žádné známky boje ani masového exodu, nezmizelo jídlo ani další potřeby, které by si s sebou každý člověk vzal na cestu tuhou zimou. Lidé od jezera Anjikuni se zdánlivě vypařili do vzduchu.

Příběh o zmizení inuitské vesnice se poprvé objevil 27. listopadu 1930 v deníku Danville Bee ve Virginii ve Spojených státech. Zdál se tak neuvěřitelný, až vznikly oprávněné pochyby o jeho věrohodnosti. Když ho od amerického zdroje převzaly i kanadské noviny, čtenáři začali bombardovat místní policii dotazy, ve kterých se snažili přijít záhadě na kloub. Kanadská policie příběh smetla ze stolu jako báchorku, která vznikla v ovíněné a mrazem pokroucené mysli čerstvě licencovaného lovce, a popřela existenci vesnice u Anjikuni i údajné zmizení všech jejích obyvatel. Incident postupně upadl v zapomnění, než ho v 50. letech vynesla na světlo světa kniha spisovatele Franka Edwardse s názvem Stranger than Science. Od Edwardse motiv převzali i další autoři včetně Whitleyho Striebera, který ho zapracoval do svého sci-fi románu Majestic, a Deana Koontze, který ho použil v hororovém románu Phantoms.

Oficiální verze kanadské jízdní policie v 2. polovině 20. století zněla, že vyprávění o zmizelé vesnici Anjikuni je smyšlené a pochází z pera právě těchto autorů. K jejich smůle se bystrým čtenářům (jejichž zápal po vydání zmíněných knih přirozeně jen rostl), podařilo odhalit, že existovali jak dotyční Inuité, tak i novinový článek z roku 1930 informující o jejich zmizení. Zmínky o incidentu tak prokazatelně existovaly dávno před knihami a oficiální vyjádření kanadské policie se tím pádem stalo značně nevěrohodným. V současné době se odborná veřejnost přiklání k variantě, že k zmizení vesnice Anjikuni skutečně došlo. Pravděpodobně ale nešlo o tisícovku zmizelých, jak naznačovaly jedny prameny (v tak tuhých a izolovaných podmínkách by těžko mohlo existovat společenství o více než pár desítkách členů), ani kolem místa zmizení neprobleskovala modrá světla, jak zmiňovali stoupenci teorie o únosu ufo. Střízlivější teorie hovoří zásahu prudkou bouří a následné migraci, ty nejdivočejší zmiňují kromě únosu mimozemskými bytostmi např. průchod portálem do jiné dimenze. Vesničany od jezera Anjikuni se nikdy nepodařilo vypátrat a jejich příběh tak dodnes zůstává záhadou.

ZDROJE:

Belliappa, Saloni: „The Unexplained Disappearance Of The Anjikuni Village“ (14.10.2023). IcyTales.com. Čteno 21.11.2024

Dmiri, Bipin: „Lake Anjikuni: How Did an Entire Village Disappear?“ (1.4.2022) Historic Mysteries. Čteno 21.11.2024

Naves, A.W.: „The Angikuni Lake Vanishing“ (2021). https://vocal.media/fyi/the-angikuni-lake-vanishing Čteno 21.11.2024

White, Caleb: „Lake Anjikuni Mystery: Conspiracy Theories Behind the Disappearance of an Entire Village“ (29.1.2024). The Science Times. Čteno 21.11.2024