Článek
Štěkot, vrčení, chůze po čtyřech. To všechno jsou věci, které běžné batole provozuje jako součást nevinné dětské hry. Pro tříletou Oksanu ale nic z toho nebyla jen hra - byl to životní styl, který si byla nucena osvojit, aby přežila.
Oksana Oleksandrivna Malaya se narodila 4. listopadu 1983 ve vesnici Nová Blahoviščenka v Charkovské oblasti na Ukrajině. Pocházela z chudé venkovské rodiny, která měla více dětí, než o kolik se dokázala postarat. Její rodiče byli nezaměstnaní, závislí na alkoholu a výchova dětí je zajímala podstatně méně, než lahev vodky. Jen co se naučila chodit, nejmladší Oksana se pravidelně vytrácela z postýlky a sama se toulala vesnicí. Vracela se až tehdy, když ji domů přinesli starší sourozenci nebo sousedé, kteří byli dost uvědomělí na to, aby ztracené batole vydali zpět rodičům, ale už ne tolik, aby o situaci dětí Malayových uvědomili úřady.
Oksana se už jako malé dítě naučila něco, co neovládají mnozí dospělí: spolehnout se sama na sebe. Tato dovednost jí přišla vhod i onoho chladného zimního večera, když se před ní dveře od domu naposledy zavřely. Děvčátko sedělo na zápraží a poslouchalo, jak klíč v zámku zlověstně cvakl, na jeho tlukot a pláč už ale nikdo neodpovídal. Rodiče, kteří se o své ratolesti přes den téměř nestarali a každý večer je jednoduše posbírali a nahnali do domu, tentokrát na Oksanu zapomněli úplně.
Trvalo pět let, než byli donuceni si vzpomenout.
Oksana se přizpůsobila zvířecímu světu
Sotva tříletá Oksana skončila sama na mraze. Chvíli čekala, jestli si pro ni rodiče nepřijdou, ale čím víc se stmívalo, tím větší jí byla zima. Aby se zahřála, zalezla do polorozpadlé psí boudy za domem, kterou jejich rodinná fena Naida sdílela s toulavými psy z okolí. Naida byla jediná bytost na světě, která kdy Oksaně projevovala skutečnou lásku, a ani teď ji nezklamala. Obtočila se kolem své malé chráněnky a hřála ji vlastním tělem, dokud děvčátko blaženě neusnulo.
Oksana se k rodičům už nevrátila a oni sami se po ní nijak nesháněli. Žila v boudě, toulala se s Naidou po okolí a družila se s jinými psy z vesnice. Brzy mezi ně úplně zapadla. Psi dívku naučili, jak si obstarat potravu, jak se zahřát a jak se ukrýt před nebezpečím. Ukázali jí, kde se má umýt, jak se má oklepat a jak se podrbat, aby ji nesežraly blechy. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Čím více se Oksana přizpůsobovala zvířecímu světu, tím víc se vzdalovala tomu lidskému. Místo toho, aby se učila stolovat a krájet jídlo příborem, vybírala popelnice, vrčela na ptáky a pojídala syrové maso a zbytky. Místo toho, aby zápasila se zavazováním tkaniček, začala preferovat chůzi po čtyřech jako její psí společníci. Objevily se u ní dokonce i některé psí reflexy - slintala, když viděla kost, a svěsila jazyk, když se zadýchala. A štěkala - urputně, přesvědčivě, s razancí, jako by se pro nic jiného nenarodila.
V roce 1991 se do Nové Blahoviščenky nastěhoval nový soused. Když Oksana zaštěkala na něj, věci se daly do pohybu.
Spíše štěně než dítě
Pracovníkům sociálního odboru trvalo pár dní, než Oksanu vypátrali. Schovávala se v lese, obklopena svou nerozlučnou smečkou, která se kolem ní semkla a odmítala ji vydat. Policisté museli psy odlákat jídlem, aby se k dítěti dostali.
I Oksana se bránila ze všech sil. Ten zuřivý, zběsilý zvuk, který vydávala, šokoval všechny, kdo u toho byli. Dívenka štěkala, ale nebylo to stejné, jako když si člověk hraje na zvíře. Bylo to opravdové, mrazivé a naprosto srdcervoucí. Byl to nářek zvířete, raněného, opuštěného a zlomeného, který vycházel z hrdla osmiletého dítěte.
Oksana byla převezena do dětského domova pro děti se speciálními potřebami, kde absolvovala roky intenzivních terapií a individuálního vzdělávání.
„Byla spíše štěně než dítě,“ vzpomínal po letech někdejší ředitel ústavu. „Když viděla vodu, vyplazovala jazyk, a jídlo zvedala ústy místo rukama.“
Lékaři hned na začátku vyjádřili domněnku, že je nepravděpodobné, aby byla Oksana někdy plně rehabilitována. Přesto, že do osmi let aktivně nepoužívala lidskou řeč, se nakonec mluvit naučila, ale její intelektuální kapacitu se nepodařilo rozvinout více, než na úroveň šestiletého dítěte. I to pokládají její lékaři za velký úspěch.
Případy, jako byl ten Oksanin, nejsou zdaleka tak ojedinělé, jak bychom si asi přáli. Existuje asi stovka podrobně věrohodně zdokumentovaných případů novodobých „vlčích dětí“ - ztracených nebo opuštěných lidských mláďat, které místo lidí vychovala zvířata. Ačkoliv se nám představa malých Mauglí a jejich pokojného, šťastného soužití se zvířaty v lůně přírody může zdát romantická, pro vlčí děti je jejich zkušenost vždycky traumatizující. Pro některé z nich byla tato zkušenost jen krátkou životní etapou, kterou prošly bez větší újmy (např. Ivan Mišukov, kterého podobně jako Oksanu od šesti do osmi let vychovávali pouliční psi), jiné ale nevratně poznamenala.
Oksana měla dvojnásobnou smůlu. Mezi psy vyrůstala od svých dvou nebo tří let, v kritické fázi vývoje, kdy se dítě učí mluvit a formují se jeho společenské návyky. Prostředí, ve kterém žila předtím, bylo navíc natolik nepodnětné, že je otázkou, jestli by její vývoj probíhal standardně, i kdyby zůstala mezi lidmi. Je možné, že Oksana jevila známky sníženého intelektu už jako batole, a proto ji rodiče zanedbávali nejvíce ze všech svých dětí. Je více než pravděpodobné, že pokud tomu tak bylo, její vývoj o to více zbrzdilo dlouhodobé zanedbávání a chabá výživa, kterou už v prenatálním období získala od své matky alkoholičky. Pravdu už se asi nikdy nedozvíme - v momentě, kdy je úřady uvědomily o odebrání všech dětí, se po rodičích Malayových slehla zem.
Oksana Malaya má dnes 42 let. Žije v ústavu sociální péče v Petrohradě a daří se jí dobře. Většinu času tráví péčí o zvířata, ke kterým má stále silný vztah. Na své rané dětství často vzpomíná, jeho podivné okolnosti si ale vykládá po svém.
„Máma měla příliš moc dětí,“ vysvětlila v rozhovoru pro časopis U.S.Sun, „neměli jsme dost postelí pro všechny.“
Někdy se Oksaně stýská po psech. Když se cítí zvlášť osaměle, postaví se na čtyři a snaží se zavrčet. Už dávno jí to nejde jako kdysi. Sdílí podobný úděl, jako řada dalších vlčích dětí: ať už tráví čas s lidmi nebo se psy, cítí, že ani k jedněm tak úplně nepatří. Pro tento trýznivý rozkol svědčí zvlášť jeden fakt: ačkoliv se stále snaží přiblížit světu psů, jejím největším snem je najít svou biologickou matku.
ZDROJE:
Grace, Asia: „I was raised by stray dogs since I was 3 — they taught me to bark and walk on all fours“ (19.2.2024). New York Post. Čteno 14.4.2026
Grice, Elizabeth: „Cry of an enfant sauvage“ (17.6.2006). telegraph.co.uk. Čteno 14.4.2026
Holtz, Hannah: „The Heartbreaking Story Of Oxana Malaya, The Feral Child Who Lived In A Dog Kennel“ (2.3.2026). allthatsinteresting.com. Čteno 13.4.2026
