Manžel nacista, milenka Židovka. Lesbickou romanci ukončilo udání gestapu

Ty dvě už snad ani nemohly být rozdílnější. Elisabeth „Lilly“ Wust byla manželkou důstojníka německé armády. Jemu a Říši porodila čtyři syny, čímž si vysloužila Čestný kříž německé matky - nacistické ocenění pro ženy, které přivedly na svět více než čtyři děti. Její rodiče sice byli dávnými členy komunistické strany, sama se ale po seznámení se svým mužem stala fanatickou nacistkou. Těžko ale říct, zda vůbec věděla, co nacismus znamená. Manželství nebylo šťastné; zatímco její muž bojoval na frontě, ona trávila čas po kavárnách a divadlech a také s milenci. Zlé jazyky tvrdí, že rozumu moc nepobrala. Přes veškerou snahu o výstřednost působila uťáple a domácky a její naivita hraničila s hloupostí. Smála se banálním vtipům, ty sofistikované nechápala.

Felice Rachel Schragenheim se protloukala životem coby sirotek. Bylo jí sotva sedmnáct, když začala druhá světová válka; prahla po vzdělání a kariéře spisovatelky, ale plány jí zhatily nacistické perzekuce. Kromě blízkého okruhu přítelkyň nikdo nevěděl, že je Židovka. Pod smyšleným příjmením Schraeder se nechala zaměstnat v redakci německých novin, kde zcela okouzlila šéfredaktora. Ten, nadšen jejím talentem a loajalitou, jí svěřoval své politické postřehy a Felice je za tepla donášela z redakce přímo do centra židovského odboje. Když zrovna nedonášela informace, pomáhala jiným židům uprchnout ze země na falešné doklady. Na rozdíl od Lilly v ní nebyl náznak prostoduchosti. Schopná, inteligentní mladá žena dokázala mistrně balancovat na ostří nože, když na redakčních večírcích koketovala s příslušníky SS ve snaze dostat z nich citlivé informace, které by mohla vzápětí předat židovskému podzemí.

Dohromady je svedla roku 1942 náhoda. Inge Wolf, do jejíž péče Lilly Wust až příliš často svěřovala své čtyři syny, v kroužku přítelkyň s despektem reprodukovala slova svojí zaměstnavatelky. Ta prý pozná Žida po čichu. Dobrodružná povaha Felice Schragenheim vytušila výzvu. O té tuctové německé hausfrau, od které si Inge musela nechat rozkazovat, slýchala tak často, až ji začala zajímat. Přesvědčila Inge, aby pro ni zinscenovala rádoby náhodné setkání v divadle, kam se měla vydat paní Wust se svým milencem.

Co začalo ze strany Felice jako vypočítavá hra s ohněm, přerostlo po několika setkáních v upřímné sympatie. Někdy na jaře roku 1942 se z vřelého přátelství stal intimní poměr. Felice ukázala Lilly jiný svět než ten, který znala dosud, vytrhla ji z letargie a stereotypu, ale zároveň do něj vnesla nové zmatky. Objevovala se a zase mizela, klidně uprostřed noci, aniž by přitom cokoliv přesvědčivě vysvětlila. Lilly se držela v dobrovolné slepotě a nestálost Felice přisuzovala (v počátku vztahu jistě ne neprávem) hojnosti jejích milostných výstřelků. Krátké okamžiky radosti a štěstí jí stály za týdny čekání. Ignorovala úšklebky Inge i zjevné narážky na svoji naivitu, protože v krátkých chvílích, kdy se shledaly, byla skutečně šťastná. Inge, která věc s paní Wust považovala za prostou kontroly a neopomínala Felice plísnit, že její avantýra celou jejich skupinu může stát život, úpěla strachy. Strachy úpěla i Lilly, i když z jiného důvodu. Postupně v ní taky kypěl vztek, a když se jednou Felice opět vykrádala z bytu, pohár trpělivosti přetekl a ostře na ni udeřila. „Jsem Židovka, Lilly,“ vydechla Felice s úzkostí a vzápětí přiznala i své propojení s odbojem. Lilly, otřesená, zděšená a na malou chvíli jistě i znechucená, během minuty přemýšlení přehodnotila celý svůj dosavadní život a požádala Felice, aby u ní zůstala.

„Manžel nacista, milenka Židovka,“ nemohl uvěřit svým uším otec Lilly. „No, to je tedy…“ „To je katastrofa,“ dořekla matka. Otec, který nikdy neviděl rád, že si jeho dcera vzala nacistu, naslouchal naivním plánům, že se po odchodu od manžela za nějakou Židovkou, již hluboce miluje, bude živit těsnopisem. K rozvodu nakonec skutečně došlo, ale jeho důsledky nebyly v podstatě znatelné. Dřív, než se stihl po rozvodu roku 1943 otočit doma, byl Günther Wust zabit na frontě.

Poté, co jednu z nich zastřelilo na ulici gestapo, naplánovaly přítelkyně Felice útěk ze země, tentokrát samy pro sebe. Bylo zřejmé, že je někdo udal. Felice se dostavila na místo, odkud měly společně uprchnout, aby překvapené skupině oznámila, že ona, pragmatická, nestálá a nezávislá, zůstává v Berlíně s Lilly.

Roku 1944 čelil Berlín mohutnému bombardování a berlínské děti byly evakuovány na venkov. Lilly Wust sice měla za mateřství medaili, ale vzornou matkou zdaleka nebyla (ač na péči hodné tety Felice vzpomínali její synové ještě dlouho po válce). Děti na venkov poslala a i uprostřed bombardovaného Berlína si dál žila svoji romanci. Ta už ale neměla trvat dlouho. Po anonymním udání zatklo gestapo Felice ve dveřích jejich bytu a odvedlo ji k výslechu, ze kterého už se nevrátila. Lilly nechali být, ač se zjevným pohrdáním, aby ty dobré árijské děti nepřišly taky o matku.

Felice po krutém výslechu, při kterém z ní nevytloukli jediné jméno, transportovali do ghetta v Terezíně. Lilly její umístění vypátrala a udržovala s ní korespondenci tak čilou, jak jen to bylo možné. A nejen to: v bezbřehé naivitě, která nevěděla nic o osudu transportů z Terezína, Felice v ghettu navštívila. Jako Němka si vyžádala rozhovor s velitelem tábora a žádala ho, aby Felice propustil. Šokovaný velitel na Lilly dlouho křičel a jako bláznivou ženskou ji poslal domů. Tento nešťastný, neskonale pošetilý krok měl jediný efekt. Felice byla zařazena do nejbližšího transportu do Osvětimi, kde se smrti vyhnula jen náhodou, kvůli dočasné provozuneschopnosti plynových komor. Odtud obdržela Lily svůj poslední dopis od Felice:

„Moje milá,“ píše v něm, „teď přišla sestra a říká, že už se musíme vydat na cestu.“ Cesta, o které Felice ve svém posledním dopise píše, byla pochodem smrti. Nejdříve do Bergen Belsenu, poté do Gross-Rosenu. Někdy během pochodu byla Felice Schragenheim ve věku 22 let zavražděna. Po válce určily úřady jako datum její smrti 31.prosince 1944.

Lilly Wust vyvázla z války se zlomeným srdcem, prázdnýma rukama a identitou na kousky. Její válečný přerod z vzorné Němky a horlivé nacistky v milenku židovské odbojářky, kterou skrývala ve vlastní posteli, poznamenal její osud na dlouhá desetiletí.

Po válce dlouho po své milé pátrala, až nakonec přijala smutnou pravdu. Ve snaze zajistit sebe i své děti se znovu vdala. Vzala si nadějného židovského obchodníka, ale ani tohle manželství nebylo šťastné. Rodina třela bídu s nouzí; otčíma děti příliš nezajímaly, matka, ač se snažila, uvízla duchem v minulosti. O sobotách chodila do synagogy, kde ji tiše trpěli; žádost o konverzi zamítala židovská obec zdvořile, ale důrazně. Svým synům vštěpovala, že být židem je něco víc než být Němcem. Druhorozený Eberhard matku potěšil; ve věku pouhých čtrnácti let konvertoval k judaismu a roku 1961 se usadil v Izraeli. Žila tiše a nenápadně, aniž by sdílela s kýmkoliv svoji zkušenost z války - až do roku 1981, kdy vyšlo najevo, že po zatčení Felice pomohla ukrývat ještě tři další židovské ženy a za tuto skutečnost byla Spolkovou republikou Německo vyznamenána. Roku 1995 byla prohlášena Spravedlivou mezi národy.

Německá novinářka Erika Fischer na základě rozhovorů s Lily a její pečlivě uschované korespondence a deníků napsala knihu s názvem Aimée & Jaguár: příběh jedné lásky, Berlín 1943. Na jejím podkladě vznikl roku 1999 stejnojmenný film. Jeho premiéry se účastnila i drobná stařenka s nakrátko střiženými šedivými vlasy, šestaosmdesátiletá Lilly Wust.

Lilly zemřela tiše roku 2006. Přežila Felice o 62 let. Na jejím náhrobním kameni je přímo pod jejím zapsáno i jméno Felice.

ZDROJE: FISCHER, Erica. Aimée & Jaguár: příběh jedné lásky, Berlín 1943. Přeložil Alena BLÁHOVÁ. Praha: One Woman Press, 2003. ISBN 80-86356-23-x.