Z ruské princezny sex ikonou Západu. Carova vnučka se před bolševiky ukryla na přehlídkových molech

Natalia Pavlovna von Hohenfelsen přišla na svět jako nejmladší ze tří dětí velkoknížete Pavla Alexandroviče Romanova (syna cara Alexandra II.) a jeho druhé manželky Olgy Karnovič. Manželství jejích rodičů provázel skandál: Pavel a Olga se do sebe zamilovali v době, kdy byla ona ještě vdaná za jiného muže a on sotva oplakal smrt své první manželky, se kterou měl už dvě starší děti. Olga navíc pocházela z nižší šlechty a jako taková stála na společenském žebříčku hluboko pod Pavlem. Vládnoucí car (a zároveň Pavlův synovec) Mikuláš II. odmítl udělit jejich vztahu požehnání a když dvojice i přes jeho výslovný zákaz uzavřela manželství, nechal je vyhostit ze země. Novomanželé se i se dvěma společnými dětmi usídlili v Paříži, kde se 5. prosince 1905 narodila Natalia.

Protože sňatek jejích rodičů Romanovci neuznali za platný, stejně jako její sourozenci nezdědila ani Natalia otcovo příjmení ani tituly (tituly hrabat von Hohenfelsen musel velkokníže Pavel pro svou ženu a děti vyškemrat). Trest v podobě nuceného exilu se nakonec stal pro velkoknížete požehnáním. V Paříži vedla rodina spokojený život velkoměstské smetánky a Olga a Pavel se postarali o to, aby jejich děti prožily šťastné dětství. Sourozenci vyrůstali v luxusu, o kterém by si v Rusku mohli nechat jen zdát, navíc s přítomnými, laskavými rodiči, kteří o ně osobně pečovali. Rodinné štěstí kalil jen fakt, že Olga silně nesnášela staršího syna svého muže, který stejně jako všechny ostatní děti z předchozích manželství velkoknížecího páru musel zůstat v Rusku.

Ti, co ji znali, popisovali Natalii jako mimořádně hezké dítě. Měla kulatý obličej, nos se špičkou decentně ohrnutou nahoru a dlouhé, nakadeřené zlatavé vlasy. Byla bystrá, temperamentní a přiměřeně zhýčkaná - dokonalá malá princezna, které skvěle vyhovoval její francouzský palác. V roce 1912 ale došlo v jejím životě k zásadnímu obratu: car Mikuláš II. odpustil svému jedinému žijícímu strýci nerovné manželství a pozval ho do Petrohradu, aby se tam připojil k oslavám třístého výročí Romanovců na carském trůně. Natalia i s matkou a dvěma sourozenci ho záhy následovali. Brzy po jejich příjezdu udělil car Mikuláš na znamení smíru Olze a jejím dětem titul princ/princezna Palej, který Natalia v pozdějším životě přijala za své občanské jméno. Až do smrti pak byla známá jako Natalia Pavlovna Paley.

Šťastné časy netrvaly věčně. Roku 1917 Natalia z první řady přihlížela tomu, jak bolševici trhají carské Rusko na kousky. Na troskách bývalého impéria vyrostl první socialistický stát v dějinách a členům panovnického rodu začaly krušné časy. Ve vykonstruovaných procesech (a často i bez nich) byli nemilosrdně popravováni příslušníci domu Romanovců včetně cara Mikuláše, jeho manželky i pěti dětí, jen několik dní poté padl za oběť rudému teroru i Nataliin bratr Vladimir a o několik měsíců později i otec Pavel. Zdrcená Olga se tak bála o život svých dcer, že zorganizovala jejich útěk ze země. V prosinci 1918 naložila patnáctiletou Irinu a třináctiletou Natalii do dobytčího vagonu a poslala je na čtyři hodiny dlouhou cestu směrem k finským hranicím. Uprostřed mrazivé severské noci sestry vyskočily z vlaku, několik dalších hodin cestovaly v saních tažených koňmi, posledních pár mil došly pěšky metrovými závějemi. Když po 32 hodinách cesty konečně dorazily k hraničnímu přechodu Terijoki, obě zkolabovaly vyčerpáním.

Natalia a Irina získaly azyl ve Švédsku, kde se k nim později připojila i jejich matka. Nakonec se všechny usadily ve Francii, kde Olga za poslední šperky (propašované v pracně přešitém spodním prádle) koupila dům. Rodinná tragédie, která za nimi zůstala v Rusku, se na mladičké Natalii těžce podepsala: z dříve živé a veselé dívky se stala zachmuřená, vážná mladá žena se sklony k melancholii. Matka ji odeslala do internátní školy ve Švýcarsku, kde si nebyla schopna najít přátele. Zatímco její spolužačky (především privilegované mladé Francouzky) četly robinsonky a poslouchaly moderní hudbu, ona nemohla pustit z hlavy krveprolití, které ji připravilo o osmnáct blízkých členů rodiny. Do dospělosti vstoupila s obrovským traumatem a ještě větší vůlí žít.

Brzy po návratu ze Švýcarska uspořádala Olga Palej slavnostní banket. Na něm se Natalia seznámila s Lucienem Lelongem, prominentním francouzským návrhářem, který po svém otci zdědil módní dům ve vyhlášené pařížské čtvrti. Zatímco Lelong v Natalii viděl především potenciál, jak propagovat svůj obchod, ona se od něj vášnivě zamilovala. Lelong byl na první pohled dobrá partie - urostlý elegán s vytříbeným vkusem, navíc královsky bohatý hrdina první světové války. Také to byl ale gay a v té době ženatý otec dvou malých holčiček. To nejvíc, co mohl Natalii nabídnout, bylo obchodní přátelství a život v luxusu, a Natalie, stále zamilovaná, na tuto nabídka kývla. Sňatek s Lelongem si prosadila i proti vůli vlastní rodiny.

Lelong sice nedal Natalii pocítit, jak chutná oddaná láska (v podstatě po celou dobu jejich manželství měl homosexuální aféry a se svou ženou neudržoval žádný intimní kontakt), zato ji ale přivedl do módního průmyslu, odkud už vedl jen krůček k filmu a na přehlídková mola. Manželé sdíleli zaujetí pro módu a krásno a Natalie, jak si Lelong brzy všiml, měla znamenitý vkus. Nechal manželku pracovat ve svém obchodě, aby byla na očích - a to byla trefa do černého.

Prestiž Lelongova podniku pod vlivem jeho mladé krásné ženy jen rostla. Natalia zákazníkům učarovala svými jemnými, měkkými rysy a půvabnou tváří s tajemnýma šedýma očima. Její estetické cítění vzbuzovalo úžas - éterická kráska nesledovala žádný konkrétní módní trend, ale vytvořila si svůj vlastní. Za své poznávací znamení si vybrala baret a hedvábné rukavičky, její obchodní značkou se stal její silný životní příběh. První nabídka na modeling na sebe nenechala dlouho čekat a ještě před koncem 20. let už patřila k nejvyhledávanějším fotomodelkám v Paříži. Spolupracovala s takovými časopisy, jako byl např. Vogue, a za svou oblíbenkyni ji považovali nejslavnější fotografové své doby, objevovala na přehlídkových molech i propagačních letácích známých značek. V kariéře fotomodelky pokračovala i poté, co ztroskotalo její manželství s Lelongem. Hřebíčkem do rakve nestabilního svazku byl její dvouletý románek s tanečníkem Sergejem Lifarem a také vášnivý, ale platonický vztah s básníkem Jeanem Cocteauem. Pikantní je, že stejně jako Lelong, tak i Lifar, Cocteau a většina dalších mužů, o které se Natalia v životě ucházela, byli gayové.

Roku 1933 začala Natalia studovat herectví u belgické herečky Eve Francis. Její herecká kariéra nikdy nedosáhla závratných výšin a Natalia v tomto směru neměla přehnané ambice. Objevila se v několika evropských celovečerních filmech (v jednom po boku Katherine Hepburn, která se stala její celoživotní přítelkyní), přičemž hlavním tahákem nebyly její skromné herecké schopnosti, ale tvář a jméno. Aristokratka, která po vlastních nohou uprchla před rudým terorem na přehlídkové molo, navíc schopná, inteligentní a nebesky krásná - to zkrátka táhlo. Kvůli natáčení natrvalo přesídlila do New Yorku, kde potkala svého druhého manžela. John C. „Jack“ Wilson byl uznávaný divadelní producent, inteligentní, bohatý a vtipný společník. Pochopitelně byl také gay. Natalia si Wilsona oblíbila pro jeho šarm a smysl pro humor a on, stejně jako jeho předchůdce Lelong, využil její tváře a vlivu pro propagaci své tvorby. Byl to sňatek z rozumu, ale vyhovovali si vzájemně. Usadili se v bytě na Manhattanu, hodně cestovali a celkově prožili spokojených 24 let. K manželovým milencům byla Natalia shovívavá: je paradoxní, že ona, která se stala sex ikonou na hned dvou kontinentech, nikdy sex neměla v lásce. Když Wilson skončil na invalidním vozíku, propadl alkoholu a pomalu se ho zmocňovala demence, Natalia o něj obětavě pečovala. Ovdověla roku 1961.

V roce 1941 se Natalia stala naturalizovanou americkou občankou. I ve Státech patřila k vyhledávaným veřejným osobnostem, pracovala pro několik obchodních domů a dále pózovala jako fotomodelka. Na přelomu 40. a  50. let prožila romantický vztah se spisovatelem E.M.Remarquem (který ji ve svém románu Stíny v ráji zvěčnil jako Natashu), přátelila se s Elsou Maxwellovou a stala se blízkou důvěrnicí Antoina de Saint-Exupéryho. Ze společnosti se stáhla až po smrti svého druhého manžela. Posledních dvacet let života prožila jako samotářka a postupem času takřka nevycházela z domu. Ustaly její telefonáty sestře Irině, odmítala přijímat své příbuzní a jejím jediným koníčkem se stalo sledování televize a luštění křížovek. Rozvinula se u ní cukrovka a postupně oslepla. Zemřela 27. prosince 1981 po nezdařené operaci zlomeného krčku. Bylo jí 76 let.

ZDROJE:

Solly, Meilan: „This Exiled Romanov Princess Fled the Bloodshed of the Russian Revolution and Reinvented Herself as a Fashion Icon“ (13.6.2025). smithsonianmag.com. Čteno 25.6.2025

Strunck, Clara: „The tragic and glamorous life of Princess Natalia Paley, who rose from Russian exile to become one of the twentieth century's most celebrated creative luminaries“ (22.1.2025). Čteno 25.6.2025

Volandes, Stellene: „Inside the Rare Jewelry Collection of a Romanov Princess“ (7.11.2019). townandcountrymag.com. Čteno 27.6.2025