Článek
Narodit se s postižením není med v žádné době. Přijít na svět jako znetvořené dítě v sovětském Rusku ale byl učiněný kříž.
V roce 1959 přiznala sovětská lékařka Tatiana Alexejeva, že její kolegové mají v péči „objekt mimořádného vědeckého zájmu“. Oním „objektem“ měla být siamská dvojčata neurčitého věku, pohlaví i původu, která byla držena mimo dosah veřejnosti na dětském oddělení jedné z moskevských nemocnic.
„Je to ta nejpozoruhodnější lidská hříčka, kterou kdy matka příroda stvořila,“ rozplývala se, aniž by upřesnila, co se ve skutečnosti skrývá za oním „zájmem“, kterým vědci děti zahrnuly. Až o mnoho let později vyšlo najevo, že sestry Máša a Dáša nepodstupovaly v sovětských laboratořích žádnou průlomovou léčbu nebo terapii. Ve skutečnosti se staly pokusnými králíky skupiny lékařů, kteří na jejich bezbranných tělíčkách prováděli nelidské experimenty.
Děti, co nemohly být dětmi
Maria „Máša“ Ivanovna a Daria „Dáša“ Ivanovna se narodily 3. ledna 1950 v Moskvě. Jejich matka, paní Jekatěrina Krivošljapovová, netušila, že čeká dvojčata, a když po dvou dnech a dvou nocích ukrutných bolestí konečně porodila, byl počet dětí to nejmenší, co ji zajímalo. Namísto jednoho zdravého novorozence totiž přišel na svět pár siamských dvojčat.
Pravděpodobnost, že se ze zdravého těhotenství přirozeně vyvinou siamská dvojčata, je stejná, jako že rodičku cestou do porodnice zasáhne blesk. Máša s Dášou se narodily spojeny v pase pod úhlem 180 stupňů. Dohromady měly dvě hlavy, čtyři paže a dva oddělené trupy, ze kterých vedly dvě nohy - pro každou z dívek jedna. Sdílely jedny genitálie, jeden trávící a vylučovací trakt a ze společné části zad jim vyrůstala jedna zakrnělá končetina s omezenou schopností pohybu. Na první pohled šlo o ischiopagická dvojčata - vzácnější formu siamských dvojčat, při které jsou obě děti spojeny společnou páteří a srůstají v oblasti pánve. Jejich naděje na přežití kojeneckého věku byla mizivá. Vyhlídky na samostatný život ještě daleko horší.
Rentgenový snímek Siamských dvojčat srostlých bokem a hlavami
Po porodu lékaři odmítli matce Krivošljapovové její děti ukázat. K jejímu zděšení jí oznámili, že jsou obě dívky těžce postižené a že jejich stav vyžaduje nepřetržitou lékařskou péči. Jekatěrina musela uprosit sestru na noční směně, aby jí dovolila novorozence pochovat a políbit je na pomačkaná čela. Následně souhlasila s jejich umístěním do ústavu státní péče, trvala ale na tom, že jí nebude odejmuta rodičovská odpovědnost a že bude moct své děti vídat a podílet se na péči o ně. Příběh neobyčejné krutosti, které se lékaři dopustili na dvojčatech Krivošljapovových a jejich matce, se začíná psát právě v tomto okamžiku.
Jen pár dní po jejich narození řekl jeden z lékařů paní Jekatěrině, že její dcery zemřely na těžký zápal plic a budou důstojně pochovány na náklady nemocnice. Ve skutečnosti ale byly teprve pártýdenní Máša s Dášou živé a při dobrém zdraví převezeny do Institutu experimentální medicíny v Moskvě, kde se měly podrobit dlouhodobému výzkumu pod vedením doktora Pjotra Anochina.
Pjotr Kuzmič Anochin byl lékař, neurobiolog a žák věhlasného Ivana Petroviče Pavlova. Proslavil se především teorií tzv. funkčních systémů, která ovlivnila celou řadu odvětví včetně neurologie, psychologie a kybernetiky. Jeho hlavní myšlenkou bylo to, že mozek nefunguje jako systém oddělených center, ale že spolu jeho jednotlivá centra kooperují a ovlivňují se vzájemně za účelem dosažení společného cíle. Siamská dvojčata, která měla společný krevní a oddělený nervový systém, pro Anochina představovala vědeckou příležitost, o kterou se nemínil nechat připravit.
V momentě, kdy je doktor Anochin převzal do péče, Máša s Dášou přestaly být dětmi. Staly se výzkumnými objekty, chybějícími kousky do sbírky bezskrupulózního lékaře, pro kterého účel světil prostředky. Anochin ve své praxi zkoumal mimo jiné i to, jak se dokáže krevní a nervový systém vypořádat s nepříznivými podmínkami - extrémním hladem, spánkovým deficitem nebo prudkým střídáním teplot. Kojence Prikošljapovovy nechával z výzkumných důvodů vystavovat všem těmto nepohodlím.
Na podzim roku 1950 byl Pjotr Anochin na dva roky vyhnán ze země. Nikoliv ale pro své neetické praktiky, ale protože se ve své práci příliš odchýlil od oficiálního sovětského učení. Vědecký výzkum té doby podléhal přísné ideologické kontrole a Anochin už nemohl dále hřešit na dobré jméno svého učitele Pavlova, kterého soudruzi uctívali. Bylo by krásné, kdyby v okamžiku, kdy upadl v nemilost, skončily také útrapy Máši a Dáši. Nestalo se tak. Dvojčata byla po odchodu dr. Anochina převezena na půdu Pediatrického oddělení Akademického ústavu lékařských věd, kde tým Stalinových lékařů dalších šest let pokračoval v práci svého předchůdce. Lékaři dětem třikrát denně odebírali krev, pravidelně jim zaváděli sondy do žaludku a nepřetržitě sledovali jejich plicní, mozkovou a srdeční aktivitu. Píchali každé z nich injekce s různými látkami (obsahující mimo jiné i radioaktivní izotopy jódu), aby mohli pozorovat, jak jejich účinky ovlivní druhé dvojče, nechávali je dlouhé dny hladovět a odepírali jim spánek. Někdy také jedno z dvojčat zabalili do ledu a zmrazili je téměř na smrtelnou teplotu, jindy naopak dívky pálili ohněm nebo je vystavovali ranám elektrického proudu, aby zjistili, jak bude reagovat jejich dvojče. Dnes už víme, že tohle nebyl běžný výzkum, ale případ kontrolovaného a dlouhodobého medicínského mučení.
Mimo veřejný zájem
Za Stalinovy vlády mohly nelidské experimenty Anochinova týmu probíhat nerušeně, s tichým posvěcením a přikyvováním úřadů. V roce 1953 ale Stalina na postu prvního tajemníka Komunistické strany vystřídal Nikita Sergejevič Chruščov, politická atmosféra se změnila a pokusy na lidech se ocitly mimo hlavní proud. Lékaři rovněž už naplnili hlavní cíl svého výzkumu a aby odvrátili pozornost, v roce 1956 nechali Mášu s Dášou transportovat do Ústředního vědeckovýzkumného ústavu v Moskvě. Teprve tam se sestrám dostalo alespoň náznaků účastné lidské péče; naučily se tam chodit za použití francouzských berlí a získaly základní vzdělání. Po osm dalších let byly drženy na dětském oddělení mimo dosah veřejnosti.
Až na počátku 60. let, kdy se zpráva o existenci „dvouhlavé dívky“ rozšířila Ruskem, byly Máša s Dášou deanonymizovány. Ve čtrnácti letech se směly přestěhovat do internátní školy pro děti s motorickým postižením v Novočerkassku na jihu Ruska, kde pokračovaly ve středoškolském studiu. Na čtyři roky v internátu sestry vzpomínaly jako na nejšťastnější období svého života. Mohly zde zažívat skutečné dětství, našly si přátele, koníčky a nerušeně objevovat samy sebe. Až tady se mohly projevit jejich skutečné osobnosti - a s překvapením zjistily, že si povahou nemohou být vzdálenější. Máša byla živel - divoká, nespoutaná a dominantní, naproti tomu Dáša mluvila málo, chovala se k ostatním ohleduplně a vůči sestře zastávala podřízenou roli. Někdy se dívky nemohly vystát a často se dohadovaly jak o maličkostech, tak i o podstatných věcech. Když se Dáša poprvé zamilovala, Máša dala čerstvému románku stopku, což jí Dáša dlouho nemohla zapomenout. Na čem se naopak shodly jednomyslně byla amputace nefunkční třetí nohy na zádech, ke které došlo na jejich osmnáctiny v roce 1968. Jejich možnosti pohybu byly po zákroku o jednu velkou proměnnou jednodušší.
Povahou si sestry nemohly být vzdálenější
Po dosažení dospělosti musely sestry internát opustit. Protože v sovětském Rusku neexistovaly domovy pro lidi s postižením, úřady jim našly místo v domově pro seniory. Lékařská komise vyhodnotila jejich postižení jako nejhorší možné a přikázala, že budou v domově žít trvale až do konce života. Máša s Dášou tak fakticky přišly o veškerou volnost, které si mohly užívat na internátu, a stejně taky ztratily i naději na alespoň trochu samostatný život. Dáša se po té zprávě zhroutila, upadla do deprese a pokusila se o sebevraždu. Příštích 21 let prožily útrpně v domově pro válečné veterány, kde neměly nárok na práci, svobodu ani nezávislost.
V roce 1985 se úřadu generálního tajemníka ÚV KSSS zmocnil Michail Gorbačov. Sestry se pokusily svézt na vlně ústupků v rámci nové politiky glasnosť (transparentnost) a v roce 1988 požádaly prostřednictvím živého vstupu v TV show, aby mohly opustit ústav pro veterány, který se mezitím přeměnil na psychiatrickou léčebnu. Žádost byla přijata a Máša s Dášou se mohly přestěhovat do jiného domova. Posledních čtrnáct let života prožily v malém pokoji s jedinou postelí, přivydělávaly si šitím plen a skládáním pipet a četly dopisy, které k nim po jejich veřejném vystoupení začaly proudit po stovkách. Za peníze z charitativních darů si pořídily spoustu krásných a drahých věcí - mimo jiné i barevný televizor, kazetový přehrávač a počítač Atari.
Také si začaly ve velkém kupovat alkohol a během následujících deseti let závislosti na něm úplně propadly. Ve skutečnosti pila jen Dáša, Máša ale byla kvůli společnému krevnímu oběhu opilá spolu s ní. Podnikly mnoho pokusů o abstinenci, žádný z nich ale nebyl úspěšný. V roce 1985 se také díky náhlé publicitě opět setkaly se svou matkou Jekatěrinou i dvěma staršími bratry, o jejichž existenci neměly ani tušení. Matka je navštěvovala čtyři roky, pak ale Máša přerušila jejich kontakt nadobro.
Dne 13. dubna 2003 Mášu rozbolela záda. Příštího dne, asi sedmnáct hodin od chvíle, kdy se objevily první příznaky, zemřela na infarkt. Za dalších 17 hodin ji na onen svět následovala i Dáša. Příčinou její smrti byla otrava krve způsobená toxickými vedlejšími produkty z rozkládajícího se těla její sestry.
Před smrtí byly sestry Krivošljapovovy nejstaršími žijícími siamskými dvojčaty na světě.
ZDROJE:
Cooper, Brenna: „Tragic story of conjoined twins who were taken from parents at birth and subjected to horrific experiments“ (4.3.2025). ladbible.com. Čteno 15.5.2026
Craig, Jeffrey M.: „A twin tale to keep you up at night“. science.org. Čteno 14.5.2026
„The torture and sadness of Russia’s most famous conjoined twins“. (8.8.2017). macleans.ca. Čteno 14.5.2026
„Tragic story of conjoined sisters subjected to horror by Russian ‚docs‘ – and how one died after refusing separation from her dead twin“ (11.8.2017). The Sun. Čteno 16.5.2026
