Článek
Virová hepatitida neboli žloutenka patří k nejzákeřnějším a nejsmrtonosnějším chorobám v dějinách lidstva. Z dochovaných písemných pramenů víme, že nás lidi sužuje od nepaměti - už v 5. století př.n.l. popisoval slavný řecký lékař Hippokrates nemoc, mezi jejíž symptomy patřila žlutá kůže, horečka a bolest jater. Až do novověku způsobovala hepatitida jedny z nejnebezpečnějších epidemií vůbec, ještě v první polovině 20. století ji proto moderní medicína znala pod označením „epidemická žloutenka“. Dnes už víme, že existuje ne jeden, ale pět typů žloutenky (A,B,C,D,E), které se od sebe liší způsobem přenosu viru, příznaky i průběhem onemocnění. Za rozpoznání jednotlivých kmenů žloutenky a za to, že proti dvěma z nich (A,B) dnes umíme očkovat, vděčíme americkému lékaři Saulu Krugmanovi. Dr. Krugman byl prvním, kdo rozlišil žloutenku typu A a B a chování viru popsal natolik detailně, že na základě jeho zjištění bylo možné vyvinout funkční vakcínu. Za své závěry byl oceňován i oslavován - a to navzdory tomu, že k nim došel velmi kontroverzní cestou.
Státní škola ve Willowbrook
Saul Krugman měl s hepatitidou své vlastní zkušenosti. Za druhé světové války sloužil jako chirurg u letectva Spojených států a jako takový dobře věděl o epidemiích této zákeřné nemoci, které postihly více než 50 tisíc vojáků. Toto číslo bylo natolik alarmující, že byl úřad generálního lékaře byl nucen zřídit speciální komisi pro boj s epidemickými chorobami. Právě na tuto komisi se deset let po konci války Krugman obrátil se smělou vizí: věřil, že dokáže proti hepatitidě vyvinout vakcínu a navždy tak skoncovat s šířením choroby, která zdecimovala generaci nadějných amerických vojáků. Vše, co od úřadů potřeboval, bylo posvěcení místa, na kterém by mohl provádět výzkum.
Roku 1947 byla na místě bývalé vojenské nemocnice ve čtvrti Willowbrook na ostrově Staten Island v New Yorku otevřena internátní škola pro děti s postižením. Škola poskytovala celodenní péči dětem s lehčím až středně těžkým mentálním postižením a ve své době šlo o největší zařízení tohoto typu v celých Spojených státech. Kapacita byla asi 4000 dětí, počet svěřenců se ale za čtyřicet let provozu školy běžně pohyboval i okolo 6000. Protože v okolí několika set kilometrů od Willowbrook neexistovala konkurence, přetlak byl obrovský i navzdory evidentně nízké kvalitě poskytovaných služeb. Hygienické podmínky na škole byly slabé, nedostatečně proškolený personál děti zanedbával i týral. Poměry v ústavu velmi vyhovovaly záměrům doktora Krugmana, který si Willowbrook pro realizaci svého výzkumu nevybral náhodou: přelidněnost spojená s nízkou hygienou totiž stvořila dokonalé prostředí pro šíření infekčních chorob včetně tolik obávané žloutenky.
Státní škola ve Willowbrook na pohlednici z 80. let
Virem žloutenky Krugman děti infikoval záměrně
Během prvních desetiletí existence školy ve Willowbrook byly epidemie hepatitidy zcela běžné. Saul Krugman zjistil, že žloutenka se rozvine u 90 % dětí, které do školy nastoupí, a to zpravidla během prvních dvou týdnů po jejich příjezdu. Krugman už tehdy věděl, že žloutenka je způsobena viry, nebylo ale známo, kolik variant onen záhadný virus má, jak se šíří a hlavně - zda lze přenosu zabránit. Krugman přišel do Willowbrooku v roce 1955 a od roku 1958 zde po boku svého kolegy z university v Yale, virologa Roberta W. McColluma, prováděl testování na postižených dětech. Krugman děti záměrně infikoval upraveným virem žloutenky, aby posoudil účinek gama globulinu (protilátek) proti viru samotnému. Nezůstalo ale jen u čisté metody přenosu, kdy Krugman vpichoval dětem žloutenku sterilní jehlou přímo do žíly; jedna z jeho studií zahrnovala i přidávání kousků stolice nakažených dětí do potravy, kterou měly konzumovat zdravé děti. Všechny děti, které se svým čokoládovým mlékem vypily i stolici infekčního kamaráda, hepatitidou skutečně onemocněly, některé z nich s velice vážným průběhem. Krugman pečlivě dokumentoval, jak se nemocným zvětšila játra, jak jim žloutne kůže i oční bělmo, jak odmítají jíst a zvracejí obloukem. Těmito experimenty se mu podařilo dosáhnout přelomového objevu: byl konečně schopen popsat rozdíly mezi sérovou hepatitidou, která se šíří krevními transfúzemi, a infekční hepatitidou, která se šíří z člověka na člověka. Dokázal tím, že infekční (A) i sérová (B) hepatitida jsou způsobeny dvěma imunologicky odlišnými viry, což značně urychlilo vývoj funkčních vakcín proti oběma typům.
Výzkum, který zahrnoval ohrožení zdraví postižených dětí, byl sám o sobě eticky na hraně. Snad ještě kontroverznější byly postupy, kdy Krugman lákal rodiny dětí k účasti na výzkumu pomocí zavádění a klamů. I v 50. letech totiž k podobným experimentům potřeboval výslovný souhlas rodičů, kteří se mu ho ale z pochopitelných důvodů zdráhali dát. Je dokázáno, že mezi lety 1963-6 oslovoval rodiče, jejichž děti uvízly v pořadníku, a sliboval jim, že budou na školu přijaty, pokud se zúčastní výzkumu. O procedurách, které měly děti podstoupit, přitom nesprávně mluvil jako o „očkování“ a fakt, že budou záměrně nakaženy virem, zamlčel. Roku 1971 byl celý případ medializován a zvedla se proti němu vlna veřejné nevole, Krugman byl proto ještě toho roku donucen testování na dětech ukončit.
Hadí jáma
Krugman sám ve svých experimentech kontroverzi nespatřoval. Byl pragmatik a věřil, že účel světí prostředky. Jestliže se drtivá většina dětí ve Willowbrook tak či onak měla žloutenkou nakazit, neexistoval pro něj racionální důvod, proč je neinfikovat cíleně s přesným medicínským záměrem a ambicí dosáhnout vyššího dobra. Jeho metody pro něj samotného byly dokonale ospravedlnitelné. Závěry, ke kterým ve Willowbrook dospěl, navíc odborná veřejnost přijala s nadšením a Krugman si za ně vysloužil řadu ocenění. Hned roku 1972 se stal prezidentem Americké pediatrické společnosti, roku 1978 obdržel zlatou cenu Roberta Kocha za přínos v oblasti biomedicíny a v roce 1981 cenu Johna Howlanda za úspěchy v pediatrii.
Ani poté, co veřejný odpor ukončil Krugmanův výzkum, se škole ve Willowbrook skandály nevyhnuly. Když senátor Robert F. Kennedy, bratr prezidenta J. F. Kennedyho, roku 1965 školu navštívil, byl tamějšími poměry natolik zděšen, že ji označil za „hadí jámu“ plnou špíny, zápachu a žalostných lidských schránek uzavřených v místnostech „méně pohodlných a veselých, než jsou klece v zoologických zahradách“ . V 70. letech škola čelila hromadným žalobám, ve kterých rodiče 5000 dětí obviňovali vedení z fyzického, psychického i sexuálního zneužívání svých svěřenců a na počátku 80. let už měla vybudovanou pověst nedůstojného „skladiště“ postižených dětí z New Yorku i okolí. Roku 1987 byla škola uzavřena. Některé z rodin bývalých svěřenců čekají na vyrovnání dodnes.
Saul Krugman se dožil 84 let. Zemřel roku 1995 jako vážený a respektovaný lékař, z jehož závěrů při výzkumu žloutenky lidstvo těží dodnes.
ZDROJE:
Elliot, Carl: „The Horrors of Hepatitis Research“ (21.11.2024). nybooks.com. Čteno 11.3.2025
Krugman, Saul: „The Willowbrook Hepatitis Studies Revisited: Ethical Aspects“ (leden 1986). academic.oup.com. Čteno 11.3.2025
Rosenbaum, Leah: „The Hideous Truth of Testing Vaccines on Humans“ (15.6.2020). The Forbes. Čteno 11.3.2025
Saxon, Wolfgang: „Saul Krugman, 84; Led Fight to Vanquish Childhood Diseases“ (28.10.1995). New York Times. Čteno 12.3.2025
