Článek
Pokud mě čtete dlouho a trpíte eidetickou pamětí (zapamatujete si všechno, co vidíte, ať už chcete či nikoliv), víte, že tato změna se týká i mé osoby. Za dva roky na blogosféře jsem se vypracovala k přesvědčení, že v článcích osobního charakteru propustím jen přesně vymezený okruh informací o svém soukromém životě, pro tentokrát si ale dovolím z té zásady slevit. To, co pro mě osobně znamená být partnerkou podle nové zákonné úpravy, je totiž přesně to, o čem vám teď chci povědět.
Proces přiosvojení není zrovna jednoduchý
Málokdo ví, že registrovaná partnerství se v novou formu svazku nepřetaví automaticky. Kdo chce zůstat v registrovaném partnerství, zůstane v něm, kdo nechce, musí oficiálně vstoupit do partnerství (čímž registrované partnerství automaticky zanikne). S mojí ženou jsme se tak vzaly celkem třikrát - poprvé to bylo před lety podpisem papíru v kanceláři, podruhé o chvíli později při symbolickém obřadu, a teď potřetí už dle zákona se svědky i oddávající v sále na radnici (obřad na patnáct minut, ale slza ukápla).
Asi nejvýznamnější změnou, kterou přineslo nové partnerství oproti stávajícímu registrovanému partnerství, je úprava vztahu k dětem, které spolu partneři vychovávají. Lidé v partnerství mají nově možnost si přiosvojit biologické dítě svého partnera nebo partnerky a to za stejných podmínek, jaké platí pro nebiologické rodiče v heterosexuálních párech.
Věc je to ošemetná v tom, že ta situace není úplně stejná. Naše osobní situace je zdánlivě velmi jednoduchá - dvě ženy se rozhodly, že spolu chtějí vychovávat děti, a tak si je pořídily stejným způsobem jako heterosexuální páry, které je nemohou přirozeně počít z důvodu neplodnosti muže. Dále se už ale postup liší: zatímco tradiční páry v takovém případě (navzdory biologické nepříbuznosti) prostě uvedou jméno partnera do rodného listu dítěte a žádné potahování o přiosvojení se nekoná, my se nevyhneme zdlouhavému kolečku dokazování, že je moje žena, která zná všechny naše děti od prvního okamžiku jejich buněčné existence, vhodným rodičem. Ani teď nemůže biologická matka označit svou partnerku za druhého rodiče dítěte hned po jeho narození. Přesto, že naše děti byly počaty z našeho společného rozhodnutí, se nás teď týká stejná legislativa jako nového partnera matky, který usiluje o zápis do prázdné kolonky v rodném listě svého nevlastního dítěte.
My obě chováme k tomu procesu hluboký respekt. Chápeme, že naše rodina teď existuje v určitém právním vakuu a stát zatím nemůže vědět, jaký vztah k dětem, které jsem porodila, moje žena ve skutečnosti má. My to víme, stát to neví, potřebuje to zjistit, chápeme to a přijímáme jako fakt. I tak je to ale hodně zvláštní pocit: nechávat si soudně prověřit způsobilost k rodičovství vůči dětem, kterým už v sociálním i emocionálním smyslu dávno rodičem jste a kterým pro ně budete i dále nezávisle na rozsudku.
Ten proces není úplně jednoduchý. Moje žena musela podat návrh na svěření našich dětí do péče před osvojením a opatřit ho mnoha přílohami (klasika - výpis z rejstřík trestů, potvrzení o příjmech i lékařská zpráva). Návrh musel obsahovat kromě věcných údajů i „slohovku“ - vlastními slovy popsané důvody, proč má naše děti ráda a proč by je měla mít možnost osvojit. Čekáme teď na předvolání k soudu, který uloží zákonnou půlroční lhůtu, během níž bude moje žena povinna (!) o děti osobně pečovat a živit je z vlastních zdrojů („Hm, kéž bychom ty boty na jaro z našich zdrojů tentokrát kupovat nemusely,“ oglosovala to moje žena trefně. Podotýkám, že o děti obě pečujeme velmi rovnocenně a vkládáme do nich obě srovnatelný objem energie, času i peněz). Během této lhůty k nám přijde na návštěvu pracovnice OSPODu, aby zkontrolovala naše rodinné poměry, a pak může moje žena konečně podat návrh na osvojení našich dětí. Proběhne další soud a s ním, předpokládáme, i rozhodnutí o osvojení. I se všemi lhůtami a prodlevami (aktuálně čekáme na první soudní lejstro přes měsíc, což je zatím velmi krátká doba) se celý ten dokazovací proces protáhne na rok. Optimisticky doufáme, že si nové rodné listy našich dětí budeme moct dát pod stromeček na Vánoce 2025.
Hlavně mít utřený prach!
Už se někdy ve vašem rodičovství rýpal OSPOD? Máme štěstí na skvělé pracovnice, které se nám snaží maximálně pomoct k hladkému průběhu, ale i tak, jak jsem psala - pocit to není úplně dobrý. Každý rodič, kterého znám, má občas potřebu si ověřit, jestli je dobrým rodičem, ale když to začne ověřovat ještě státní aparát, získají ty pochybnosti zvláštní pachuť. Jakkoliv racionálně víte, že vám nic nehrozí, že pracovnice oddělení náhradní rodinné péče vám fakt děti neodebere a už vůbec ne za fleky na zdi, tak stejně víte, že tahle paní, co přijde na návštěvu, má z titulu své funkce moc vám hodně znepříjemnit život. Pokud máte navíc podobně jako my dvě s OSPODem ne úplně hezké pracovní zkušenosti, ta pachuť ještě zintenzivní.
A tak, od doby, co moje žena podala ten návrh, doma vyšiluju. Jsem ten typ, co umí sám sebe potýrat utkvělými představami, a tak jsem si nějak vzala do hlavy, že té paní ze sociálky ze všeho nejvíc záleží na tom, abychom měli doma všude dokonale utřený prach. Při tom se mi mysl stáčí k tomu, jestli bych neměla seškrábat ze zdi čokoládové otisky tlapek našeho nejmenšího, nebo jestli nemám komodu s oblečením naší dcery raději zapálit, aby paní neviděla tu spoušť, kterou si dokáže vyrobit při hledání oblíbených šatiček (věděli jste, že když nemá vaše dítě oblečení v komínkách, jako rodiče jste kompletně selhali? Běžte si počíst do mateřských diskusí, tam vám to rádi vysvětlí.)
Samozřejmě, že vím, že jsou tyhle neurotické uklízecí tiky úplně zbytečné. OSPOD nejezdí kontrolovat prach na poličkách, ale naplněnosti potřeb a kvalitu vztahů. Moje žena je fantastická máma (sebekriticky musím říct, že lepší, než jsem já sama) a naše děti to moc dobře ví. Jejich vztah mě dojímá od okamžiku, kdy poprvé vzala našeho prvorozeného do náruče a já uviděla ty jiskry v jejích očích. Moje žena, uchráněna bolestivého těhotenství a hormonální smršti po porodu, se do našich dětí zamilovala na první pohled. A vědomí, že má váš životní partner tak moc rád něco, co vyšlo z vašeho těla, přestože nemusí, to je na rozdíl od návštěvy OSPODu fakt dobrý pocit.
Moje žena je prostě poklad. Vím to já a víte to teď i vy. Teď jen, aby to věděl i stát v zastoupení té paní ze sociálky.
ZDROJE:
Tereba, Marek: „První tuzemské páry stejného pohlaví vstoupily do partnerství“ (10.1.2025). Novinky.cz. Čteno 25.4.2025
Zákon č. 123/2024 Sb.
