Své syny unesl a naložil na Titanic. Bratři Navratilovi si otcova poslední slova pamatovali navždy

Byl večer 18. dubna 1912 a k přístavu White Stare Line v americkém státě New York se blížila loď. Zaoceánský parník RMS Carpathia původně směřoval do Fiume v bývalém Rakousku-Uhersku (dnes chorvatská Rijeka), během cesty se ale ze své trasy nečekaně odklonil do ledovcového pole u pobřeží Newfoundlandu. Carpathii trvalo několik hodin, než přestala trpělivě kličkovat mezi ledovými krami, a další tři dny, než prorazila oblaka husté mlhy a srážek a přiblížila se k molu, ze kterého vyplula před pouhým týdnem. Když po strastiplné cestě konečně zakotvila u domovského mola, na její palubě se kromě 700 vlastních cestujících a 240 členů posádky nacházel i neradostný náklad: 13 zdevastovaných záchranných člunů a 711 přeživších z potopené lodi RMS Titanic, které ráno 15. dubna vylovila z mrazivých vod rozbouřeného Atlantiku.

Carpathii čekalo v New Yorku skvělé přivítání. Zpráva o tragédii Titanicu už v té době několikrát obletěla svět, a tak se i navzdory pokročilé hodině a mizernému počasí přístav zaplnil nedočkavými davy. Kromě novinářů a zdravotníků se na molu shromáždili i příbuzní cestujících z Titanicu, kteří doufali, že se zde setkají se svými blízkými. Nebylo to hezké vyčkávání: naděje většiny doufajících se nenaplnily, stejně tak na nemalou část přeživších na břehu nikdo nečekal. V doprovodu svých rodičů nebo opatrovníků sestoupilo z paluby Carpathie na břeh Nového světa téměř šest desítek dětí, byly mezi nimi ale také dvě, které k nikomu nepatřily. Nápadně kudrnatí chlapečci byli jedinými dětmi, o které se v New Yorku nikdo nepřihlásil, začalo se jim proto říkat „sirotci z Titanicu“.

Deset let před tím, než se Titanic vydal na svou první a poslední plavbu, se začal psát příběh jedné obyčejné lásky. V roce 1902 se muž jménem Michael Navrátil, vyučený krejčí a rodák ze slovenské Seredě, usadil v přímořském městě Nice na jihu Francie. Dařilo se mu obstojně a tak si mohl dovolit se oženit. V roce 1907 si vzal ženu jménem Marcelle Caretto, Francouzku s italskými kořeny, a o rok později už se dvojice mohla radovat z narození prvního potomka. Protože sám Michael se nechal pofrancouzštěle oslovovat Michel, svého prvorozeného syna pojmenoval Michel Marcel Navratil. Druhý syn, Egmont Roger Navratil, přišel na svět roku 1910. Manželství Navratilových ale bylo od začátku problematické - ona jemu spílala za krachující krejčovský podnik, on ji obviňoval z nevěry. Rozvedli se na začátku roku 1912 a oba synové, kterým byly v té době dva a čtyři roky, soud svěřil do péče matky.

Otec Navratil se s tím, že by měl být odloučen od milovaných synů, nedokázal smířit. Dost možná ho taky vyděsily obsílky, kterého vyzývaly k vyhlášení osobního bankrotu. O velikonočních svátcích, které v roce 1912 připadaly na začátek dubna, si děti vyzvedl v rámci soudem uložených návštěv, v domluveném termínu je ale bývalé ženě nevrátil. Místo toho je odvezl z Francie přes Monte Carlo až do Londýna, kde pod smyšleným jménem Louis M. Hoffman zakoupil pro všechny tři lístky do druhé třídy Titanicu. Protože usiloval o co největší anonymitu, také pro syny vymyslel jiná jména - z Michela se stal Lolo, Edmondovi říkal Momon. Do Titanicu se otec a synové Hoffmanovi nalodili 10. dubna v Southamptonu.

Během plavby Michel starší oba hochy nespouštěl z očí. Měl takový strach, že bude odhalen jako únosce vlastních dětí, že do jejich blízkosti nepustil živou duši. Jedinou výjimkou byla švýcarská dívka jménem Berta Lehmann, která děti hlídala, když hrál karty. I jí stejně jako ostatním spolucestujícím tvrdil, že je nešťastným vdovcem, který míří do Ameriky zajistit sobě i chlapcům lepší život.

Zatímco mladší Edmond byl příliš malý na to, aby si z několikadenní plavby něco zapamatoval, o dva roky starší Michel ještě ve stáří vzpomínal na to, jak mu loď připadala nádherná a jak radostných pět dní na ní tehdy s otcem prožil. Cestující druhé třídy sice na Titanicu nepožívali stejných privilegií jako cestující v nejvyšší třídě, i tak se ale jednalo o na tehdejší poměry luxusní ubytování. Kajuty byly čisté a pohodlné, s bíle natřeným obložením, mahagonovým nábytkem a podlahou z tehdy módního linolea. Každá z nich byla vybavena postelemi pro dvě až čtyři osoby, skříní a toaletním stolkem s kompaktním umyvadlem, do kterého stevardi každý den ručně doplňovali horkou a studenou vodu. Michel Navratil za jeden lístek do druhé třídy zaplatil 12 liber, což je v přepočtu na dnešní měnu asi 40 tisíc korun. To, že si mohl dovolit rozmařile zakoupit hned tři lístky do vyšší než třetí třídy, svědčilo o tom, že si i navzdory dluhům jako krejčí v Nice nevedl vůbec špatně.

Iluze šťastného rodinného výletu se definitivně rozplynula v noci ze 14. na 15. dubna. V 23:40 se Titanic otřel pravým bokem o kru v ledovcovém poli a utržil 90 metrů dlouhou ránu, skrz kterou se začalo okamžitě zaplavovat podpalubí. Kajuty druhé třídy byly umístěny na zádi mezi palubami E a D a Navratilovi z fatální kolize nejspíš nepocítili více, než drobné chvění. Dvacet minut po střetu už ale voda pronikla až k obytným prostorám třetí třídy a brzy po půlnoci vydal kapitán rozkaz k přípravě záchranných člunů. Michel Navratil budil své syny ze spánku a za pomoci cizího muže je chystal k nalodění do člunu.

„Otec vešel do kabiny, kde jsme s bratrem spali,“ vzpomínal Michel ml. „Teple mě oblékl a vzal mě něžně do náruče. Totéž udělal ten neznámý člověk s mým bratrem. Doteď mě dojímá, když na to myslím. Věděli, že zemřou.“

Otec Navratil oba své syny chvatně strčil do záchranného člunu D, posledního, který se podařilo spustit na hladinu v neporušeném stavu. Bratři Navratilovi později shodně tvrdili, že i navzdory nízkému věku si budou až do konce života pamatovat poslední slova, která kdy slyšeli z úst svého otce:

„Dítě moje,“ sklonil se Michel st. ke staršímu synovi, „až pro tebe přijede tvoje matka, což jistě přijde, řekni jí, že jsem ji moc miloval a stále miluji. Řekni jí, že jsem očekával, že nás bude následovat, abychom mohli všichni společně žít v míru a svobodě Nového světa.“

Titanic zmizel pod hladinou Atlantického oceánu 15. dubna 1912 ve 02:20. Krejčí Michel Navratil ze slovenské Seredě se potopil s ní. Jeho tělo bylo jedním z patnácti těl vylovených záchrannou lodí Mackay-Bennett, a protože při nákupu lístků použil židovské příjmení, bylo pohřbeno na židovském hřbitově v kanadském Halifaxu.

Michela a Edmonda v záchranném člunu D opatrovali cestující první třídy. Na palubu lodi Carpathia je kolem čtvrté hodiny ranní vytáhli v jutových pytlích.

„Doteď si vzpomínám, jak mi připadalo nepatřičné být v pytli,“ vyjádřil se Michel. Protože mladší z bratrů byl teprve batole a starší mluvil pouze francouzsky, vyvstal logický problém s jejich identifikací. Zatímco se o sourozence starala Margaret Hays, francouzsky hovořící cestující první třídy, která je odvezla do svého domu v New Yorku, totožnost „sirotků z Titanicu“ se stala předmětem dohadů a zuřivého mezinárodního pátrání. Fotografie usměvavých chlapečků s velkými plavými kudrlinami se pod domnělými jmény „Louis“ a „Lolo“ objevily ve všech velkých novinách na obou stranách oceánu a shodou šťastných náhod nakonec doputovaly až k Nice. Marcelle Navratil se s oběma svými syny znovu setkala v květnu 1912 a na palubě RMS Oceanic je odvezla domů do Francie.

Edmond Navratil v životě příliš štěstí neměl. Podle přání své matky vystudoval, oženil se a živil se jako architekt, během druhé světové války ale narukoval do francouzské armády a upadl do německého zajetí. Ze zajateckého tábora se mu sice podařilo uprchnout, na válečné útrapy ale doplatil podlomeným zdravím. Zemřel v roce 1953 ve věku 43 let. Michel Marcel Navratil se naproti tomu stal jedním z nejstarších přeživších ztroskotání Titanicu a úplně posledním, kdo měl na celé neštěstí osobní vzpomínky. Po celý život tvrdil, že setkání se smrtí a neštěstím v tak nízkém věku silně ovlivnilo jeho myšlenkové procesy a ponouklo ho mimo jiné i k tomu, aby vystudoval filosofii. Se svou ženou Charlotte měl tři děti, z nichž nejstarší dcera Elisabeth zpracovala jeho vzpomínky na osudnou noc v knize Les enfants du Titanic (Děti Titanicu). V pokročilém věku se Michel zapojoval do akcí organizovaných při příležitosti výročí potopení lodi, v roce 1987 za jednou z nich poprvé od roku 1912 odcestoval do Spojených států. V roce 1996 byl spolu s dvěma dalšími přeživšími osobně přítomen pokusu vyzdvihnout ze dna oceánu část lodního trupu, o rok později se stal jedním ze dvou přeživších, kteří shlédli Titanic režiséra Jamese Camerona. Jeho dcera Elisabeth sdělila, že ho film dojal; doufal prý jen, že jeho otec nezemřel stejně trýznivým způsobem, jako ti lidé na obrazovce.

Michel Navratil zemřel v lednu 2001 ve věku 92 let.

ZDROJE:

Baška, N.: „Jediným Slovákom na lodi Titanic bol Seredčan Michel Navratil. Príbeh jeho dvoch synov dojal celý svet“ (30.8.2019). Seredcan.sk. Čteno 13.4.2025

O'Neill, Claire: „Louis And Lump: Tiny Tots Saved At Sea“ (18.4.2012). NPR.org. Čteno 13.4.2025

„Last male survivor of Titanic dies“ (2.2.2001). BBC.com (archiv). Čteno 15.4.2025

„Michel Marcel Navratil“. EncyklopediaTitanica.org. Čteno 14.4.2025