V zakázané zóně dožívají „Bábušky z Černobylu“: hrstka tvrdohlavých stařenek, které odmítly odejít

26. dubna 2025 uplyne 39 let od havárie v jaderné elektrárně Černobyl. Nevydařený chladící test vedl v dubnu roku 1986 k explozi na jednom ze čtyř černobylských reaktorů a způsobil největší katastrofu v dějinách jaderné energetiky.

Následky exploze byly strašlivé. Jaderný požár trval deset dní a vyvrhl do vzduchu 400 krát více radiace než bomba svržená na Hirošimu. Mraky radioaktivních částic se rozlily po celé Evropě a pršely toxické deště tisíce kilometrů daleko. Bezprostředně po havárii zemřelo na následky přímého ozáření 31 osob, v dlouhodobém horizontu se ale počty černobylských obětí odhadují na desítky až stovky tisíc. Město Pripjať ležící asi tři kilometry severozápadně od elektrárny bylo evakuováno a jeho obyvatelé se do něj nikdy nevrátili. Opuštěné budovy Pripjati, výkladní skříně sovětské architektury a domov téměř 48 tisíc lidí, jsou dnes chátrajícím pomníkem černobylské tragédie.

Oblast kolem Pripjati bývala za druhé světové války centrem partyzánského odporu. V lese na dohled od budoucí jaderné elektrárny stával památný dub zvaný „strom partyzánů“, na kterém věšeli zajaté bojovníky proti okupantům. Ten strom už tam neroste: radiace ho zabila stejně jako většinu dalších stromů v okolí několika mil. Města Pripjať a Černobyl se spolu se 189 dalšími obcemi a vesnicemi stala součástí tzv. černobylské zakázané zóny - oblasti pod vojenskou kontrolou, ve které je dodnes v okruhu 30 kilometrů od epicentra výbuchu omezen přístup veřejnosti.

Je až neuvěřitelné, že v tak nehostinné krajině, jako jsou černobylské pláně a lesy, se udržel život. Vysoká hladina radiace sice na nějaký čas vychýlila zdejší ekosystém ze své přirozené osy, i zde si ale příroda nakonec svou cestu našla. Z půdy, která před desítkami let zatuhla kyselým deštěm s kovovou pachutí stroncia, začaly vylézat stonky. Ze stromů, které kdysi pomřely a seschly, vyrašily první pupeny. Neobdělaná pole znovu vydala úrodu, která bez sklizně zahnila a hojně pohnojila zem. Do prázdných lidských příbytků v Pripjati se nastěhovali srnci a jedovaté vody stejnojmenné řeky se naplnily rybami. Svět tehdy skoro přehlédl, že v zakázané zóně přežila i nečekaně houževnatá forma života: skupina rebelujících žen s rodinami, které odmítly opustit své radioaktivní domovy.

Ze zakázané zóny bylo v roce 1986 evakuováno 116 tisíc obyvatel. Většina z nich při evakuaci spolupracovala, někteří se pokoušeli uprchnout na vlastní pěst, řada jiných ale musela být odvlečena násilím a přibližně 1200 osob se úřadům z jejich rodné hroudy vytrhnout nepodařilo. Na vystěhování se měli nešťastníci často jen pár hodin. Drtivá většina z těch, kteří zůstali, byly ženy - obvykle starousedlice, které ve svých vesnicích prožily v míru desítky let a které odmítaly svou minulost sbalit do jediného kufru, nasednout na autobus a odjet neznámo kam.

„Musíte nás zastřelit a vykopat nám hrob,“ říkaly vojákům. „Jinak se odsud nehneme.“

Vzepření se rozkazu muselo být pro vojáky překvapením: černobylské bábušky byly stařenky jako vystřižené z propagandistických časopisů. Měly mírné, kulaté obličeje s šátky napevno uvázanými uzlem pod svraštělými bradami, jejich ruce byly mozolnaté a zhrublé věkem a těžkou prací a laskavost jako by měly vepsanou v každé vrásce. Ženy, které celý život pracovaly na polích, chovaly zvířata na maso a zapřahaly koně do pluhu, těžce nesly, že by se měly nechat evakuovat a z rodinných usedlostí přestěhovat do přidělených bytů v betonových kostkách. Moudrost a nadhled, který přichází až s věkem, jim navíc bránil bolševikovi důvěřovat, a vzpomínky, které se jim celý život nedařilo dostat z paměti, se najednou zpřítomnily.

„Radiace mě neděsí,“ řekla vojákům žena jménem Anna Zavorotňa, která v létě 1986 utekla z evakuačního autobusu a proplížila se zpátky do svého domku. „Hlad ano.“

Zavorotňa věděla, o čem mluví. Stejně jako jiné ženy zažila Stalinův hladomor ve 30. letech, který vyhladil miliony Ukrajinců, dobře si pamatovala tu bídu a strach, když o deset let později její zemí táhla nacistická vojska, a stále měla živě před očima hrůzný obraz oběšence na stromě jen kousek od jejího domu. Co byla proti tomu, co všechno přežila, nějaká radiace, kterou nemohla ani vidět. Bábušky z Černobylu vsadily na to, že je neporazí ani výbuch jaderné elektrárny, a prapodivnou hrou osudu se jim podařilo tuto sázku vyhrát.

Zakázaná zóna na Černobylsku je dodnes jednou z nejvíce radiokativně kontaminovaných oblastí na Zemi. Potrvá ještě 22 tisíc let, než se rozpadnou všechny částice, které při katastrofě roku 1986 pronikly do zdejšího vzduchu a půdy. Za posledních 39 let se zde ale stalo něco výjimečného: dva a půl tisíce čtverečních kilometrů toxické země se stalo fakticky přírodní rezervací, ve které se nebývale daří fauně i flóře. Populace živočichů, kteří se sem nesměle vrátili v prvních letech po výbuchu, se rozrostly a dále prosperují, místo taky disponuje nejvyšší biodiverzitou a nejhustějšími lesy v celé Ukrajině. Taky bábuškám se zde daří: na svých záhoncích pěstují výstavní brambory, mrkve i dýně, chovají dobře živený dobytek a s oblibou si dopřávají ryby z pripjaťského toku. Rybařit do těsné blízkosti zakázané zóny se prý vydávají i prominenti z Kyjeva.

„Je to tady pak samá limuzína. Nevěřím, že by tihle lidé jedli ryby, které by byly špatné,“ odmítla jedna z osadnic spekulace nad kvalitou místních úlovků.

Třicet let po explozi jaderného reaktoru se do uzavřené zóny vydal štáb filmařů, aby osudy černobylských stařenek zdokumentoval a představil světu. Vznikl unikátní dokument, ve kterém nás přívětivé bábušky zvou do svých skromných domovů nedaleko zapečetěného reaktoru bývalé jaderné elektrárny. Deset let od natáčení už některé z hlavních protagonistek sice nejsou mezi námi, další ale ve svých osamělých vesnicích duchů dožívají dodnes. Z původních více než tisíc jich zbylo pár desítek. Prostor k životu sdílejí s vojáky, kteří zónu i dnes střeží před nezvanými hosty, s vědci, kteří se sem vydávají na pozorování, i turisty, kteří sem zabloudí v touze po dobrodružství. V posledních letech je nemile překvapila návštěva ozbrojených složek ruské armády, která se v rámci invaze na Ukrajinu v Černobylu zdržela nakonec pouze měsíc. Teď, když se diskutuje o zúžení zakázané oblasti tak, aby odpovídala aktuální míře kontaminace, bábušky z Černobylu sledují, jak se do dávno opuštěných domů v sousedství zóny stěhují přistěhovalci, aby zde začali nový život.

ZDROJE:

Beeler, Carolyn: „30 years after Chernobyl, these Ukrainian babushkas are still living on toxic land“ (24.4.2016). Čteno 21.4.2025

Bezpiatchuk, Zhanna: „The people who moved to Černobyl“. BBC.co.uk. Čteno 22.4.2025

Boggar, Anne; Morris, Holly: „The Babushkas of Chernobyl“ (2015)

Morris, Holly: „Chernobyl's babushkas – the women who refused to leave the exclusion zone“ (29.10.2015). The Guardian. Čteno 21.4.2025

Morris, Holly: „The women living in Chernobyl's toxic wasteland“ (8.11.2012). Čteno 21.4.2025

https://thebabushkasofchernobyl.com/