Muž, který nehajloval. Jak vteřina vzdoru zpečetila osud Augusta Landmessera

Psal se rok 1936. Nově postavená loď se právě chystala opustit přístav v Hamburku, když se zdánlivě odnikud, efektně a s pompou, vynořila postava Adolfa Hitlera. Z ochozu vypadal větší, než ve skutečnosti byl, a když před nastoupeným šikem svých stoupenců zvedl pravici, aby vzdal hold nové válečné lodi, dav mu hajlování nadšeně oplatil. Z tohoto okamžiku se dochovala fotografie, v níž mezi všemi hlavami upřenými směrem k Vůdci vyniká jedna. Patří Augustu Landmesserovi, malému hrdinovi malých dějin, který toho dne hajlovat odmítl.

August Landmesser byl průměrný Němec své doby. Dobrovolně se připojil k NSDAP, o politiku se ale nezajímal a od začátku byl nacista spíše formálně, než z přesvědčení. Jeho příběh, který pro budoucí generace přežil v této jediné fotografii, ironicky začíná právě u nacistické strany.

Na začátku 30. let minulého století byla německá ekonomika v troskách. Nestabilní povaha Říšského sněmu vedla roku 1933 k jeho pádu a tím i k zániku Výmarské republiky a ke konečnému vítězství Adolfa Hitlera a nacistické strany. Landmesser byl tehdy mladý, sotva vyučený, plný snů a ideálů, které nemohl naplnit jinak, než tvrdou prací. Syn dělníků a sám dělník vstoupil do NSDAP z ryze oportunistických důvodů: věřil, že v této bezpulzní ekonomice mu spojenectví s nacisty přinese cenné konexe a s nimi i stabilní práci, jedinou jistotu, kterou v životě očekával. Ostatně tak nějak to i Hitler sliboval lidem, jako byl on - pokud bude pracovat, bude se mít dobře on, jeho rodina i jeho země. Jeho víra byla sice povrchní, ale minimálně v tom málu straně opravdu důvěřoval.

Už rok poté, co Hitler v Německu přišel k moci, však dostala tato víra na frak. Landmesser sice stabilní práci skutečně získal (zaměstnali ho jako dělníka v hamburských docích), už roku 1934 se ale jeho život obrátil vzhůru nohama. Seznámil se totiž s Irmou Eckler, německou Židovkou, a oba mladí lidé se do sebe hluboce zamilovali. Jen o rok později pár oznámil své zasnoubení. Tato skutečnost neušla pozornosti místní buňce NSDAP a Landmesser byl ze strany záhy poté vyloučen s cejchem prznitele rasy. Toho roku totiž vstoupily v platnost tzv. Norimberské zákony, základní právní prostředek, na jehož podkladě byla prováděna rasová diskriminace v Německu a jím okupovaných zemích během války i těsně před ní. Norimberské zákony obsahovaly mimo jiné i paragrafy, které měly chránit čistotu árijské krve; sňatek německého občana s neárijkou byl od toho okamžiku zakázán. Landmesser se proti zákonům provinil už zasnoubením se Židovkou: když ještě téhož roku zažádal hamburské úřady o povolení k sňatku, byl odmítnut. Jejich manželství, které tajně uzavřeli, nebylo v očích Říše nikdy platné. Jejich první dcera Ingrid se narodila v říjnu roku 1935 jako nemanželská. Úřadům sloužila jako živoucí důkaz otcovy viny.

13. června 1936 se v hamburské loděnici, ve které byl zaměstnán i Landmesser, konala veliká sláva. Na vodu byla pod jménem Horst Wessel spuštěna nová loď společnosti Blohm+Voss. Dělníci v doku nevycházeli z úžasu, když před novým plavidlem spatřili samotného Vůdce. Nadšení bylo nezměrné; za nadšeného výskání a křiku hajlovali všichni až na Landmessera. Těžko říct, zda ten pro tu chvíli zapomněl na to, že nehajlovat Vůdci znamená podepsat si rozsudek vlastní smrti, nebo zda se prostě nedokázal překonat a vyjádřit poslušnost někomu, kdo dehumanizoval jeho ženu a dítě. Stál tam s rukama vzpupně složenýma na prsou, s pohrdavým výrazem a staženými rty. Snad doufal, že si toho nikdo nevšimne. Naneštěstí pro něj a jeho Irmu spoušť fotoaparátu cvakla v tu nejméně vhodnou chvíli na tom nejméně šťastném místě. Pokud do této chvíle jakž takž unikali pozornosti, odteď už byl osud Landmessera i jeho rodiny zpečetěn.

Drobný kaz na jinak dokonalé propagandistické fotografii neunikl pozornosti úřadů. Protože mračna kolem jeho rodiny se začala nepříjemně stahovat, v roce 1937 se Landmesser rozhodl, že i s ženou a dcerou uprchne do Dánska. Útěk se nezdařil - rodina byla zadržena na hranici a Landmesser byl v souladu s platnými Norimberskými zákony obviněn z „prznění rasy“. Hájil se prozatím dostatečně: tvrdil, že ani jeden z nich neměl tušení o tom, že je Irma čistokrevná Židovka. Měla být prý jen z poloviny neárijské krve, navíc byla pokřtěná v protestantské církvi poté, co se po smrti jejího vlastního otce její matka znovu vdala za Němce. Z hranic ho tehdy vypoklonkovali zpátky do Říše jen s varováním; bude-li se jeho prohřešek opakovat, Landmessera uvězní. Nešlo jen o plané výhružky: protože Landmesser se své ženy nemínil vzdát, v červenci roku 1938 pro něj přišlo gestapo. Byl odsouzen ke dvěma a půl letům odnětí svobody, které si měl odpykat v koncentračním táboře Börgermoor v Dolním Sasku. Tehdy ještě nevěděl, že svou milovanou ženu už nikdy neuvidí.

V Říši byl mezitím v tichosti schválen dodatek zákona, podle kterého měly být židovské družky árijských mužů, kteří se provinili „przněním rasy“, zatčeny bez odkladu. Irma Eckler byla ještě téhož roku zatčena gestapem a držena střídavě v různých věznicích a koncentračních táborech. Ve věznici Fuhlsbüttel porodila svou druhou dceru Irene. Děti byly první umístěny do městského sirotčince, poté bylo starší dceři dovoleno žít s babičkou z matčiny strany a mladší vyrůstala u pěstounů. Landmessera propustili z vězení v roce 1941 a až do ledna roku 1942 mu od Irmy chodily dopisy. Pak její psaní ustalo. Má se za to, že ji na začátku roku 1942 zavraždili v jednom z center pro eutanazii. Aniž by se kdy dozvěděl, co a kdy se s ní stalo, byl Landmesser únoru 1944 povolán do první linie. Nasadili ho na chorvatskou frontu a tam, v marném boji za zemi, kterou z celého srdce nenáviděl, na podzim roku 1944 zemřel. Pohřbili ho do hromadného hrobu u vesnice Hodilije.

Roku 1991 se v německém listu Die Zeit objevila černobílá fotografie z archivu. Zachycovala výjev, který si mnozí ze čtenářů zažili na vlastní kůži: dav zfanatizovaných Němců s pravicemi zdviženými k nebi. A mezi nimi, v pravém horním kvadrantu, nechtěně přesně tam, kde to na první pohled nejvíc táhne oko, byl v světlém kroužku on. Muž, který jako jediný nehajloval. Fotografie okamžitě vzbudila velký zájem veřejnosti.

„Kdo je ten muž,“ ptali se lidé. „Jaký ho potkal osud?“

Redaktorům Die Zeit se na jejich výzvu ozvala žena jménem Irene Eckler.

„Ten muž v kroužku na fotografii je můj otec,“ sdělila redakci a odvyprávěla celý svůj rodinný příběh, jak ho z vyprávění a z dokumentace poskládala dohromady jako střípky vzácné skládačky. Měla zápisky, deníky, fotografie svých rodičů i své sestry jako malé holčičky v jejich náruči. Měla historii celé rodiny ukrytou v několika kartonových deskách.

V průběhu času se objevily kritické hlasy, které zpochybňovaly tvrzení Irene Eckler o tom, že muž ze slavné fotografie je její otec. Nevadilo jí to; ona sama ze střípků, které shromáždila, sepsala a roku 1998 vydala knihu. V ní pomocí fotografií a skenů vypráví o všem - o manželství svých rodičů, které bylo uznáno až dlouho po válce, o jejich láskyplném vztahu a o péči, kterou si věnovali, i o tom tragickém osudu, který oba stihl. A hlavně o svém otci - Augustu Landmesserovi, který byl více člověk, než byl Němec.

ZDROJE:

„History's Heroes | The Amazing and Tragic Story of August Landmesser“ (1.10.2015). Liberty Maniacs. Čteno 14.6.2024

Gidmann, Jenn: „Tragic tale of the German who wouldn't salute Hitler“. USA Today News. Čteno 14.6.2024

Macias, Amanda: „The tragically powerful story behind the lone German who refused to give Hitler the Nazi salute“ (28.8.2016) The Independent. Čteno 14.6.2024