Muž na laně. Příběh akrobata, který ilegálně a bez jištění přešel mezi newyorskými dvojčaty

Nedávno si svět připomněl smutné výročí. Letos 11. září uplynulo třiadvacet let od teroristických útoků na Spojené státy, v jejichž důsledku se zhroutila Dvojčata (Twin Towers), dvě z budov Světového obchodního centra v New Yorku. Amerika tak byla, ústy agresora, „zasažená na svém nejzranitelnějším místě“, a s pádem slavných Dvojčat navždy přišla o jednu ze svých ikon. Panorama Manhattanu se změnilo k nepoznání a přesto, že na místě padlých věží do dvou let vyrostla nová dominanta (práce na budově One World Trade Center byly ukončeny v květnu 2013), New York už od té doby nikdy nebyl stejný, jako před 11. zářím.

Ačkoliv výstavbu dvojčat provázely rozpaky (kritici se dokonce nebáli tvrdit, že jde o jizvu na jinak dokonalé tváři dolního Manhattanu), za téměř třicet let jejich existence si na ně Newyorčané stačili zvyknout. Věže se staly symbolem globalizace a ekonomické síly Spojených států a výrazným způsobem se odrazily také v popkultuře (záběry na věže se objevily ve více než 470 filmech). Po svém dokončení roku 1973 se navíc Dvojčata (Severní věž s výškou 417 metrů a Jižní věž s výškou 415 metrů) stala nejvyššími budovami na světě a jako taková lákala mnohé dobrodruhy. Jedním z nich se roku 1974 stal i francouzský akrobat Philippe Petit.

Philippe Petit se narodil roku 1949 ve francouzském historickém městečku Nemours. Jeho otec Edmond byl spisovatel a armádní pilot a měl obtížnou, poněkud rigidní povahu. Philippe po otci, ke svému štěstí, sklony k neohebnosti nezdědil: už v útlém dětství miloval sport a pohyb, mimo něj se s oblibou věnoval také magii, šermu a žonglování. V šestnácti letech udělal své první krůčky na zavěšeném laně coby provazochodec a tato nová možnost chůze ho nadchla. Objevil v sobě přirozený talent.

„Během jediného roku jsem se na laně naučil všechno, co se na něm naučit dá,“ přiznal neskromně Petit. Čím více toho ale na laně dokázal, čím více na něm udělal salt nebo poskoků, tím více si uvědomoval, že mu něco chybí. Toužil se překonávat a zdokonalovat a posouvat dále to, co považoval za vrcholné umění. Poprvé o sobě dal vědět v červnu roku 1971, kdy tajně nainstaloval kabel mezi dvěma věžemi katedrály Notre-Dame v Paříži. Druhý den ráno se po něm procházel, žongloval s míčky a „poskakoval sem a tam“, zatímco ho z ulice sledoval nadšený, mohutně tleskající dav. Lidé tehdy nevěděli, že Notre-Dame má být jenom zkouška na akci mnohem větších rozměrů. Už v roce 1968 se totiž v hlavě neposedného provazochodce zrodil plán na pokoření dvou věží Světového obchodního centra v New Yorku.

Že přejde na laně nataženém mezi oběma Dvojčaty napadlo Petita v čekárně u zubaře. Aby si při čekání na zákrok ukrátil dlouhou chvíli, začetl se do časopisu, který informoval o zahájení stavby dvou newyorských věží. Jakmile viděl nákres projektu, měl jasno. Následujících šest let věnoval přípravám na akci - několikrát letěl do New Yorku a obě věže v procesu výstavby osobně navštívil. Často se infiltroval dovnitř v přestrojení za novináře nebo stavbaře, strávil stovky hodin pozorováním ruchu uvnitř i vně budovy, zapisoval si přesný harmonogram směn dělníků i střídání ostrahy. Pověřil své americké známé, aby pro něj v době jeho nepřítomnosti pořizovali snímky rostoucích budov a zasílali mu je poštou. Z francouzského domova je potom studoval. Na jedné z návštěv věží získal pro svůj bláznivý plán nečekaného spojence - Američana Barryho Greenhouse, kterého oslnil během jednoho ze svých vystoupení v Paříži a který shodou okolností pracoval v 82. patře jižní budovy (zatímco pokračovaly práce na horních patrech, dokončená spodní patra už mohla být využívána). Cenným kontaktem se pro Petita stal akrobat československého původu Rudy Omankowski, se kterým konzultoval technické parametry ukotvení a stabilizaci na laně. Omankowski Petitovi navrhoval, že může použít jištění, které nebude při pohledu zdálky vidět, což Petit rezolutně odmítl. Přál si přejít mezi věžemi syrově, skutečně a bez jištění. Cokoliv menšího než plné riziko mu bylo málo.

Během šesti let příprav se Petitovi podařilo kolem sebe shromáždit množství kolaborantů, z nichž většina ale odpadla ještě před finální realizací. Buď se báli zatčení za ilegální vstup do budovy, nebo nechtěli asistovat něčemu, co v jejich pohledu muselo zákonitě působit jako asistovaná sebevražda.

V noci z 6. na 7. srpna 1974 se dvěma členům Petitovy skupiny podařilo proniknout do obou budov. Předstírali, že patří k zásobování a vezou objednávku, měli falešné faktury i doklady a ostraha je bez problémů pustila dovnitř. Místo potravin však balíky obsahovaly veškeré Petitovo provazochodecké vybavení. Obě skupiny souběžně vystoupaly až do nejvyšších pater a podařilo se jim celý arsenál vyložit na střechách. Když utichl poslední ruch a obě budovy pohltila tma, ze střechy jižní budovy vystřelil šíp s rybářským vlascem, který Petit zachytil na samém okraji severní budovy (vzdálenost mezi budovami je 42 metrů). Za vlascem přetáhne silnější provázek, pak o něco silnější lanko z nylonu a nakonec i dvousetkilogramové ocelové lano. Následovala nejtěžší část - dotahování a stabilizace lana, které má při takové délce a hmotnosti tendenci se prohýbat a padat. V jednu chvíli lano kleslo příliš hluboko a napětí ve skupině by se dalo krájet. Několik spiklenců psychické vypětí nevydrželo a ze své účasti vycouvalo, Petit a další dva muži ale na ukotvování lana horlivě pracovali až do svítání. Když už si mysleli, že lano nedokážou zajistit před příchodem prvních dělníků z ranní směny, zjistili, že mají hotovo. Lano bylo bezpečně na svém místě.

V 7:15 ráno se Petit vydal na lano. Ve tváři měl soustředěný výraz, byl oblečený v černém trikotu a v rukou svíral pětadvacetikilogramovou balanční tyč. Zatímco pro většinu z nás by bylo nepředstavitelné vůbec přejít z jednoho konce lana na druhý, Petit si chtěl svůj výstup náležitě užít. Nadšeným pozorovatelům, kteří se shromáždili v oknech obou budov jako na ochozech, předvedl pětačtyřicetiminutové akrobatické číslo, během kterého si mimo jiné na lano sedal, lehal nebo si povídal s rackem. Stihl osmkrát přejít z jednoho konce lana na druhé, než ho policie a slabý déšť konečně donutily vstoupit na střechu jižní věže.

Asi nikoho nepřekvapí, že Philippe Petit byl bezprostředně po konci největšího čísla své kariéry odveden k policejnímu výslechu a uvrhnut do vazby. Ve svém životě byl zatčen více než pětsetkrát, toto vězení ale Petit dodnes považuje za to nejhorší. Poté, co jeden z výslechů převrátil v žonglérské představení, policie nakonec s Petitem uzavřela dohodu: stáhnou obvinění, když uspořádá dobročinné představení pro děti v newyorském Central Parku. Navíc měl pro ostrahu z obou věží zorganizovat přednášku s názvem „Jak proniknout do Dvojčat a napnout mezi nimi lano“.

Petitovi toto vrcholné akrobatické číslo, které média označovala za „umělecký zločin století“, přineslo věčnou slávu. Lidé na ulici ho poznávali, třásli mu rukou a nechávali si od něj podepisovat trička. Neznámí dobrodinci ho oslovovali s nabídkami na zpeněžení jeho nebývalého úspěchu (odmítl je všechny). Během následujících desetiletí uskutečnil desítky vystoupení (zdaleka ne všechna ilegálně), napsal několik knih a stal se hlavní tváří úspěšného dokumentu. Ne všichni ale jeho výkon oceňovali - nejhůře jeho popularitu nesli jeho bývalí přátelé z týmu spiklenců, kteří odpadli během finální noci.

Dnes žije Philippe Petit ve Spojených státech se svou americkou manželkou. Za více než padesát let provazochodectví utrpěl jeden jediný pád a těší se výbornému zdraví. Kariéru proto ještě na hřebík nepověsil; dokud nezemře, bude po laně chodit dál.

ZDROJE:

Aguiar, Annie: „Fifty Years Later, Philippe Petit Is Still a ‘Man on Wire’“ (7.8.2024). The New York Times. Čteno 19.9.2024

Calhoun, John: „Philippe Petit: The True Story Behind the Daredevil's World Trade Center Wire Walk“ (29.9.2020). Biography.com. Čteno 19.9.2024

Lichtenstein, Grace: „Stuntman, Eluding Guards, Walks a Tightrope Between Trade Center Towers“ (8.8.1974). The New York Times, archív. Čteno 19.9.2024

„On This Day: Philippe Petit's Iconic High-Wire Feat“ (7.8.2021). 911memorial.org. Čteno 19.9.2024