Hlavní obsah
Lidé a společnost

Muž se železnou plící. Uvězněný v zastaralém přístroji žije Paul Alexander sedmdesát let

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Wikimedia Commons/Public Domain

Paul Alexander z amerického Texasu je jedním z přeživším epidemie dětské obrny v 50. letech. S dýcháním mu od té doby pomáhá tehdy moderní vynález, železná plíce. Dnes je Paul posledním na světě, koho zastaralý přístroj udržuje při životě.

Článek

Paul Richard Alexander se narodil roku 1946 v Texasu jako zcela zdravé dítě. Podobně jako mnoho jeho vrstevníků, i on se v polovině minulého století stal obětí masivní epidemie dětské obrny, která jen v USA postihla více než 58 tisíc dětí. Dnes sedmasedmdesátiletý Paul se obrnou nakazil roku 1952 jako sotva šestiletý a s jejími následky žije už více než sedmdesát let.

Aktuálně je dětská obrna ve většině zemí světa považována za vymýcenou, před objevem funkční vakcíny v 50. letech minulého století ale představovala vážné epidemiologické riziko. Drtivá většina nakažených navíc nevykazovala žádné symptomy nemoci a stávala se tak nevědomky přenašeči. Dětská obrna napadá motorické neurony v míše, které jsou zodpovědné za komunikaci mezi centrálním nervovým systémem a jednotlivými svaly a tkáněmi. U pěti procent postižených během epidemie roku 1952 byl evidován výskyt lehčích symptomů, jakými jsou např. horečky, dočasná strnulost krku a bolesti končetin, u méně než jednoho procenta se nákaza vyvinula v dlouhodobou (obvykle celoživotní) paralýzu větší nebo menší části svalové tkáně. Z vážně postižených každé desáté dítě umíralo.

Foto: Centers for Disease Control and Prevention/Wikimedia Commons/Public Domain

Za vymýcením dětské obrny stojí zejména objev vakcíny

Mezi mizivé procento vážně nakažených bohužel patřil i tehdy šestiletý Paul. Kromě toho, že mu vinou nákazy selhával krevní oběh, přestávaly mu fungovat svaly a s nimi postupně vypovídaly službu i plíce, které nedostávaly z mozku dostatečný impulz k tomu, aby samy dýchaly. Jak nemoc postupovala, chlapec pociťoval svalovou slabost a nakonec kompletně ochrnul od krku dolů. Brzy poté, co mu byla obrna diagnostikována, Paul málem zemřel. Poté, co zjistili, že sám téměř nedýchá, mu lékaři provedli tracheotomii (nařízli část hrtanu a dovnitř zavedli tracheostomickou kanylu, čímž mu umožnili plynulé dýchání) a umístili ho na umělou plicní ventilaci, která byla ve Spojených státech známá jako „neck-to-toe ventilation“ - doslova „ventilace od krku až k palci u nohy“. Tento děsivě vyhlížející přístroj do historie vstoupil pod lidovým označením „železná plíce“.

Železné plíce vzhledem i funkcí připomínají přenosnou tlakovou komoru. Jedná se o typ plicního ventilátoru s negativním tlakem, který postupným vyrovnáváním vnitřního tlaku supluje funkci dýchacích svalů. Tvarem připomíná válec, který kryje s výjimkou hlavy celé tělo pacienta. Pacient leží na polstrovaném lehátku uvnitř válce, hlavou na podušce mimo přístroj může volně pohybovat. Koncept železné plíce navrhl roku 1670 anglický chemik a lékař John Mayow, první funkční ventilátor byl ale sestrojen až v roce 1928. V 60. letech 20. století začala následkem prudkého technologického rozmachu jeho sériová výroba.

Foto: National Museum of Health and Medicine/Wikimedia Commons/Creative Commons Attribution 2.0

Chlapec s obrnou ve ventilátoru, cca 1955. Každý přístroj mohl vážit i několik set kilogramů.

„Nikdy jsem se nevzdal a ani teď to nemám v úmyslu.“

Paul strávil upoután ve stokilovém železném válci, který se stal jeho novou plící, dny, týdny i měsíce, až začalo být zřejmé, že už nikdy nebude moct fungovat bez něj. Ačkoliv se z následků obrny nikdy nezastavil, rozhodl se už jako malý chlapec, že mu jeho postižení nezabrání svůj život dobře prožít a splnit si všechny svoje sny. Trvale ležící a připoutaný uvnitř ventilace započal školní docházku. Úspěšně dokončil základní školu (jako jeden z prvních registrovaných domácích školáků v okrese) a plynule navázal středoškolským studiem (jako první výhradně distanční student) na střední škole W.W. Samuella v Dallasu. Po absolutoriu v roce 1967 pokračoval studiem práv nejprve na Southern Methodist University v texaském Austinu, kde získal plné prospěchové stipendium, následně přestoupil na University of Texas a promoval jako jeden z nejlepších studentů. Během studia musel vymýšlet různé kreativní způsoby, aby uspěl, díky své houževnatosti a talentu se mu to ale dařilo. Veškerou přednášenou látku, ze které si ostatní museli dělat poznámky, se například učil nazpaměť.

„Nikdy jsem se nevzdával a ani teď to nemám v úmyslu,“ říkával Paul před každou novou překážkou.

Od roku 1964 se Paul s finanční podporou neziskové organizace March of Dimes (organizace doprovázející děti, které přežily dětskou obrnu, a jejich rodiče) a pod vedením fyzioterapeutky začal učit technice tzv. „žabího dýchání“. K tomu, aby dýchaly, žáby nepotřebují funkční plíce, a jejich technika inspirovala fyzioterapeuty při práci právě s pacienty, kteří následkem dětské obrny ztratili úplně nebo částečně funkčnost plic. Paul díky svému „žabímu dechu“ zvládal na čím dál tím delší časové úseky opouštět ventilátor. Jeho maximum byl čtyřhodinový interval. Díky tomu mohl během vysokoškolských studií krátce žít na kolejích a později, během své celoživotní advokátní praxe, dokonce doprovázel své klienty během slyšení u soudu.

Dnes už je umělý plicní ventilátor, uvnitř kterého žije Paul, považován za medicínský archaismus a v praxi se nepoužívá. Byl nahrazen jinými typy permanentní plicní podpory, které umožňují jejich uživatelům větší volnost pohybu a tolik nenarušují jejich tělesnou integritu. Technologie je natolik zastaralá, že když Paul na přelomu tisíciletí potřeboval svůj ventilátor z padesátých let seřídit, technik si s ním nevěděl rady; řadu součástek, které železná plíce obsahovala, ani neznal. Paulovi byla lékaři nabídnuta jiná již existující alternativa ventilátoru, která by mu umožnila pohybovat se samostatně na elektrickém vozíku pro kvadruplegiky. Paul, který uvnitř umělé plíce prožil bez pár prvních let celý svůj život, odmítl a rozhodl se zůstat věrný svému „starému železnému koni“. Podle svých vlastních slov si nechtěl nechat do krku vyvrtat další díru.

Paul Alexander dnes žije v malém jednopokojovém bytě v zařízení s celodenní péčí ve svém rodném Dallasu. O svém životě napsal memoáry a pyšní se zápisem v Guinessově knize rekordů: je totiž v současné době nejen jediným aktivním uživatelem železné plíce, ale zároveň jediným člověkem, který v ní prožil déle než sedmdesát let.

Foto: Wikimedia Commons/Public Domain

Po smrti Paula Alexandera bude železná plíce k vidění už jen jako muzejní exponát. Lamar County Historical Museum, Texas.

ZDROJE:

MCROBBIE, Linda Rodriguez (26. května 2020). „The man in the iron lung“. The Guardian. ISSN 0261-3077. Čteno 5.10.2023

RAMIREZ, Marc (5. července 2018). „Dallas lawyer has lived most of his life in an iron lung“. Star Tribune. Čteno 5.10.2023

CDC (29. března 2022). „What is Polio?“. Centers for Disease Control and Prevention. Čteno 5.10.2023

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz