Muž století. Dvoumetrový polárník Freuchen skolil medvěda, zaživa si amputoval nohu a utekl nacistům

Peter Freuchen se narodil roku 1886 v dánském městečku Nykøbing. Jeho otec byl úspěšný obchodník, který si pro svého syna nepřál nic jiného než stabilní práci s jistým výdělkem, který by mu zařídil klidný a nekomplikovaný život. Na jeho popud se Peter sice přihlásil ke studiu medicíny na univerzitě v Kodani, už během prvního semestru si ale uvědomil, že ho srdce táhne úplně jinam. Zatímco ho otec choval jako pokojovou květinku, Peter nedbal na peníze ani formální vzdělání a ze všeho nejvíce toužil zažít opravdové dobrodružství. Už jako mladík snil o tom, že se vydá na vlastní pěst za polární kruh. Netušil, že se mu jeho sen nejen splní, ale že tam zažije věci, o kterých by si běžný smrtelník mohl nechat jen zdát.

V roce 1906 se Freuchen a jeho přítel Knud Rasmussen připojili ke skupině dánských průzkumníků, kteří chystali lodě na cestu do Grónska. V Grónsku oba muži pokračovali po vlastní stopě, kdy se psím spřežením překonali cestu delší než 600 mil. Během své první opravdové výpravy se Freuchen setkal s Inuity, naučil se jejich jazyk a osvojil si jejich specifické životní návyky včetně lovu a zpracování kůží. Inuité byli zdatní lovci, kteří lovili mrože, velryby, tuleně i lední medvědy. Mít ve svých řadách bílého přistěhovalce Freuchena se ukázalo jako praktický tah. Peter byl totiž nejen velký dobrodruh, ale i velký člověk. Měřil přes dva metry, měl nezvykle široká ramena a byl silný jako dva inuitští muži dohromady. Byl tak mohutný, že dokázal sám a holou rukou skolit ledního medvěda. Dochovalo se mnoho fotografií, na kterých pózuje ve svém oblíbeném oděvu - plášti z kůže medvěda, kterého sám zabil.

Freuchen se v dalších desetiletích do Grónska opakovaně vracel. Většinou si jako posilu bral s sebou svého věrného přítele Rasmussena. Roku 1910 založili oba muži obchodní stanici u mysu Cape York na severozápadním pobřeží, kterou pojmenovali Thule. Název odvodili z latinského výrazu „ultima Thule“, který se ve středověkých mapách používal k označení místa na pomyslném konci země. Tato stanice měla sloužit jako základ pro sedm expedic, které Freuchen s Rasmussenem uskutečnili mezi lety 1912-33 a které se zapsaly do historie jako „Expedice Thule“.

Hned první z výprav přinesla fenomenální úspěch. Freuchen dostal za úkol ověřit tvrzení amerického dobrodruha Roberta Pearyho, že území zvané Pearyho země (Peary Land) je od zbytku pevninského Grónska odděleno kanálem. Freuchenovi se podařilo dokázat, že tomu tak není: překonal skoro tisíc mil dlouhou cestu se psím spřežením přes vnitrozemský led z Grónska do Pearyho země. Z této cesty pochází některé z mnoha drsných historek, kterými jeho život přímo přetéká. Freuchena i se psím spřežením zavalila lavina a on zůstal uvězněný ve sněhové jeskyni. Sníh se navíc v polárních podmínkách rychle měnil v led. Freuchen později tvrdil, že se dokázal dostat ven pomocí dýky, kterou vyrobil z vlastních výkalů. V improvizovaných řešeních pokračoval i po návratu do základního tábora, kde zjistil, že mu během nedobrovolného pobytu pod ledovou krustou umrzly prsty na levé a že celá noha je postižena gangrénou. Udělal tehdy to, co by podle něj udělal každý otrlý průzkumník: nohu si sám amputoval (bez použití jakékoliv anestezie) a nahradil ji dřevěným kolíkem.

Mezi grónskými Inuity našel Freuchen i trochu osobního štěstí. Roku 1911 se oženil s inuitskou ženou jménem Mequapaluk (později přijala jméno Navarana), která mu porodila dvě děti, syna Mequsaqa a dceru Pipaluk. Obě děti vedli rodiče k tradičnímu inuitskému způsobu života, roku 1919 je ale nechali v péči dánských prarodičů z otcovy strany a vrátili se do Grónska bez nich. Tam roku 1921 jeho žena Navarana podlehla epidemii španělské chřipky. Freuchen ji chtěl pohřbít na hřbitově u starobylého kostela v Upernaviku, církev ale pohřeb odmítla vykonat s tím, že Navarana nebyla pokřtěná. Její muž ji proto pohřbil sám. Až do konce života nepřestal kritizovat křesťanskou církev, která mezi Inuity vysílala misionáře, aniž by se snažila pochopit jejich kulturu a tradice.

Peter Freuchen sice byl dobrodruh tělem i duší, nezapřel ale vzdělání a výchovu, kterou mu dopřáli kultivovaní a dobře situovaní rodiče. Po smrti Navarany se z Grónska pravidelně vracel do Dánska, kde spolu s Rasmussenem pořádal přednášky o svých výpravách a inuitské kultuře. Na konci 20. let se zapojil do sociálně demokratického hnutí a pravidelně přispíval do deníku Politiken. Mezi lety 1926-34 působil jako šéfredaktor ženského časopisu Ude og Hjemme, který vlastnila rodina jeho druhé manželky. Tou se na dvacet let stala Magda Van Lauridsen, dcera vlivného dánského podnikatele. Angažoval se také u filmu - stal se vedoucím lokální filmové společnosti a jeho expedici do Grónska v roce 1932 financovalo americké filmové studio Metro-Goldwyn-Mayer.

Freuchen pro mnohé Dány představoval archetyp mužství, mnozí ho dokonce nazývali „mužem století“. Krom toho, že to byl velký muž velkých činů, měl také silné sociální cítění. Nesnášel diskriminaci všeho druhu a odmítal myšlenku etnické nadřazenosti. Když roku 1939 vstoupili nacisté do Dánska, Freuchen okamžitě vstoupil do dánského hnutí odporu a aktivně se podílel na odbojové činnosti. Kdykoliv slyšel někoho provolávat antisemitská hesla, postavil se před něj v celé své výšce a řekl mu: „Já jsem Žid. Zopakuj to.“ Jeho společenský vliv byl natolik významný, že rozkaz k jeho uvěznění a popravě vydal sám Hitler. Freuchenovi, který podle svých slov přežil horší věci než bandu malých Němců, se ale podařilo uprchnout do Švédska jim přímo před nosem. Se svou druhou ženou se roku 1944 odloučili a roku 1945 se oženil potřetí. Jeho poslední vyvolenou se stala Dagmar Cohn, dánská návrhářka židovského původu. Aby unikli nacistickým perzekucím, dvojice před koncem války emigrovala do Spojených států.

Spojené státy se staly posledním stabilním domovem Petera Freuchena. Ani tady ho vášeň pro dobrodružství neopouštěla: zatímco si držel stálé zaměstnání v New Yorku (pracoval pro časopis Vogue), cestoval po světě. Jeho žena Dagmar ho doprovázela pouze během expedice na Island, kde jako zdatná kuchařka podávala vlastní verze domorodých jídel, jinak se ale věnovala především udržování jejich druhého bydlení v Noanku v Connecticutu. Dům v Noanku poskytoval Freuchenovi klid a mír, který ocenil při psaní cestopisných publikací a pamětí. Stejně jako v Dánsku, i v Americe byl oblíbenou veřejně známou osobností. Roku 1956 na sebe upozornil, když vyhrál hlavní cenu v televizní kvízové show The $64,000 Question .

Peter Freuchen zemřel na infarkt 2. září 1957, jen tři dny po dopsání své slavné Knihy sedmi moří. Smrt ho zastihla na letecké základně v aljašském Anchorage. Jeho popel byl rozptýlen na stolové hoře Dundas u Thule. Dánská vláda uctila jeho památku tím, že po něm pojmenovala poloostrov Freuchen Land v odlehlé části severozápadního Grónska. Jeden z fjordů v Pearyho zemi, kterou během své první expedice Freuchen přešel z Grónska suchou nohou, nese jméno jeho první ženy Navarany.

ZDROJE:

Mrázek, Martin: „Peter Freuchen: Polární dobrodruh a adept na nejdrsnějšího muže historie“ (5.3.2020). Reflex. Čteno 3.10.2024

Taissumani: „Peter Freuchen’s escape from death“ (28.5.2022). Nunatsiaq News. Čteno 3.10.2024

Serena, Katie: „Peter Freuchen: The Real Most Interesting Man In The World“ (15.11.2017). Allthatsinteresting.com. Čteno 3.10.2024

„The Remarkable Life of Peter Freuchen“ (20.2.2014). AnotherMag.com. Čteno 3.10.2024