Článek
O málo místech se dá říct, že jsou zároveň peklem i rájem na zemi. Ostrov Gorgona v severním Tichomoří je bezesporu jedním z nich.
Na mapě byste si ho nejspíš ani nevšimli. Nenápadný vulkanický ostrov se nachází asi 35 kilometrů od západního pobřeží Kolumbie, od kterého je oddělen mělkou kontinentální propadlinou. Má podlouhlý tvar, na délku měří asi 9 kilometrů a na šířku dosahuje maximálně 2,5 kilometru. Nebýt neprostupné džungle a zákazu, který na ostrov uvalila kolumbijská vláda, od severu k jihu byste ho tam i zpět prošli za jedno odpoledne. I díky tomu, že dnes na Gorgoně nežije jediná lidská duše, zůstala příroda čistá, syrová a nezkalená; s průzračným mořem, korálovými útesy i úchvatnými plážemi s bílým pískem, odkud je nejhezčí výhled na západ slunce. Zdejší fauna i flora je natolik rozmanitá, že se ostrovu někdy přezdívá „živá laboratoř“.
Ostrov objevil roku 1524 španělský dobyvatel Diego de Almagro, za svůj tajuplný název ale vděčí až jeho následovníkovi Franzisco Pizzarovi, který se zde vylodil o tři roky později. Pizzaro byl nejprve uchvácen krásou tohoto místa, netrvalo ale dlouho a z ráje se stalo jeho osobní inferno. Když během sedmi měsíců, co na ostrově pobýval, ztratil kvůli hadím uštknutím desítky mužů, rozhodl se ho pojmenovat podle mýtické Gorgony Medúsy - hrůzu nahánějící bytosti z řecké mytologie, které se místo vlasů kolem hlavy vlnili živí jedovatí hadi.
Medúsa a její sestry žily v nejzápadnějších končinách světa, na skalnatém ostrově za bájným Oceanem a zhruba tam, kam podle svých představ dopluli i španělští dobyvatelé. Pizzara a jeho muže z ostrova nakonec zachránil Bartolomé Ruiz, v jehož doprovodu pak Pizzaro obratem vyrazil dobýt Peru. Do konce 16. století si hrstka španělských dobyvatelů podrobila domorodé národy v takřka celé Jižní Americe a zapadlý ostrůvek na kraji světa pro ně přestal být zajímavý.
Až na krátké etapy, kdy se na Gorgoně zabydleli piráti nebo zbloudilé domorodé kmeny, zůstal ostrov trvale neobydlený. Ještě na počátku 20. století ho kolumbijské úřady evidovaly jako pustý.
Pohled na ostrůvek Gorgonilla u jižního cípu Gorgony. Před zemětřesením v roce 1983 bylo možné za odlivu mezi oběma ostrovy přejít suchou nohou
Kolumbijský Alcatraz
Kolumbie je země mnoha krás, jsou ale věci, které jí závidět nemůžeme. Kriminalita je zde extrémně vysoká a vysoký je i podíl násilných trestných činů. Bezpečnostní situace v zemi se sice oproti zlaté éře drogových kartelů z 80. let podstatně zlepšila, i tak tady ale i dnes na 100 tisíc obyvatel připadá skoro 26 vražd (pro srovnání, v České republice se tato míra dlouhodobě drží pod hodnotou 1 vraždy na 100 tisíc obyvatel). Velká města se potýkají s organizovaným pouličním zločinem, chudšími oblastmi a venkovem zase otřásají únosy, krevní msty a vydírání. Po celé Kolumbii operují nelegální ozbrojené skupiny a gangy, které spolu bojují o kontrolu nad územím a obchodem (především s drogami a načerno těženými minerály).
Počátek masové kriminality sahá do let 1948-58, do období občanské války známé jako „La Violencia“. Během desetiletí střetů mezi liberály a konzervativci zahynulo až 300 tisíc lidí, na venkově se rozšířily ozbrojené bandy a dezorientovaná vláda ztratila kontrolu nad svými vlastními strukturami. Této politické nestability využily zločinecké skupiny a země se pomalu dostala do područí drogových kartelů. Trestná činnost se odehrávala mimo dosah státní policie a řada pachatelů tak vyvázla bez trestu, i bez nich ale věznice praskaly ve švech.
Kolumbie kopíruje model španělského práva, které rozlišuje zločiny do šesti kategorií podle závažnosti. Velký problém nastal, když přišlo na kategorii sexuálně motivovaných trestných činů. Už v počátcích zločinecké krize se ukázalo, že umístit do jednoho zařízení drogové dealery a pachatele sexuálních zločinů není dobrý nápad; narkobaroni se sice neváhali v zájmu byznysu vraždit navzájem, na sexuální násilníky (zvlášť, pokud se jejich zločiny týkaly dětí) se ale dívali spatra a neváhali na nich uplatňovat své vlastní pojetí práva. Zákonodárci si dlouho lámali hlavy s tím, kam by mohli uklidit ty nejtěžší ze všech zločinců - vrahy, sexuální agresory a prznitele dětí, aby za mřížemi nedocházelo ke krvavým a těžko ukočírovatelným potyčkám se členy gangů. Isla Gorgona - ten pustý, odlehlý, nevyužitý ostrůvek u tichomořského pobřeží - se jevil jako ideální místo pro tak ambiciózní plán.
Ten nápad byl vlastně geniální. Ostrov byl odlehlý a izolovaný, takže bylo možné kriminálníky bezpečně separovat od zbytku společnosti. Místo uzavřeného, přeplněného kriminálu zde mohla vzniknout plnohodnotná trestanecká kolonie i s dílnami a zemědělskou půdou, na které si mohli vězni svůj dluh vůči společnosti tvrdě odpracovat. Zdálo by se, že Kolumbie si za vzor vzala slavný ostrov Alcatraz (podle něj se Gorgoně ostatně také přezdívalo), ve skutečnosti se ale projektanti inspirovali úplně jinde: v nacistických koncentračních táborech, na kterých oceňovali jejich efektivitu a nízké náklady na výstavbu i provoz. V těsné blízkosti bujného tropického pralesa tak místo betonových budov vyrostl jakýsi „tábor“ - řada baráků sbitých z prken jako vystřižených z dob Třetí říše, s apelplatzy a ploty s ostnatými dráty, které střežili dozorci s nabitými samopaly v ruce a běsnými psy po boku. Pro lidi venku bylo takové vězení zadostiučiněním. Pro lidi uvnitř to bylo nové inferno.
Hadí uštknutí neodradilo všechny
V celé Kolumbii byste sotva našli drsnější vězení, než byla Gorgona. Hygienické podmínky zde byly otřesné, jídlo nechutné a přístup dozorců překračoval hranice týrání. Vězni spali v barácích na třípatrových dřevěných pryčnách bez dek, polštářů a slamníků, k toaletě používali zakryté díry v zemi a ruce si myli pod čůrkem špinavé vody z hadice. Jejich všední den vyplňovala práce v dílnách a na poli, tvrdý dril na apelplatzu a ponižování ze strany dozorců. Znásilňování, šikana a bitky mezi vězni se odehrávaly tak často, že dozorci odstraňovali dřevěné obložení umýváren, aby měli odsouzence pořád na očích. Tato péče ale byla jen naoko - i pokud něco zahlédli, většinou vězně nechávali, ať si věci vyřeší mezi sebou. Úmrtnost byla vysoká, nikdo se z ní ale nemusel zpovídat. Ve vězení přežívaly ty nejhorší možné existence, jejichž životy neměly pro společnost prakticky žádný význam, a většina dozorců si ráda přisadila nějakou tou ranou nebo kopancem navíc.
Věznice měla kapacitu okolo jednoho tisíce osob, v dobách své největší slávy jich ale zadržovala jednou tolik. Kromě týrání ze stran spoluvězňů a strážných odsouzence ohrožovaly i tropické nemoci, žraloci a také hadi, kteří se zde vyskytují ve velmi hojném počtu. Na ostrově žijí tři smrtelně jedovaté druhy hadů a dalších pár desítek nejedovatých, rozeznat jednoho od druhého je přitom pro oko neznalého pozorovatele takřka nemožné. Kromě obávaného bothrops asper z čeledi zmijovitých, který má na svědomí nejvýznamnější množství uštknutí, tady najdeme také dva druhy korálovců - micrurus dumerilii a micrurus mipartitus, jehož vysoce neurotoxický jed způsobuje trýznivou smrt v křečích a ohromných bolestech.
Kolumbijské úřady věřily, že nebezpečí v podobě intoxikace hadím jedem zastraší i ty nejoprsklejší zločince, přesto se nejeden z nich o útěk alespoň pokusil. K nejtragičtějšímu pokusu o útěk došlo v roce 1984, kdy Daniel Camargo Barbosa (známý také jako "bestie z And") uprchl z ostrova pomocí primitivního voru. Barbosa byl bestiální vrah a recidivista a na Gorgoně si odpykával trest za vraždu devítileté dívky, není proto divu, že jeho útěk vyvolal u veřejnosti značné obavy. Kolumbijská policie se mylně domnívala, že Barbosa neměl na svém voru šanci překonat oceán, a tak vydala prohlášení, podle kterého ho během plavby na pevninu sežrali žraloci. Barbosa přitom bezpečně doplul až k břehům Ekvádoru a během dvou let na svobodě spáchal dalších nejméně 54 znásilnění a vražd.
Bothrops asper, unikátní had z čeledi zmijovitých, který má na ostrově Gorgona na svědomí nejvíce uštknutí
Na konci 70. let už bylo jasné, že projekt trestanecké kolonie se blíží ke svému konci. Dřevěné baráky dávno prohnily až k základům a anarchie mezi vězni i dozorci dosáhla nesnesitelné míry. Oficiálně se hovořilo o neúčelnosti, ve skutečnosti ale spíše vládě v čele s prezidentem Betancurem došla trpělivost s mocenskými hrami vězňů i s jejich pakty se zkorumpovanými dozorci a soudci. Dne 25. června 1984 byla věznice uzavřena a zbývající delikventi byli rozptýleni do věznic na pevnině.
Jen co jeho půdu opustila noha posledního zločince, Kolumbie prohlásila ostrov národním parkem. Doufala, že tím pomůže ochránit jeho bohatou floru a faunu (zejména endemické druhy a vzácné korálové útesy) a přispěje k rozvoji ekoturismu. Bývalé vězeňské budovy porostly vegetací a téměř splynuly s krajinou a na oceánském pobřeží vyrostlo turistické centrum. Dostat se sem není dvakrát jednoduché - k návštěvě ostrova potřebuje povolení od kolumbijské vlády a služby speciálně pověřeného průvodce. Procházky džunglí na vlastní pěst jsou přísně zakázány jak s ohledem na ochranu přírody, tak z důvodu stále vysokého výskytu jedovatých hadů.
Ruiny staré věznice, které zůstaly na Gorgoně po odchodu posledních vězňů
ZDROJE:
Carrillo, Andres: Gorgona Island Prison Ruins. atlasobscura.com. Čteno 9.7.2026
Dohnal, Radomír: Drsná vězení světa: Kolonie na Ostrově hadů se inspirovala nacisty (14.10.2016). idnes.cz. Čteno 9.7.2026
Horton, Ben Anthony: Gorgona: The Colombian prison island with tropical rainforests and a harrowing past (14.1.2022). euronews.com. Čteno 9.7.2026
Colombia's forgotten Alcatraz: the island prison of Gorgona (23.12.2021). france24.com. Čteno 9.7.2026
