Na orgiích v Hulvátově popíjel Čapek s Masarykem. Silvestrovská aféra ohrozila i prezidentské volby

Na ulici Bratří Čapků v pražských Vinohradech stojí budova, které dnes nikdo neřekne jinak než „Čapkova vila“. Dvojdům ve stylu českého art deca se zrcadlovou dispozicí a velkorysou výměrou obývali od 20. let 20. století oba bratři Čapkové s rodinami - starší Josef žil v levé části domu, mladší Karel si ponechal pravou polovinu. Společně pečovali o zahradu, vzájemně se navštěvovali přes průchod v kuchyni a také ve vile pořádali dýchánky, na které zvali četné hosty zejména z okruhu pražské intelektuální smetánky.

Dvojdům na tehdejší Úzké ulici č.p. 1853 se stal na Silvestra 1926 svědkem události, která vstoupila do dějin jako Čapkova a Masarykova „Silvestrovská aféra“.

Roku 1926 se chýlilo ke konci druhé funkční období prezidenta Masaryka. Volby byly vypsány na květen 1927 a Masaryk měl důvod se o své znovuzvolení obávat. Proti němu stálo několik silných protivníků, z nichž nejnebezpečnějšími se zdáli být národní demokrat a Masarykův zarputilý odpůrce Karel Kramář a tehdejší předseda vlády, agrárník Antonín Švehla.

Mezi největší příznivce promasarykovské klaky patřili i bratři Čapkové. Josef byl umírněnější, Karel se ale už dříve a horlivě zapojoval do politických kampaní. Nejinak tomu bylo i teď. Se zápalem sobě vlastním aktivoval své kontakty na redaktory periodik napříč politickým spektrem a vyzýval je k vzájemné spolupráci na podporu stávajícího prezidenta - reálně spolupráce vypadala tak, že se a redaktory scházel a domlouval se s nimi, o čem a jak budou psát. Tisk tak většinově opustil tehdy moderní vlnu stěžování si na stárnoucího, unaveného prezidenta Masaryka, a začal znovu nadšeně psát o Masarykovi plném mladistvé energie a elánu.

Ne vždy byla angažovanost Masarykovců k užitku: jejich odpůrci se s gustem chopili jakéhokoliv silného prohlášení, kterých měli Čapkovi přátelé z uměleckých kruhů v rukávu vždy požehnaně, a patřičně je rozmázli. Ostře napadli například výrok básníka Antonína Sovy, který protivníky Masaryka označil za „svině chrochtající pod hradem“, jindy zase poukazovali (nutno říct, že nikoliv bezdůvodně) na fakt, že z umělců, kteří byli dříve Hradem spíše opomíjeni, se po vyjádření podpory Masarykovi stali rázem umělci preferovaní (osud, který nevědomky stihl např. skladatele Leoše Janáčka).

Do této atmosféry se Karel Čapek rozhodl uspořádat ve své vile silvestrovský večírek, na který pozval i Masaryka. Ten se k pozvání zprvu stavěl váhavě:

„Ještě nevím, třeba tam budou mít pijatiku. To mne netáhne a překážel bych jim,“ svěřoval se svému tajemníkovi. Vědělo se, že byl zapřísáhlý abstinent, což se o většině Čapkových přátel říct nedalo. Nakonec se ale uvolil pozvání přijmout a do Čapkovy vily dorazil i se synem Janem.

Masarykova přítomnost na silvestrovské oslavě dvakrát nepřispěla k bujarému veselí. Zábava stála a z likérů na servírovacích stolcích ubývalo jen poskrovnu. Kdokoliv se odvážil si nalít, po očku přitom sledoval prezidenta, jak z květovaného šálku způsobně usrkává neslazenou kávu. Rozpačitý byl i hostitel: v rozpustilém skořicovém obleku pobíhal po místnosti a snažil se hosty bavit, doprovázen svou přítelkyní a budoucí manželkou Olgou, která jako jediná přítomná žena dostala za úkol nabízet občerstvení. Když už se zdálo, že trapný večer nikdy neskončí, vytáhl Čapek z rukávu svoje největší eso.

Úderem půlnoci nechal do místnosti nečekaně vstoupit Tři krále. Pod papírovými korunami a brýlemi s kostěnými obroučkami poznali přítomní herce Václava Vydru st. a Františka Smolíka a režiséra Vojtu Nováka. Nebyli to ale jen tak obyčejní králové: nepříliš rafinované převleky měly karikovat tři Masarykovy politické rivaly - Karla Kramáře, Antonína Švehlu a Jana Šrámka. Trojice komediantů v rukou třímala posměšné atributy (říšské jablko dokonce Čapek u jednoho z králů nahradil hlávkou zelí) a do soustředěného ticha pronášela neumělé verše plné laciných vtipů a politických narážek, které speciálně pro ten večer napsal sám Karel Čapek.

Někteří z přítomných sledovali scénu se zájmem, jiní tonuli v rozpacích. Sám prezident Masaryk ji spíše nechápal; převleky nebyly dokonalé a ne vždy bylo zjevné, koho mají představovat, navíc tak úporná snaha zdiskreditovat jeho politické odpůrce připadala muži Masarykova typu laciná a nevhodná. Večer by býval skončil tak, jak začal - rozpačitým mlčením, a nedomyšlený humor by zůstal po zásluze nedoceněn. Kdyby ovšem někdo, pravděpodobně Jan Masaryk, nevynesl celý incident na světlo světa.

Jeho vyprávění se doneslo až k redakci Národních listů, které Karel Čapek krátce poté napadl z předpojatosti, protože neuveřejnily prezidentův novoroční projev. Jako protiúder redakce Čapka označila za „nositele manýrů z Hulvátova“ a obratem zveřejnila detailní popis silvestrovského večírku i s řadou fabulací a vymyšlených detailů. Po Národních listech přebíraly žhavou zprávu další a další noviny a nezapomněly je okořenit vždy novou dávkou smyšlených podrobností.

Reakce veřejnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Lidé byli pobouřeni tím, k jakým nepřístojnostem se propůjčili zástupci české inteligence. Jak mezi prostým lidem, tak v redakcích dobového tisku si historka začala žít vlastním životem, až dalece přerostla meze aférky a stala se skandálem, který ohrozil kromě osobní pověsti protagonistů i nadcházející prezidentské volby.

„V Hulvátově u Čapků slavil se Silvestr opilou orgií,“ fantazíroval katolický list Čech na počátku roku 1927. „Tancovaly nahaté ženštiny. Hradní sběř urážela před presidentem vyvolence českého lidu. Takové zábavy pro presidenta neuspořádal Čapek poprvé.“

Netrvalo dlouho a z večírku, který měl ambice skončit tichým trapnem, se staly ve fantaziích novinářů i široké veřejnosti divoké opilecké orgie, jichž se účastnila sama hlava státu. Do redakcí novin psaly stovky pobouřených čtenářů. Kromě nich byl rozezlen i prezident Masaryk, jemuž celý incident vážně pošramotil pověst a ohrozil jeho vítězství v následujících volbách. Ty na jaře 1927 sice znovu vyhrál (mimo jiné i díky podpoře Antonína Švehly, který urážku své osoby velkomyslně přešel jako malichernost), část veřejnosti ale i dlouho poté jen bezmocně lomila rukama nad tím, že má prezidenta opilce.

Karel Čapek ze svého lehkomyslného vtípku vyvázl s odškodným ve výši dva tisíce československých korun, které vysoudil v následných soudních sporech o „bezpečnosti na cti“ na redakci časopisu Národ. Věnoval je na charitu. Až do své předčasné smrti roku 1938 se k incidentu rád vracel - bavil se tím, jak jednou humornou scénkou dokázal těsně před volbami vyvést z míry celý zástup pravicových politiků.

ZDROJE:

Bobíková, Lenka (31.12.2014): „Čapkův skandál na Silvestra“. Novinky.cz (online). Čteno 29.12.2023

„Silvestr v Hulvátově“. Průšvihy první republiky, díl 4. Česká televize (online). Citováno 29.12.2023

Snellgrove, Adam (21.8.2020): „Z pražského podsvětí. Silvestrovské oslavy u Karla Čapka měly soudní dohru“. Denik.cz (online). Čteno 29.12.2023