Na památku mrtvé manželky prosekal tunel do skály. Příběh lásky, která pohnula horou

Víte, jak vznikl Tádž Mahal? Indický mogul (císař) Šáhdžahán nechal tento div světa postavit jako monumentální pomník své manželce Mumtáz Mahal, která předčasně zemřela při porodu jejich čtrnáctého dítěte. Šáhdžahán byl ze smrti milované ženy tak zdrcený, že se uzavřel do sebe, lidu nařídil dvouletý státní smutek a sám započal plány na stavbu velkolepé hrobky, které se nemělo vyrovnat nic na světě.

O více než tři století později se jiný Ind rozhodl, že stejně jako slavný císař i on uctí památku své zemřelé ženy. Jmenoval se Dašrat Mandži a kromě lásky k manželce neměl s Šáhdžahánovým osudem společného téměř nic. Nebyl to mocný vládce, ale chudý rolník, nežil v hlavním městě, ale v malé zapomenuté vesničce na východě Indie. Jeho žena nezemřela v přepychové posteli na poporodní krvácení, ale na nedostatek lékařské péče po pádu ze skály. Mandži neměl skoro nic, jen zlomené srdce, ruce ochotné pracovat a víru, že smrt jeho ženy nebyla zbytečná.

Lidé ve vesnici si mysleli, že zešílel. Dašrat Mandži byl přitom všechno, jen ne blázen. Narodil se v lednu roku 1934 ve vesnici Gehlaur ve východním indickém státě Bihár. Ve starověké Indii byl Bihár považován za kulturní a společenské centrum celé říše, mekku vzdělanosti a hlavní scénu politického dění, v době Mandžiho mládí ale z jeho staré slávy nezbylo skoro nic. Sociální a ekonomický rozvoj regionu v průběhu staletí zpomaloval, až se v polovině 20. století téměř zastavil a Bihár začal výrazně zaostávat za ostatními indickými státy. Vesnice Gehlaur byla výstavní skříní jeho chudoby - obyvatelé se živili jako rolníci nebo dělníci, žili bídně a izolovaně od zbytku regionu, protože od hlavní komunikace na jihu vesnice je dělilo skalnaté, jen obtížně zdolatelné pohoří. Aby se dostali do blízkého města Wazirganj, do školy nebo k nejbližšímu lékaři, museli buď jít pěšky desítky kilometrů navíc, nebo překonat zrádný a nebezpečný hornatý terén.

Mandži přišel na svět jako jedno z mnoha dětí velmi chudých rodičů. Zažil doby, kdy byla Indie ještě britskou kolonií, zažil hladomor po druhé světové válce i převrat, během kterého se Velká Británie své indické državy vzdala a země získala nezávislost. O jeho dětství a raném mládí nevíme skoro nic, jisté ale je, že už jako teenager byl nucen vypomoci svému otci se zabezpečením rodiny. Nejprve se živil jako dřevorubec, krátce poté ale z domova utekl a nechal se najmout jako horník v uhelných dolech v Dhanbanu, milionovém městě na jih od Biháru. Práce byla těžká, ale lépe placená, a Mandži si mohl brzy dovolit se oženit. Manželku si vybral v souladu s požadavky, které na něj kladla jeho rodina a kastovní systém, a k jeho radosti se ukázalo, že si vybral dobře. Jeho nová žena se jmenovala Falguni Devi a Mandži vedle ní zářil štěstím. Pár se usadil v Mandžiho rodné vesnici, aby byla jeho rodina nablízku v době, kdy měl přijít na svět jejich první potomek.

Aby uživil svou ženu a nenarozené dítě, našel si Mandži práci v zemědělství. Jednoho dne, když obdělával pole na jihu od Gehlrau, se jeho žena vydala na cestu přes horské hřebeny, aby mu přinesla oběd a trochu vody. Jako každého, kdo se rozhodl překonat jižní hranice vesnice, ji čekala svízelná cesta přes mohutnou přírodní bariéru, kterou tvořila část druhohorního pohoří Rajgir. Terén, který musela zdolat, byl zrádný; ostré a svalnaté svahy stoupaly strmě vzhůru, místy vedly přes hřeben jen úzké cestičky, které z jedné strany lemovala skála, z druhé prudký svah nebo přímo hluboká propast. V jedné z nejméně přívětivých částí stezky Falguni podklouzla noha a ona se zřítila po skalnatém svahu desítky metrů hluboko. Našli ji polomrtvou a běželi pro Mandžiho, kterému ale nezbylo nic než sledovat, jak jeho milovaná žena umírá i s dítětem pod srdcem. Nejbližší město s lékařem bylo 90 kilometrů daleko.

Mandži plakal. Plakal dlouho, týdny a měsíce, až se zdálo, že jeho žal nebude mít konce. Pak si otřel oči a doširoka je rozevřel. Prodal své tři kozy, ten jediný hodnotný majetek, který vlastnil, a koupil si dláto a kladivo. Když našli jeho Falguni, ještě žila. Kdyby jí v cestě k životu nebránila hora, kdyby se do nemocnice mohla dostat dříve, než za 90 kilometrů cesty, kdyby se tak skály mohly rozestoupit… Mandži věděl, že to musí změnit. Už nikdo nebude muset překonat ty zrádné hřebeny. Vzal do ruky kladivo a rozhodl se, že na památku milované ženy pohne horou.

Jeho sousedé se mu buď vysmívali, nebo si ťukali na čelo. Mandži přes den obdělával pole, večer a v noci vlastníma rukama rozbíjel kusy skály. Rozhodl se proříznout horu a vést skrze ni silnici, která by usnadnila přístup z vesnice do okolních měst. Na bohulibém díle, které tolik vesničanů pokládalo za pošetilost, začal pracovat v roce 1960. K rozbíjení skály nikdy nepoužil nic jiného než vlastní ruce, dláto a těžké kladivo. Když obil nástroje, půjčil si peníze nebo prodal další kozy, aby si mohl koupit nové, a kopal dál. Kopal 22 let. Podařilo se mu vlastníma rukama prosekat do křemene sto metrů dlouhý, zpočátku až osm metrů vysoký a devět metrů široký tunel, kterým doslova rozdělil horu ve dví. Těchto pár set metrů zkrátilo vzdálenost z kraje jednoho okresu do druhého z 55 na 15 kilometrů, usnadnilo přístup obyvatel k vzdělávacím institucím a lékařské péči a patrně zabránilo mnoha dalším smrtelným nehodám při přestupu hřebenů. Místo pětasedmdesátikilometrové objížďky rozlehlého pohoří museli obyvatelé Gehlaur na nově absolvovat cestu dlouhou pouhý jeden kilometr.

Ačkoliv se důsledky jeho píle projevily ihned poté, co průchod otevřel vesničanům, veřejného uznání své práce se dočkal až o několik let později, když na jeho příběh upozornili aktivní novináři. Média ho překřtila na „horského muže“, stal se zářným příkladem pracovitého člověka, jehož houževnatost překonává zákony přírody, symbolem nezlomnosti lidského ducha a síly lásky, která hory přenáší. V Indii ho ověnčili řadou ocenění, natočili o něm několik dokumentů i celovečerní film. Jeho dílo si vysloužilo mezinárodní uznání; slavní a známí lidé se přetahovali o to, kdo podá nuznému rolníkovi z nejzapadlejší z indických vesnic ruku. Nitish Kumar, tehdejší ministerský předseda, mu při setkání s ním dokonce nabídl své vlastní křeslo, a když se doslechl, že nemá kde bydlet, tak i vlastní dům. Vláda přidělila Mandžimu a jeho rodině pozemek o rozloze pěti akrů v blízkosti jeho dosavadního bydliště, který on obratem daroval zpět pod podmínkou, že na něm bude postavena nemocnice.

Dašrat Mandži zemřel roku 2007 na rakovinu žlučníku. Vláda státu Bihár mu vypravila čestný pohřeb. Nedlouho po jeho smrti byla vystavěna a slavnostně otevřena nová silnice, jejíž hlavní úsek vede průchodem, který vybudoval. Tato „silnice Dašrata Mandžiho“ je v místě průjezdu skálou zároveň pomníkem, ke kterému se sjíždějí dobrodruzi z celého světa. Jedná se o vyhledávané turistické místo, oblíbené zejména mezi zamilovanými páry, a podle některých zdrojů se jeho popularita blíží popularitě slavného Tádž Mahalu.

Tělo Dašrata Mandžiho je uloženo do hrobu vedle cesty nedaleko od místa, kde zemřela jeho první žena Falguni.

ZDROJE:

Chaurasia, Manoj: „Monument of love: Finally, poor man's love story gets social ..“ (30.10.2023). Times of India. Čteno 9.5.2024

Kumar, Alok (17.8. 2007). „Mountain Man Dashrath Manjhi Dies in Delhi“. Hindustan Times. Čteno 9.5.2024

Sampath, Pavitra (14.7. 2015). „The real story behind Manjhi – The Mountain Man“. DNA India. Čteno 9.5.2024