Nacisté jí zabili manžela. „Vdova pomsty“ si koupila tank, dala mu jméno a padesát jich přejela

Zoufalé časy si žádají zoufalá řešení. Když v červnu roku 1941 Německo zradilo Sovětský svaz a navzdory paktu o neútočení zahájilo invazi, byl k obraně své vlasti povolán každý ruský občan. Od každého bojeschopného muže se očekávalo, že se chopí zbraně a sehraje svou roli v konfliktu, kterému Sověti přezdívali „Velká vlastenecká válka.“

Otevření východní fronty patřilo k největším zvratům druhé světové války. Ty nejkrvavější, nejbrutálnější bitvy se odehrávaly právě tady. Přímo v boji padlo asi 10 milionů sovětských vojáků, další dva až tři miliony pak podlehly nemocem, mrazu, podvýživě nebo zemřeli v zajetí. Tak velké ztráty citelně narušovaly průběh války, a proto, když došli muži, povolal Stalin do služby také ženy. V Rudé armádě jich sloužilo asi 800 tisíc, přičemž obvykle zastávaly méně nebezpečné pozice ošetřovatelek, radiotelegrafistek nebo mechaniček. Našly se ale i ženy, které odmítly válku jen pozorovat zpovzdálí, a dobrovolně se přihlásily do první linie.

Ukrajinka Marija Okťabrskaja byla jednou z nich.

Marija Vasiljevna Okťabrskaja se narodila v roce 1905 na Krymu jako jedno z deseti dětí v chudé rolnické rodině. Nevíme přesně, jestli si náklonnost ke komunismu přinesla z domova, nebo jestli se o ni zasloužilo až manželství s rudoarmějcem. Pravda bude pravděpodobně někde uprostřed. Marija pocházela z rodiny, která byla ještě dvě generace předtím nevolnická, a i když nevolnictví dávno před jejím narozením zrušil děd vládnoucího cara Mikuláše II., její reálné postavení se příliš nezměnilo. Jen půl roku před jejím narozením nechal car Mikuláš zmasakrovat poklidně demonstrující dělníky v Petrohradě a Marija vyrůstala na pozadí vzdouvající se revoluční vlny. Jako dítě zažila tu nejtvrdší nouzi, nedostatek a hlad. Zažila i pocit, že její bída nikoho nezajímá. Když přišel bolševik a řekl jí, že její rodina je rovna carově, muselo jí to připadat jako vysvobození.

Až do svých dvaceti let žila Marija relativně normálním životem. Pomáhala rodičům na poli, od brzkého věku pracovala v konzervárně a později se vyučila švadlenou. V roce 1925 se provdala za sovětského důstojníka Ilju Okťabrskaje.

Manželství s Iljou změnilo Marijin život od základů. Ilja, který byl sám přesvědčený stalinista, probudil ve své mladé ženě zájem o vojenskou službu.

„Vezmi si vojáka a sama sloužíš v armádě,“ tvrdila Marija. Věřila, že být manželkou vojáka není jen čestný titul, ale také velká zodpovědnost. Ač civilistka, své povinnosti vůči vlasti a straně brala stejně vážně jako Ilja, který ji na její vlastní žádost naučil používat zbraně a obsluhovat vojenská vozidla. Když se schylovalo k druhé světové válce, Marija vstoupila do organizace pro manželky vojáků a prošla výcvikem, aby mohla sloužit jako zdravotní sestra v armádě.

Po otevření východní fronty byla Marija evakuována na Sibiř. Až po dvou letech v exilu se dozvěděla, že její milovaný Ilja padl v srpnu 1941 při nacistickém útoku na Kyjev. V první chvíli ji ta zpráva zdrtila. Proplakala jeden den, proplakala druhý, ale už třetí den smutek vystřídal nesmiřitelný hněv. Marija toužila po pomstě - a nakonec jí dosáhla způsobem, který její jméno navždy zapsal do historie.

Během šestnácti let bezdětného manželství s vlivným důstojníkem nastřádala Marija značný majetek. Prodala všechno, co měla, a za utrženou sumu 50 tisíc rublů (částka, na kterou v té době průměrný dělník vydělával asi 15 let) si koupila nové vozidlo - ikonický sovětský tank T-34, který vzápětí nabídla Rudé armádě jako dar. Dala si jedinou podmínku - bude ho sama řídit.

„Můj manžel padl v boji při obraně vlasti,“ zdůvodňovala své neobvyklé přání v dopise Josifu Stalinovi. „Chci se pomstít těm fašistickým psům za jeho smrt a za smrt sovětského lidu mučeného fašistickými barbary.“

Stalin vycítil v její žádosti ideologický profit. Žena, která žádala o svolení pomstít manželovu smrt bojem za vlastní zemi - to rozhodně mělo potenciál. Její žádost schválil neobyčejně svižně a přikázal, aby předtím, než bude poslána na frontu, Marija absolvovala pětiměsíční výcvikový program.

Marija Okťabrskaja se i se svým zbrusu novým tankem, který symbolicky pojmenovala Bojující přítelkyně, v září 1943 připojila k 26. gardové tankové brigádě. Přestože v té době už nebyly ženy na východní frontě vzácností, ne každý mužský voják vítal ženu v zákopu s otevřenou náručí. Drobnou Mariju přezdívanou „vdova pomsty“ v doprovodu infantilně pojmenovaného tanku považovali někteří vojáci za výstřelek nebo hloupý žert, nikoliv za tolik potřebnou posilu. Marija ale byla připravená dokázat, že ona na frontu patří.

Uznání a respekt svých kolegů si vysloužila hned během první bitvy, které se účastnila v říjnu toho roku. S Bojující přítelkyní hbitě manévrovala bitevním polem a nakonec byla první, kdo prolomil nepřátelské linie. Marija a její posádka tehdy rozstříleli kulometná hnízda nepřítele a zničili několik jeho dělostřeleckých děl. Když byl její tank poškozen, navzdory rozkazům vyskočila ven a opravila ho pod přímou palbou. Za tento husarský kousek byla povýšena do hodnosti seržanta.

„Byl to můj křest ohněm,“ psala v dopisu své sestře. „Porazila jsem ty parchanty. Cítím takový vztek, že někdy ani nemůžu dýchat.“

O měsíc později předvedla Marija své odhodlání znovu, tentokrát při obléhání města Novoje Selo na Vitebsku (severovýchod dnešního Běloruska). I tehdy bez zaváhání vyskočila z tanku, když jeho postup zarazil explodující německý granát. Zatímco opravovala poškozený pás, ostatní členové posádky ji kryli palbou z věže. Oprava byla úspěšná a Bojující přítelkyně se mohla vrátit k jednotce.

Mariji se nakonec stala osudnou už třetí bitva. Během nočního boje ve vesnici Krynki na Vitebsku prorazila německou obranu a likvidovala odpor v zákopech a kulometných hnízdech. Byla to právě tato bitva, ve které prý přes 50 nacistů smetla pod pásy svého věrného tanku. Poté, co zničila německé samohybné dělo, byl tank zasažen granátem a zůstal nehybně stát. Marija poháněná neutuchajícím, pomstychtivým hněvem, o kterém bez uzardění psala sestře, opět neuposlechla rozkaz a opustila tank, aby opravila škody. Podařilo se jí to, ale byla přitom zasažena střepy z vybuchujícího granátu. Utržila ránu přímo do hlavy a upadla do bezvědomí, ze kterého se už neprobrala. Po bitvě byla převezena do sovětské vojenské polní nemocnice u Kyjeva a poté do vojenské nemocnice v ruském Smolensku. Zemřela po dvou měsících v kómatu dne 15. března 1944. Bylo jí 38 let.

Svého manžela Ilju Marija přežila o dva a půl roku. Její sláva nakonec překonala tu jeho, to když byla posmrtně jmenována Hrdinkou sovětského svazu i nositelkou Leninova řádu, nejvyššího sovětského vyznamenání. Její tělo bylo s vojenskými poctami uloženo v Zahradách památky hrdinů ve Smolensku.

ZDROJE:

Dimuro, Gina: „The Nazis Killed Her Husband, So She Got A Tank – And Her Revenge“ (17.7.2018). Čteno 20.3.2026

„Mariya Vasilyevna Oktyabrskaya and the T-34 medium tank ‚Fighting Girlfriend.‘“. (jaro 2024). warfarehistorynetwork.com. Čteno 20.3.2026

„No Tiara, No Problem: ‚Rejected Princesses‘ Have Stories Worth Telling“ (6.9.2014). npr.org. Čteno 21.3.2026