Nacistickým tankům se postavil na koni. Poslední český rytíř byl blázen, kterého milovali

Nedaleko města Strakonice na Šumavsku se nachází vesnice Dobrš. Žije v ní sice jen pár desítek obyvatel a v lokalitě nemá větší význam, i tak ale skrývá jednu zajímavost. Součástí vsi je totiž stejnojmenná tvrz, jejíž historie sahá až do 14. století. V krajině je zasazena na úpatí zvyšujícího se terénu, což je nelogické a vzhledem k jejímu původnímu účelu strategicky nevýhodné, ve skutečnosti ale nejspíš nikdy neměla velkou obrannou funkci. Původně věžovité gotické opevnění prošlo během staletí své existence několika radikálními a mnoha částečnými přestavbami (v jednu chvíli z ní byl např. barokní zámek, v druhou obecní sýpka nebo škola), které z původního rázu středověké stavby nezachovaly téměř nic.

Když roku 1911 dobršská tvrz vyhořela, před zbouráním ji zachránil Josef Menšík, místní podivín a samozvaný rytíř, kterému historie přiznala přízvisko „šumavský Don Quijote“.

Menšík odkoupil tvrz v dezolátním stavu od jejích posledních majitelů, českých Schwarzenbergů, a s chutí se pustil do její rekonstrukce. Sáhl si kvůli ní velmi hluboko do kapsy - nechal tvrz přestavět podle své interpretace vrcholně středověké stavby, vybavil ji nábytkem, který draze dovezl z Francie, opatřil pro ni dokonce i vzácné varhany z hradu Rabí. S výsledkem proměny byl podle všeho spokojen a v tom, jak lehce mu stavba spadla do klína, musel nejspíš vidět znamení z nebe. Byl totiž vášnivým fanouškem středověké éry a všeho, co k ní patřilo. On sám byl potomkem jednoho ze starých vladyckých rodů, cítil se být svázán se svými předky nerozlučitelným poutem a považoval se tak trochu za rytíře. Rád se oblékal do středověké zbroje, ctil rytířské ideály a obdivoval staré pořádky - navíc teď měl jako správný rytíř konečně také svůj hrad. I přes svůj nevšední zjev a záliby ho lidé ze sousedství milovali. Považovali ho za staromilce v sympatickém, romantickém smyslu slova, viděli v něm zásadového a pevného člověka, který věřil ve spravedlnost, čest a odvahu. Zároveň byl mírný a laskavý. Ve vesnici mu přezdívali „fousatý táta“, protože si dokázal získat velkou oblibu zejména u dětí a mladých lidí - učil je zásadám rytířského chování a s nadšením je seznamoval s historií svého panství. Výletníkům ochotně půjčoval svoje brnění, aby se v něm mohli vyfotografovat, a vozil je po okolí na koni. Pro děti nechal do příkopu umístit dřevěnou maketu krokodýla v životní velikosti, aby tak připomněl čin Kryštofa Koce, jednoho z předchozích dobršských pánů, který z daleké výpravy přivezl do šumavské vísky živého krokodýla.

Pro ty, kteří včas nerozpoznali jeho veliké srdce, byl Menšík příkladem hodného, neškodného blázna. Trpěl řadou výstřelků a zvláštností, pro které by dnes jistě obdržel nejednu psychiatrickou diagnózu, jeho největším handicapem ale nejspíš bylo jen to, že se narodil do špatného století. Mezi jeho výstřednosti patřilo i to, že tvrdošíjně odmítal veškeré výdobytky moderní civilizace. Nejezdil autem, ale na koni, nenosil oblek, ale režnou suknici, nesvítil lustry, ale svícemi a pochodněmi (zatvrzele se bránil i tomu, aby mu do jeho domu vůbec zavedli elektrický proud). Zajímavý byl jeho zvyk, když odcházel z hospody. Vždy si poručil přinést slanečka, kterého pozřel vcelku na jedno polknutí, zapil ho velkým panákem rumu a hrozivě zařval z plných plic. Pak teprve podnik opustil.

Josef Menšík byl znám svou pohostinností a tím, že nikdy neodmítl žádného příchozího. Nezvanou návštěvu, která vtrhla do jeho domova osudného dne v říjnu roku 1938, ale uvítat nedokázal.

Na konci září 1939 byla podepsána Mnichovská dohoda. Zástupci Velké Británie, Německa, Itálie a Francie se dohodli, že Československo do 10. října toho roku postoupí Německu ty části svého pohraničního území, které obývají Němci (tzv. Sudety). Na tomto území se nacházela i vesnice a tvrz Dobrš.

Snad že se rozpomněl na pověst o Blanických rytířích, kteří měli českým zemím přijet na pomoc v hodině nejtěžší, snad proto, že i tváří v tvář nepříteli o tolik silnějšímu zůstal věrný svým vznešeným ideálům, Menšík nehodlal svou zemi dát bez boje. Jakmile se dozvěděl o potupném paktu, který Československo roztrhal na kusy, vydal se k hranicím s Německem, aby tam svůj domov bránil vlastní rukou. Jak jinak, než na koni, v rytířské zbroji, kterou si před lety načerno přivezl z Francie, s přilbou a halapartnou v ruce.

S německou kolonou se setkal u dnes již zaniklého pohraničního sídla Bučina u Kvildy. Proti muži v brnění, jehož odvaha byla větší než jeho soudnost, stály německé tanky. Němci sice zaváhali, ale nakonec pokračovali v cestě. Možná ho vyhodnotili jako blázna, který nestál za námahu, možná ocenili jeho odvahu, každopádně ze setkání s nimi rytíř z Dobrše vyvázl bez úhony.

Co nezvládli nacisti, dokonali komunisté. Menšík válku prožil v relativním bezpečí svého hrádku a užil si ho i několik měsíců po osvobození, než mu ho ke konci roku 1945 v rámci nových pořádků znárodnili. Zemřel jen o několik dní později, 19.11.1945, na nemoci spojené se stářím a na zlomené srdce. Bylo mu 75 let. Tvrz Dobrš je dnes součástí turistické stezky, je veřejnosti nepřístupná a v tichosti chátrá.

ZDROJE:

„Šumavský Don Quijote se nacistům postavil na koni a v plné zbroji. Vojáci v tancích znejistěli“ (2.10.2018) iRozhlas.cz. Čteno 23.4.2024

„Kterak šumavský rytíř vyjel na koni do boje proti německým okupantům v roce 1938“ (8.12.2020) ArmyWeb.cz