Náš drahý přítel Rasputin. Zvrácený mnich okouzlil carevnu, jejího syna ale zachránit nedokázal

O mladém Rasputinovi by si přitom nikdo nepomyslel, že se jednou bude opájet přízní samotné carské rodiny. Ve vesnici Pokrovskoje na Uralu, ve které se roku 1869 narodil pod jménem Grigorij Jefimovič Rasputin, měl pověst zloducha, chlípníka a opilce. Byl v pořadí třetím dítětem svých rodičů, ale oba starší sourozenci i matka záhy zemřeli. Mladý Grigorij tak zůstal sám s věčně opilým otcem, kterému se temperamentního hocha nedařilo udržet na uzdě.

Kromě toho, že hodně pil, Grigorij také běhal za děvčaty a příležitostně kradl. Existuje dokonce policejní záznam o jedné z jeho krádeží, ze které se dochoval detailní popis jeho tehdejšího vzhledu. Byl velmi vysoký, hubený, měl bystrý, pronikavý pohled a protáhlý obličej. Už jako mladý nosil svůj ikonický plnovous - tehdy byl ale ještě zrzavý. Po každém svém mravním poklesku trpěl výčitkami svědomí, kdy dny i noci proseděl v kajícných modlitbách a prosil za spásu své duše.

Když bylo Rasputinovi osmnáct let, zažil velké duchovní probuzení. Své srdce i mysl naplno otevřel Bohu a odešel do kláštera. V něm strávil v meditacích několik pokojných měsíců, zanedlouho se mu ale zastesklo po dřívějším bujarém životě, rozhodl se vrátit do rodné vsi a v roku 1887 se oženil. Jeho manželka Praskovja mu porodila tři děti. Protože ale Rasputinovi byla jedna žena vždycky málo, už v té době měl několik levobočků.

Nadšení pro duchovní věci ho neopustilo ani v manželství. Ovlivněn svým zjevením a pobytem v klášteře na přelomu století opustil rodinu a začal se protloukat světem jako potulný kazatel. Cestoval po Sibiři, přičemž sám sebe označoval za misionáře a mnicha, který zjevuje pravdu Boží širokému lidu. Mezi lidmi si získal velkou popularitu jako mystik a léčitel; přesto, že číst a psát se naučil až v dospělosti, byl to jinak inteligentní muž, který se dobře vyznal v biblických textech a ještě lépe v lidech.

Poté, co veřejně uzdravil několik vesničanů z nemocí, začali ho považovat div ne za světce. Vystupoval jako jurodivec - ruský archetyp zbožného blázna žijící hlubokou a živou víru, pravý opak zkostnatělých kněží z pravoslavných církevních struktur. Rasputin nikdy neobdržel žádnou oficiální církevní funkci a představitelé ortodoxní církev proti němu už tehdy zbrojili, jak mohli, ale on přesto směle oblékal mnišské roucho. Nepřestával cestovat z místa na místo - ze Sibiře se vydal do Jeruzaléma i do Řecka a toužil zajít ještě dál.

K velkému obratu v Rasputinově životě došlo v roce 1903, kdy se mu po příchodu do Petrohradu podařilo proniknout mezi ruskou smetánku. Carevna Alexandra Fjodorovna, manželka tehdejšího ruského cara Mikuláše II. Romanova a oblíbená vnučka královny Viktorie, byla velmi vzdělaná, ale zároveň nesmírně pověrčivá a snadno zmanipulovatelná žena. Její pověrčivost ovlivňovala ruskou aristokracii a lidé Rasputinova nadání se těšili velké oblibě u dvora.

Carevna měla ke své pověrčivosti a náchylnosti k ezoterice dobré důvody. Oprávněně se totiž strachovala o budoucnost své rodiny a celého carského rodu. Roku 1904, krátce po Rasputinově příchodu do Petrohradu, se carskému páru po čtyřech dcerách narodil vytoužený a dlouho očekávaný syn a následník trůnu, Alexej. Radost z narození careviče ale rychle opadla. Ukázalo se, že podobně jako řada dalších mužských potomků z rodu královny Viktorie, i nový carevič trpí hemofilií - vzácnou a dědičnou poruchou srážlivosti krve, kdy je ohrožen sebemenší dětskou nehodou nebo pádem. Toto smutné dědictví svého času postihlo polovinu evropských monarchií, protože nejslavnější přenašečkou hemofilie všech dob nebyl nikdo jiný než britská královna Viktorie, jejíž sňatková politika rozšířila vadný gen po celé Evropě. Toto zjištění se pro cara s carevnou rovnalo katastrofě. Alexej, naděje dynastie Romanovců, mohl vykrvácet i z drobné oděrky na paži nebo rozbitého nosu. Carevna byla zdrcená. V honu za záchranou svého syna se obrátila na hvězdu mezi tehdejšími léčiteli, proroka a mága Rasputina.

Zatímco důvěřivá carevna kouzlu slavného mnicha brzy zcela propadla, její muž byl o poznání opatrnější. I na něj udělalo Rasputinovo působení hluboký dojem, ale podobně jako mnoho dalších dvorských skeptiků a pravoslavné církve považoval zprvu Rasputina spíše za šarlatána, než za světce. Znepokojovaly ho navíc dopisy, které jeho žena mnichovi adresovala a v nichž ho nazývala andělem a „svým nejdražším přítelem“. Stal se jejím důvěrníkem a rádcem a po Petrohradě se brzy začalo šeptat, že mezi nimi vzplanul milostný poměr.

Řeči o tom, že carevna a Rasputin jsou milenci, pravděpodobně nebyly nic víc než pouhé fámy. Carevna Rasputina zbožňovala a vzývala jako muže Božího a naději na uzdravení svého jediného syna. Netrvalo dlouho a Rasputin si definitivně získal na svou stranu i cara. Historikové se přou o tom, kdy poprvé obhájil svůj post jako osobní léčitel malého careviče (protože carská rodina se snažila udržet informaci o onemocnění Alexeje v tajnosti, existuje jen málo dochovaných zpráv o jeho léčbě), nejspíš se tak ale stalo někdy v průběhu roku 1907. Toho jara totiž Alexeje postihlo vnitřní krvácení jako následek nešťastného pádu při běžné dětské hře. Chlapec se nacházel na smrtelné posteli a jeho zoufalá matka nechala k jeho lůžku zavolat Rasputina.

Nejen život careviče, ale i Rasputinův osud teď závisel na jeho uzdravení. Rasputin proseděl hodiny a dny v modlitbách nad postelí malého Alexeje a tomu se jako zázrakem ulevilo. Krvácení ustalo, chlapec se uzdravil a jeho rodiče se rozplývali vděkem. Ještě nejméně dvakrát v životě Rasputin vytáhl careviče ze smrtelného lože (alespoň tak tomu věřili Alexandra s Mikulášem), a nesčetněkrát mírnil jeho bolesti - častokrát na dálku, aniž by chlapce zahlédl, jen tím, že od něj nechal odvolat lékaře a přikázal bolesti, ať odejde. Korigování nadměrných a v důsledku škodlivých zásahů lékařů bývá označována za jednu z vědeckých příčin Rasputinových úspěchů.

Rasputinova blízkost k carské rodině jemu samotnému přinesla věhlas, moc i peníze, ale Romanovce citelně zasáhla na už tak dost pošramocené pověsti. Mikuláš II. byl jako vládce slabý, jeho žena si počínala naivně a Rasputin i v Petrohradě vedl za zády svých chlebodárců zhýralý a necudný život. Ve svém domě pořádal alkoholické dýchánky a sexuální orgie, bral úplatky a nechal si za sliby a dobré slovo před carem platit sexuálními službami. Svůj vliv na cara uplatňoval i při jmenování církevních hodnostářů a zasahoval také do jeho státních a vojenských rozhodnutí.

Kromě carského páru a Alexeje měl Rasputin blízký vztah i k ostatním dětem, velkovévodkyním Marii, Tatianě, Anastázii a Olze. Jejich vychovatelka několikrát vyjádřila znepokojení nad tím, že Rasputin navštěvuje děvčata v noci v jejich pokojích a jednou ho dokonce přistihla, jak se s nimi mazlí. Jiná vychovatelka roku 1910 tvrdila, že ji Rasputin znásilnil. Petrohradem začaly brzy kolovat pornografické kresby, které zachycovaly Rasputina při sexu se všemi carskými dcerami. Znepokojení veřejnosti dosáhlo takové míry, že car Mikuláš, byť s nelibostí, Rasputina na omezený čas vykázal z Petrohradu.

Rasputin ale kontakt s Romanovci nepřerušil ani na dálku. Pochleboval jim a udělovat vyžádané rady v duchovních i světských věcech. Ve svém vyhnanství se potuloval Ruskem a dělal si nové nepřátele. Roku 1914 vypukla I. světová válka, byl rozpuštěn feudalismus a Rusko čelilo silnému hospodářskému úpadku. Za jednu z příčin označovali kritici spojení Rasputina s carskou rodinou a jeho vliv na carova rozhodnutí.

Jeden z nejvýznamnějších kritiků cara Mikuláše a jeho ženy, princ Felix Jusupov, obvinil Rasputina z toho, že jeho tlak na cara je přímou příčinou rozpadu ruské říše. Považoval ho za zrádce a německého špeha, který chce rozvrátit monarchii zevnitř a přispět k vítězství Německa. Spolu s několika dalšími členy ruské šlechty se proto rozhodli Rasputina zavraždit.

Podle jedné z mnoha verzí Rasputinovy smrti využil Jusupov vnad své manželky Iriny, pro kterou měl Rasputin slabost, a nalákal ho do svého domu. Nabídl mu otrávené koláče i víno, ale k jeho obrovskému překvapení jed na Rasputina nepůsobil tak, jak si představoval. Rozhodl se proto mnicha zastřelit. Výstřel do hrudi Rasputina kupodivu nezabil ani neznehybnil a ten pak pronásledoval zmateného Jusupova až před dům. Tam ale už čekali Jusupovi spojenci a Grigorij Rasputin byl 30. prosince 1916 v brzkých ranních hodinách zastřelen členy spiklenecké frakce. Jeho tělo zabalili do kusu plátna a shodili do řeky Něvy.

Carskou rodinu zpráva o smrti jejich rádce zdrtila. Carevna želela smrti přítele a zajíkala se strachem o život nemocného syna. Hrou krutých dějinných paradoxů se ale její obavy o zdraví dítěte ukázaly jako zbytečné. Car Mikuláš byl v únoru 1917 bolševiky donucen abdikovat za sebe i svého syna ve prospěch svého bratra Michaila (učinil tak i po poradě s lékaři, kteří mu potvrdili, že Alexeje dlouhý život ani tak nečeká). Michail se vzdal úřadu hned následující den a svého nástupce neurčil. Carské Rusko bylo prohlášeno za republiku a carská rodina byla uvržena do vyhnanství. V dubnu roku 1918 byl car s celou svojí rodinou a služebnictvem bolševiky zavražděn. Svého přítele Rasputina přežili poslední vládnoucí Romanovci o necelé dva roky.

ZDROJE:

ENDEN, Michel de. Rasputin a soumrak ruské monarchie. [Praha]: Levné knihy, 2008. ISBN 978-80-7309-625-0.

FUHRMANN, Joseph T. (2012). Rasputin: The Untold Story. Wiley. ISBN 978-1-118-23985-8

HASIC, Albinko (29 December 2016). „5 Myths and Truths about Rasputin“. Time.com. Time-Life. Retrieved 15 November 2020.

MASSIE, Robert K (1967). Nicholas and Alexandra. Dell Publishing Co. ISBN 0-394-58048-6.