Sochu jí vztyčili proti její vůli. Tetku, která praštila nácka kabelkou, uštvala nechtěná sláva

Po konci druhé světové války nastalo období velkého zúčtování. Celá Evropa měla jasno v tom, kdo je tady ten hlavní padouch, ti soudnější ale tušili, že Hitler by Německo nepozvedl sám. Nejeden z evropských národů se tak musel zpovídat z hrůz, které zapříčinila politika rasové nadřazenosti - a zdaleka ne všechny z něj vyvázly s tak čistým štítem, jak by si samy přály. Na seznamu provinilců se poněkud překvapivě ocitlo i Švédsko. Vyšlo najevo, že země, která si tak důsledně udržovala pověst neutrality, ve skutečnosti zásobovala Hitlerovu armádu surovinami, odmítala žádosti o azyl uprchlíkům z jihu (včetně velkého množství norských Židů) a prala zlato zabavené vězňům v koncentračních táborech. Tyto skutečnosti zasadily citelnou ránu do svědomí národa, který si dobrého charakteru a solidarity se slabšími cení nadevše.

Poválečné čistky, během kterých se Švédsko pokusilo vypořádat s vlastní vinou, přežily nesourodé skupinky švédských nacionalistů. Ty se na počátku 80. let zformovaly v nové hnutí o několika politických stranách, které sice nikdy nezískaly masovou podporu veřejnosti, i tak ale měly moc ovlivnit společenské dění. Příznivci radikální pravice blokovali schůze levicových stran, svolávali protidemonstrace a promenádovali se městy v předem nahlášených pochodech. Malá demonstrace ve městě Växjö, kterou dne 13. dubna 1985 uspořádali příznivci krajně pravicové Strany Severské říše, byla jen jednou z mnoha podobných akcí, přesto se právě ona nesmazatelně zapsala do historie. Zrovna toto shromáždění se totiž stalo dějištěm bizarního incidentu, při kterém kolemjdoucí Danuta Danielsson vlastní kabelkou knockoutovala jednoho z demonstrantů. Fotografie kurážné švédské tetky, která právě zaměřuje úder na záda nicnetušícího mladého neonacisty, obletěla svět rychlostí blesku.

Danuta Danielsson (rozená Sén) se narodila v březnu 1947 v Gorzówě na západě Polska. Byla židovského původu a její matka za holocaustu přežila věznění v koncentračních táborech Majdanek a Osvětim. Do Švédska odjela Danuta v říjnu 1982 za svým mužem Björnem „Besonem“ Danielssonem, se kterým se seznámila jen o rok dříve na polském jazzovém festivalu. Jejich jediný syn Robin přišel na svět krátce poté, co se jeho rodiče usadili v městečku Mörrum u pobřeží Baltského moře.

V celém Švédsku byste jen těžko hledali obyčejnější ženu. Mýtus, který se později utvořil kolem její osoby, ostatně vycházel právě z této obyčejnosti: Danuta představovala archetyp švédské tant, prosté a v zásadě nevědomé ženy z lidu, která ale oplývá velkou univerzální moudrostí, odvahou a nezpochybnitelným citem pro morálku. Danuta prostá opravdu byla: měla jen základní vzdělání, pracovala jako uklízečka a jen občas si nad skromný plat přivydělala při roznášení novin. Když se jí narodil syn, zaměstnání opustila a zůstala s ním doma. Od ostatních matek a manželek na plný úvazek ji ale odlišovala jedna zásadní skutečnost: celý život se potýkala s depresemi a úzkostmi tak silnými, že si její stavy čas od času vyžádaly i hospitalizaci na psychiatrické klinice. Byla jako osobnost velmi křehká - a životní zvraty, které ji čekaly po osudné demonstraci v roce 1985, jejímu chatrnému zdraví dvakrát nepřidaly.

Řádně nahlášená a úřady schválená demonstrace v centru města Växjö měla začít krátce po skončení veřejného projevu Larse Wernera, vůdčího představitele švédské komunistické strany. K potyčkám mezi příznivci levice a mladými neonacisty ale došlo ještě před ohlášeným začátkem demonstrace, přičemž druzí zmínění se ocitli v jasné početní nevýhodě. K podporovatelům Larse Wernera se připojili i místní obyvatelé a náhodní kolemjdoucí a společně se snažili krajně pravicové shromáždění roztříštit. Nebyl to hezký pohled: lidé pronásledovali neonacisty ulicemi, házeli po nich vejce a jednoho z nich ztloukli do bezvědomí tak, že ho od jisté smrti vysvobodil až zásah jednoho z přihlížejících. Té hrstce pravicových aktivistů, kteří se nerozutekli do ulic, se podařilo ukrýt na veřejných toaletách, odkud je musela vysvobodit až policie.

Danuta Danielsson patřila k těm náhodným kolemjdoucím, kteří se k celé scéně přichomýtli v podstatě náhodou. Vzhledem k její rodinné minulosti v ní pohled na holohlavce s pochodněmi a prapory vyvolal záchvat pochopitelného hněvu. Šla zrovna na nákup a ke své lítosti u sebe neměla nic, co by mohla použít jako efektivní zbraň. Podobná příležitost se ale dvakrát neopakuje, a tak stiskla ucho velké černé kabelky, v ruchu šumící ulice se připlížila za záda mladíkovi s praporem v ruce a vyzývavě se lesknoucí lebkou, napřáhla se - a uhodila. Těsně předtím, než dokončila finální úder, klapla spoušť fotoaparátu. Fotoreportér Hans Runesson zastavil pro budoucí generace čas v tu nejsprávnější chvíli. Na snímku zachytil Danutu, jak stojí za zády neonacisty v bojovném postoji a s výrazem plným odhodlání; na sobě má černé střevíce se sponou, světlou plisovanou sukni a tmavě šedý kabátek. Vypadá starší, než ve skutečnosti je, ale mladická energie z ní jen čiší. Momentka je velmi expresivní a plná detailů: jedině to, jak ten úder bolel, si musíme domyslet.

Hned následující den byla fotografie publikována na titulní straně celostátních novin Dagens Nyheter. Den poté ji už přebrala zahraniční média. Jako první se o působivý snímek přihlásily britské noviny The Times a The Daily Express, brzy po nich následovaly další. Danuta se ani nestačila oklepat z nevšedního zážitku a fotografie s její tváří už oblétala celý svět, kde sklízela jedno ocenění za druhým. Byla z toho hluboce nešťastná; fotka se jí nelíbila a litovala toho, že vůbec vznikla. Ačkoliv její jméno nebylo po dlouhou dobu zveřejněno, dobře vnímala tu mediální smršť a obrovský zájem veřejnosti, který ji děsil až do morku kostí. V roce 1988, tři roky po demonstraci, spáchala sebevraždu skokem z vodárenské věže ve Växjö. Její syn je dodnes přesvědčený, že ji uštvala její nechtěná sláva.

Jméno Danuty Danielsson zůstalo veřejnosti utajeno po více než 30 let, což usnadnilo šíření spekulací a polopravd o jejím životě. Řadu z těchto domněnek (např. tu, podle které byla Danuta v době pořízení fotografie nepříčetná, nebo že je sama přeživší koncentračního tábora) musel vyvrátit až Danutin syn Robin poté, co byla v roce 2014 její totožnost konečně odhalena. Robin Danielsson, který ve věku pěti let tragicky přišel o matku, také ostře vystupoval proti tomu, aby byl její tragický osud zneužíván v politickém boji nebo jako nástroj propagandy.

„Udělali z matky pouťovou atrakci,“ stěžoval si. Danielsson šíření fotografie omezil všemi dostupnými prostředky, okleštil také veškeré snahy o vztyčení jejích soch v životní velikosti. Pomníky Danuty Danielsson, které dnes najdeme ve švédských městech Varberg a Alingsas, byly dílem soukromé iniciativy a vznikly nikoliv bez její vůle, ale vysloveně proti ní.

Zároveň s Danutou byl identifikován také muž, kterého kabelkou udeřila. Byl jím Seppo Seluska, přívrženec Strany Severské říše, který byl ve stejném roce, kdy vznikla slavná fotografie, odsouzen za mučení a vraždu homosexuálního žida.

ZDROJE:

Grovier, Kelly: „The image that won’t go away“ (9.12.2016). BBC.com. Čteno 5.7.2025

Noack, Rick: „Sweden blocks plan to honor woman who hit a neo-Nazi with a purse“ (28.2.2015). The Washington Post. Čteno 6.7.2025

„Danuta Danielsson's Iconic Photo: A Woman Hitting a Neo-Nazi with her Handbag, 1985“. RareHistoricalPhotos.com. Čteno 5.7.2025