Nejdeštivější místo na zemi přivedlo Evropany k depresím. Z metru srážek za den propadali alkoholu

Přívalové deště jsou jednou z největších pohrom, která může postihnout městskou infrastrukturu. Vodní toky se vylévají z koryt, kanalizace přetéká a nanovo zaplavuje ulice vodou. V období povodní lidé napjatě sledují každý centimetr srážek, které nebezpečně zvedají hladinu dosud krotkých řek, staví protipovodňové hráze a odvážejí to, co jim je nejdražší, do bezpečí. Když u nás prší přes míru, náš běžný život se zpomalí a zrychlí zároveň, ruch měst utichne, zavládne strach a panika. Máme totiž výsadu, které se zdaleka všem zemím na světě nedostává: většinu roku prožijeme se suchými ponožkami.

Představte si, že vám někdo leje kýble vody za krk. Jeden za druhým, od rána do noci, každý den po dobu několika měsíců od konce jara do začátku podzimu. Že se vám to zdá jako kruté mučení? Ne. Takhle nějak vypadá realita všedního dne pro obyvatele severovýchodní Indie v období, kdy na ni plnou silou udeří letní monzun.

O tom, kde na světě prší nejvíc, meteorologové rádi vedou spory. O první místo se tradičně přetahují indická města Cherrapunji a Mawsynram, která se obě nachází ve spolkovém státě Meghalaya na severovýchodě země. V posledních několika letech vítězí o pár milimetrů úhrnných ročních srážek město Mawsynram, rozdíl je ovšem jen formální: jestli prší zrovna více v Mawsynramu, nebo v o pouhých třicet kilometrů vzdáleném Cherrapunji, nepoznají na vlastní kůži ani místní. Rozdíly v řádech jednotlivých milimetrů nehrají roli, průměrné roční srážky zde totiž dosahují hodnot kolem 11 tisíc milimetrů. Pro představu: republikový průměr Indie je desetkrát nižší, dlouhodobý srážkový normál České republiky se drží kolem 700 milimetrů ročně.

Podle mapy Světové banky při OSN se nejdeštivější místa na světě soustřeďují kolem rovníku. Údaje o nejvyšších zaznamenaných srážkách pochází především z odlehlých, řídce osídlených míst na severu Jižní Ameriky, střední a západní Afriky a z ostrovů v jihovýchodní Asii. Vydatné deště mají na svědomí monzuny -pravidelné větry, které v průběhu roku ve dvou sezónách mění směr. V létě přináší monzun vlhký vzduch z oceánu nad pevninu, v zimě pak odnáší z pevniny suchý vzduch nad oceán. Monzun přivádí do pohybu tlaková níže, která vzniká v důsledku nerovnoměrného zahřívání pevniny a vody; ohřátý vzduch nad pevninou stoupá a rozpíná se. Monzuny se objevují v celém rovníkovém pásmu, nikde na světě ale nehrají tak zásadní roli, jako právě v Indii.

Mawsynram se nachází na jižních svazích pohoří Khasijské vrchy. Leží na samotném vrcholu hřebene ve výšce 1400 m.n.m., což samo o sobě dělá z jeho návštěvy dechberoucí zážitek. Město je totiž mnohem víc, než jen jedna velká blátivá louže; v okolí se to hemží vodopády a jeskyněmi a cesta do něj ohromuje magickou florou a úchvatnými výhledy z horských hřebenů. Pokud se k Mawsynramu vydáte pěšky od dálnice Shillong, po několika kilometrech chůze si všimnete, že se kolem vás stahuje hustá mlha, která rychle snižuje viditelnost. Místy nevidíte na více než deset metrů, na úbočí hory vás pak navíc v závislosti na ročním období přepadnou buď lehké přeháňky, nebo silný liják. Pokud překonáte možná nepříjemný dojem z náhlého (ale předvídatelného) deště a dojdete až do cíle, zjistíte, že výšlap stál za to. Klikaté maloměstské cestičky jsou lemované staromódními, ale hezkými domky s udržovanými zahradami, mezi nimiž se (chaoticky jako na tržišti) prohání turistické taxíky. Turismus je pro zdejší obyvatele jedním ze zdrojů příjmů a nutno říct, že obchodní duch místním nechybí: málokomu by se podařilo nalákat zástupy návštěvníků na jistotu, že zde téměř stoprocentně velmi, ale opravdu velmi důkladně zmoknou.

Slunečné dny v Mawsynramu jsou vzácné. Pokud přijdou, je to důvod pro oslavy v celém městě. Dokonce i školy zůstávají zavřené, aby se co nejlépe využilo těch pár chvilek sucha - nikoliv ovšem pro zahálku, ale pro práci na poli. Zemědělství je v oblasti hlavním zdrojem obživy a zdejší zemědělci obdělávají svá pole i v období letního monzunu, kdy zde déšť padá intenzitou na plný proud puštěné sprchy. Jako ochranu před deštěm si domorodci k práci oblékají štít ve tvaru želvího krunýře známý jako knups. Takový štít je vyrobený z bambusu a banánových listů a poskytuje ochranu nejen proti vytrvalému dešti, ale také proti extrémně silnému větru, který ho doprovází.

I přes množství současných turistů se zdá, že v pohoří Khasi Evropané historicky nepobývají zrovna rádi. Své by o tom mohli vyprávět britští kolonizátoři z 19. století, kteří, sužovaní úmorným tropickým horkem indického subkontinentu, utíkali do Khasijských vrchů za chladnějším podnebím, o kterém v souladu s tehdy moderním přesvědčením věřili, že je zdravé na plíce. Vystřízlivění přišlo záhy:

„Máme tady téměř nepřetržitě déšť a mlhu,“ stěžoval si v dopise domů David Scott, náměstek generálního guvernéra Indie pro severovýchodní hranici. Brzy po příjezdu na jaře v roce 1831 zastihly v nově vystaveném Mawsynramu Scotta a jeho vojenskou jednotku prudké lijáky, které trvaly nepřetržitě několik týdnů. Denně tehdy na Evropany napadlo kolem metru srážek. Britové, o kterých bychom řekli, že jsou ze své rodné země zvyklí na leccos, byli neutuchajícím deštěm zcela zdeptaní. Zjistili, že jejich představy o běžném životě v chladné Indii nebyly úplně přesné. Stoly, židle, lavice - vše muselo být dobře připevněné k podlaze, jinak se vlivem vlhkosti hroutilo. Hřebíky v nábytku rezly a měkly, knihy, které si Britové pracně přivezli z domova, vlhly a rozpadaly se, oblečení bylo téměř neustále mokré, zatuchalo a páchlo. Vlhkost rozpouštěla sůl, kazila léky a takřka znemožňovala skladování potravin. I jednoduché administrativní úkony se v takto ztížených podmínkách staly neřešitelným úkolem.

V takových podmínkách vzala vojenská morálka jednotky brzy za své. Vojáci, kteří byli nuceni stravovat se plesnivými potravinami a spát v navlhlých přikrývkách, kteří neměli k dispozici léky ani dopisní papír a žili v nedostatku denního světla, propadali depresím a přimykali se k tomu jedinému, čemu vlhkost nevadila - k lahvím plným zemitého britského alkoholu. V agónii depresí a alkoholového opojení několik vojáků dobrovolně ukončilo svůj život a celý podnik se začal vymykat kontrole. Pouhé tři roky po založení Mawsynramu museli být zbývající členové vojenské jednotky odvoláni a přesunuti do 54 kilometrů vzdáleného města Shillong.

Místní se na rozdíl od neodolných Britů zdejším podmínkám už dávno přizpůsobili. Stavějí domy i mosty odolné proti korozi a používají speciální trávu, která jejich domovy odhluční před nárazy deště. Prognózy klimatologů, podle kterých se období letních monzunů budou v budoucnu zkracovat, vítají i přes veškerá příkoří s nelibostí. Méně deště znamená ohrožení zdejších vodopádů a křehkého mikroklimatu, který už od nepaměti nazývají svým domovem.

ZDROJE:

„Here Is All That You Need To Know About Mawsynram“ (17.11.2022). OutlookIndia.com. Čteno 16.9.2024

„Meghalaya's Mawsynram breaks Cherrapunji's record as wettest place on earth“ (18.6.2022). Khajeel Times. Čteno 16.9.2024

Lock, Helen: „Where is the world's rainiest city?“ (7.6.2019). The Guardian. Čteno 16.9.2024

Mohanty, Trishna: „India's town that's too wet for the British“ (5.8.2021). BBC. Čteno 16.9.2024