Článek
Ačkoli je slon indický neodmyslitelnou součástí thajské kultury a tradic, pro řadu dnešních Thajců představuje především zdroj obživy. Slon slouží jako dopravní prostředek na laciné palivo, tažný stroj při těžbě dřeva a zejména v ulicích Bangkoku také jako turistická atrakce, která zdatně přilepšuje městskému rozpočtu. Navzdory své popularitě a ekonomické hodnotě ale sloni v Thajsku nemívají zrovna sladký život. Aktivisté už desetiletí upozorňují na to, že turistický průmysl podporuje zneužívání a týrání tohoto majestátního zvířete pro pouhé pobavení publika, stejně jako na to, že jejich těla nejsou uzpůsobena k převážení nebo tažení těžkých břemen. K tomu, aby se chovali potřebným způsobem, jsou navíc sloni cvičeni a „povzbuzováni“ i hrubou silou.
Pro slony, které se podařilo vyvázat z otrockého jha, založila skupina ochranářů v oblasti thajského Zlatého trojúhelníku (oblasti v západním světě nechvalně známé pro pěstování plodin, které jsou základem psychoaktivních drog) útulek a zdravotní středisko. Jeho provoz zaštiťovala nadace Golden Triangle Asian Elephant Foundation a právě zde se zrodil nezvyklý podnikatelský nápad; vyrábět kávu ze zrn, která před pražením projdou zažívacím ústrojím slona. Ptáte se, proč by něco takového někdo dělal? Taková káva je totiž znalci vyhledávána jako vybraná pochoutka, za kterou jsou ochotni zaplatit malé jmění. Výsledná káva má intenzivní a výraznou, ale přesto sametovou chuť s lahodností téměř se blížící čaji, které se jinak než s využitím přírodních procesů údajně nelze ani přiblížit.
Sloni jsou v Thajsku využíváni mimo jiné i k přepravě turistů
První byly cibetky
Duchovním otcem myšlenky o sloní kávě je podnikatel Blake Dinkin. Tento zcestovalý Kanaďan s duší dobrodruha měl s netradičním způsobem zpracování kávových zrn zkušenosti z Etiopie, kde se setkal s dnes už světově proslulou Kopi Luwak - kávou vyráběnou ze zrn, která prochází trávicím taktem cibetky. Pověst cibetek ale v posledních letech utrpěla nařčením, že to ony způsobily epidemii onemocnění SARS, a poptávka po cibetkové kávě znatelně poklesla. Dinkin se proto rozhodl přesídlit a výrobu transformovat na jiného zvířecího zpracovatele. Protože byl zrovna v Thajsku, na mysl mu přišli právě sloni.
Princip zpracování zrn je poměrně jednoduchý. Sloni v útulku mají k dispozici běžnou stravu složenou z větví, čerstvé trávy, ovoce a zeleniny s přídavkem vždy jen malého množství celých kávových zrn typu Arabica. Zrna jsou v žaludku naleptávána zde přítomnými enzymy a dochází k rozpadu proteinu uvnitř. Celý trávicí proces trvá u slona podobně dlouho jako u lidí - zrno vyjde ven v trusu za 12-72 hodin od pozření. Sloní hromádky pak ošetřovatelé sbírají a odvážejí do budovy místní střední školy, jejíž studenty si Dinkinova firma najímá na tu nejméně atraktivní část celé výroby. Studenti oddělí zrna od trusu, vyberou ta největší z nich, pečlivě je očistí a odevzdají do pražírny, kde už se zrna suší, praží a balí.
Ačkoliv jsou zrna zpracovávána podobným způsobem jako u cibetek, sloní káva je chuťově velmi odlišná od té cibetkové. Slon je zvíře s vysokými hygienickými standardy a na rozdíl od cibetky je také výhradní býložravec. Káva, jejíž šálek si milovníci sloní kávy dopřejí, má proto kromě plné, výrazné chuti s čokoládovým nádechem i buket čerstvě pokosené trávy.
Celá výroba sloní kávy probíhá lokálně
Etický podnik, nemravná cena
Blake Dinkin si zakládá na tom, že do výroby kávy zapojuje jen zachráněné slony, kterým je poskytována prvotřídní péče. Výroba se už před několika lety přemístila ze Zlatého trojúhelníku do provincie Surin na severovýchodě Thajska, probíhá ale stejně jako dříve pod záštitou útulku a nadace na ochranu slonů. Ne každému je ale sloní byznys po chuti: jeho kritici namítají, že k vykořisťování zvířete dochází i tehdy, pokud samo nepociťuje diskomfort, a že Dinkinovo podnikání je jen jinou formou jeho zneužití. Kávová zrna jsou prý navíc stěží přirozenou sloní potravou. Pracovníci útulku oponují, že podle veterinárních testů kofein ze zrn neproniká do tělního oběhu slonů, kteří se zařízení navíc prokazatelně těší výbornému zdraví i kondici. Pokud sloni pro firmu Blakea Dinkina odvádějí práci, pak to činí přirozeným, nenásilným způsobem: produkují zisky, aniž by přitom museli dělat něco jiného, než se jen cpát, vesele mávat chobotem a hlavně - vylučovat co největší množství trusu.
Blake Dinkin úzkostlivě tají, kolik přesně kávy jeho sloni za rok vyrobí - trvá na tom, že náklad je velice nízký a že výsledná cena odpovídá jak kvalitě životních podmínek zvířat, tak i vysoké ztrátovosti, protože velkou část zrn sloni znehodnotí požvýká ním (podle všeho se na výrobě nepodílí více než dvacet slonů zároveň: jde o obrovský rozdíl oproti cibetkám, se kterými vznikaly kvůli zpracování kávy farmy o tisících kusech). Sloní káva tak nemá punc luxusu jen pro svou údajně nezaměnitelnou chuť: jedná se zároveň o extrémně raritní zboží. Za pár let existence firmy bylo vyrobeno odhadem pouhých několik set kilogramů hotového kávového produktu, jejíž celý výsledný objem původně odebírala výhradně společnost Anantara provozující hotelové komplexy v známých turistických letoviscích. Na sloní kávě si tak donedávna mohlo pochutnat jen pár nadšenců v hotelových resortech na Maledivách. Jeden šálek vzácného nápoje vyšel každého z nich na v přepočtu tisíc českých korun.
Dnes už je sloní káva dostupná i na eshopech - cena za jeden kilogram kolísá mezi pětadvaceti a padesáti tisíci korunami, podobně, jako u ojetého auta nižší kategorie. Že se vám to zdá až nemravně mnoho? Vězte, že navzdory tomu je sloní káva téměř vždy vyprodaná.
Zrna před čištěním
ZDROJE:
Gecker, Jocelyn (9.12.2012). „Elephant Dung Coffee: An Exotic, Expensive Brew“. Sci-Tech Today. Čteno 7.3.2024
„Coffee from an elephant’s gut fills a $50 cup“ (12.7.2012). USA Today. Associated Press. Čteno 7.3.2024
„Nejdražší káva světa se dělá ručně ze sloního trusu. Kilo za 50 tisíc“ (1.2.2017). iDnes.cz. Čteno 7.3.2024
