Nejmrazivější město na světě. V údolí, kde zamrzá i vodka, dobrovolně přežívá 500 Rusů

V Jakutsku, největší z republik ruské federace, více než 9000 km severovýchodně od Moskvy a hluboko uvnitř nehostinné Sibiře leží městečko Ojmjakon. Není ani malebné, ani přívětivé, neoplývá historickými ani kulturními památkami a k návštěvě láká jen opravdové odvážlivce. Jedná se totiž o nejchladnější trvale osídlené místo na Zemi, kde zimní teploty běžně klesají mnoho desítek stupňů pod bod mrazu. „Ojmjakon“ znamená v jakutštině „voda, která nezamrzá“, což je ironie jak vyšitá. V Ojmjakonu totiž až na jednu svéhlavou říčku zamrzá úplně všechno - inkoust, voda i zásoby jídla, potrubí, lidské řasy a dech.

Přestože Sibiř sama o sobě není zrovna synonymem tropického ráje, za mrazivé ovzduší v Ojmjakonu nemůže jen geografická poloha. Městečko se nachází v údolí, je tedy ze všech stran obklopeno pohořím s několikasetmetrovým převýšením. Ačkoliv by se laickým pohledem zdálo, že takové místo bude okolními horami o to lépe chráněno před nepříznivými vlivy podnebí, opak je pravdou. Výzkumy v ojmjakonské oblasti ukázaly, že v zimě s rostoucí nadmořskou výškou roste i teplota, v údolí se zadržuje vítr a dochází ke koncentraci studeného vzduchu. Letní teploty zde tak sice dosahují přijatelných hodnot kolem 14 °C, průměrné zimní teploty se ale pohybují kolem -50 °C stupňů. Historického minima dosáhla teplota v zimě roku 1924, kdy bylo naměřeno méně než -70 °C. Pod bodem mrazu teploty zůstávají až sedm měsíců v roce - intenzivně mrznout začíná obvykle už v září, oteplí se většinou až v květnu. Jedinými dvěma měsíci, kdy teplota nikdy neklesne pod -10 °C, je červen a červenec. Ojmjakon tak nejen, že patří mezi nejchladnější místa k životu (podle některých zdrojů je dokonce nejchladnějším vůbec), ale drží také čestný titul „sibiřský pól chladu“.

Přežít v tak mrazivých podmínkách není snadné. Půda v Ojmjakonu je trvale zamrzlá, nelze na ní proto pěstovat žádné plodiny. Obyvatelé jsou z hlediska potravin téměř úplně odkázáni na dovoz, sami jsou schopni si zajistit pouze nevelké zásoby masa z chovu dobytka a myslivosti. Velmi oblíbené je také rybaření, protože řeka Indigirka, která údolím protéká, zpravidla nezamrzá až na dno a ryby jsou tak jedním z mála dostupných čerstvých zdrojů vitamínů. Řeka jako by znala nesnáze, kterými starousedlíci procházejí při obstarávání potravy, a i navzdory krutému mrazu je ledová krusta na hladině jen zřídkakdy silnější, než okenní tabule; některá místa dokonce nebývají ledem pokrytá vůbec. Hlavním způsobem obživy je pro domorodce především již zmíněný rybolov a obchod s kožešinami.

Extrémně nízké zimní teploty přinášejí kromě tělesného diskomfortu také mnoho praktických komplikací. Zamrzá vodovodní potrubí, takže veškeré zdejší toalety jsou suchého typu. V létě způsobují velké teplotní výkyvy v Jakutsku k přetížení elektráren, což vede k výpadkům dodávek tepla. Při teplotách kolem -50 °C nefunguje většina elektroniky, baterie všeho druhu se vybíjejí raz dva a auta je často nemožné nastartovat. Lidé běžně nechávají motory aut běžet celou noc, aby mohli ráno vůbec nastartovat, a ani to jim leckdy není nic platné - pod -40 °C zatuhne i benzín. Pokud teplota klesne pod -55 °C, jsou uzavřeny školy a je vyhlášen zákaz vycházení, který ale málokdo respektuje. Chlad negativně ovlivňuje téměř veškeré oblasti života od narození až po smrt, se kterou se zde není vůbec jednoduché vypořádat. Pohřbít mrtvého je při stavu trvale zamrzlé půdy téměř nadlidský úkol. Vykopat hrob trvá v Ojmjakonu několik dní, protože zemina se musí postupně zahřívat a doslova po centimetrech odsekávat. Jen rozehřát půdu přitom zabere několik hodin, místní ale alternativním způsobům pohřbívání příliš nakloněni nejsou - většina z nich jsou ortodoxní křesťané a trvají na pohřbu těla vcelku.

Obyvatelé Ojmjakonu jsou vesměs vášniví patrioti a na svoje domovské město i přes tuhý mráz nedají dopustit. Trvale jich zde žije něco kolem pěti set a většina z nich místo masového úprku piluje k dokonalosti své strategie přežití. Základem je prý mnoho vrstev oblečení z vlny a kožešiny - kožešina je ten jediný materiál, který dokáže ochránit před drsným sibiřským větrem. Nazí byste zde v zimě nepřežili ani jedinou minutu a nedbale oblečeným vám hrozí vážné omrzliny už po několika minutách pobytu venku.

„Když jsem tady poprvé vyšel ven, myslel jsem, že je to můj konec,“ vzpomíná fotograf Amos Chapple, který se do Ojmjakonu a okolních tajg vypravil nafotit úchvatné zimní scenérie. „Měl jsem pocit, jako by mi zima fyzicky svírala nohy. Překvapilo mě i to, že mi sliny v koutcích úst mrzly do jehlic, které mě pak píchaly do rtů.“

Místní na stesky přespolních jen krčí rameny.

„Buď se dobře oblékneš, nebo umřeš,“ pronášejí lakonicky. Sami znají ještě jeden osvědčený způsob, jak se vypořádat s tuhým mrazem. Tím má být tzv. „ruský čaj“, což není nic jiného, než jen lokální eufemismus pro vodku. S tou je prý každá zima o trochu snesitelnější. Oblíbený nápoj si ale musí domorodci střežit jako oko v hlavě - v teplotě pod -50 °C zamrzne i vodka.

Navzdory své nehostinnosti je Ojmjakon překvapivě oblíbeným turistickým cílem. Dobrodruhy ze západu láká lov sobů, rybaření pod ledem i kontrast, který nabízí koupání v termálních pramenech při tak nízkých teplotách vzduchu. Zdejší termální prameny mají výbornou pověst - ostatně i původní osada Ojmjakon vznikla během 20. let 20. století v místech, kde pastevci napájeli stáda sobů termální vodou. Většina turistů si v Ojmjakonu naplánuje zastávku v rámci dobrodružných výletů po Jakutsku a jeho památkách, jako jsou např. Lenské sloupy (přírodní park s vertikálními skalními věžemi táhnoucí se podél řeky Leny) nebo muzea gulagů v „Stalinově kruhu smrti“. Jakutsko bylo svého času známé pro svá nerostná bohatství (patřilo mimo jiné mezi významné vývozce drahokamů), tyto zlaté časy ale už dávno minuly. Drahokamy zde v současné době těží jen soukromí podnikatelé, kteří ale veškeré zisky drží mimo Jakutsko a do rozvoje lokality nijak neinvestují.

Jakutsko a Ojmjakon s ním upadá i z jiného důvodu. Léta jsou v oblasti čím dál tím teplejší a na mnoha místech taje permafrost. Veškerá infrastruktury - dálnice, železnice, veřejné i obytné budovy - je vybudována na ocelobetonových pilotech a s tajícím permafrostem se doslova propadá pod zem. Putinova vláda situaci dlouhou dobu bagatelizovala s tím, že globální oteplování neexistuje. Vědecké podklady a pozorování obyvatel, kteří už si dávno všimli toho, že na mnoha místech se rozpadá beton, prezident Putin prostě ignoroval. K mírnému obratu došlo až po roce 2021, kdy Sibiř zachvátily mohutné lesní požáry a situaci už nebylo možné ignorovat. Globální oteplování je ale v Rusku i dnes palčivým tématem - zvlášť ve spojení s Jakutskem, o které se vláda tradičně zajímá jen velmi okrajově.

ZDROJE:

Bonaccorso, Nicole: „Breathtaking Photos Of The Coldest City In The World“ (21.12.2022). weather.com. Čteno 20.5.2024

Jennings, Ken: „This Is the Coldest Permanently Inhabited Place on Earth“ (10.9.2018). cntraveler.com. Čteno 20.5.2024

„World's Coldest Village Drops To −80° & The Photos Are Spectacular“ (16.1.2018). InspireMore.com. Čteno 21.5.2024