Článek
Jako každý rok na svátek sv. Václava, vydali jsme se i letos s rodinou na slavnostní bohoslužbu. Ne, chraň Bůh: cílem nebyla svatovítská katedrála, ale intimní kostelík v malé vísce s nicneříkajícím názvem kousek za městem. Ve vesnici není, pokud vím, ani škola, jen malý krámek a kostel uprostřed hřbitova. Souvislosti nehledejte, je to zkrátka taková naše malá rodinná tradice spojená s výletem vláčkem a malým výšlapem.
Kostelík je starý, studený a o běžných nedělích téměř prázdný, o svátcích ale překvapivě ožívá. Je v něm jen pár desítek míst k sezení, ale letos na svatého Václava přímo přetékal lidmi. Bylo přitom zřejmé, že jako každý rok, ani tentokrát nejde o pravidelné účastníky, ale spíše o příbuzné starousedlíků, kteří chtěli státní svátek slavnostně prožít spolu se svými dětmi a vnoučaty.
I my jsme si na bohoslužbu zařídili roztomilý doprovod - společnost nám dělaly dvě naše nejmenší děti. Kdo máte malé děti a snažíte se je od raného dětství kultivovat podobnými akcemi, jistě víte, jak velký nápor na nervy rodičů taková kultivace představuje. Tyhle naše děti jsou právě ve věku, kdy neposedí, nepostojí a rozhodně nevydrží hodinu zticha. Žvatlají, radují se a dvojslovně komentují, cokoliv je zaujme (a že je teď zaujme téměř všechno). Navíc jsou si věkem blízko a pokud jeden z nich náhodou na chvilku poleví a zklidní, je téměř jistota, že druhý ho rychle strhne.
Naše děti sice zvykáme na společnost od nejranějšího věku, ale jejich socializace i tak někdy dost bolí. Na bohoslužbách proto stáváme s dětmi pokorně vzadu u otevřených dveří, snažíme se je něčím v tichosti zaujmout a při sebemenším náznaku záchvatu ruchu nebo vzruchu se vysypeme za dveře, kde stále slyšíme dost na to, aby návštěva kostela nebyla pro ten den úplně zbytečná.
Ze všech dětských účastníků svatováclavské bohoslužby letos vynikal jeden odhadem asi pětiletý klouček. Ne, že by on sám nějak vyčníval, rozhodně ho nebylo zezadu vidět ani slyšet, ale v zádech měl mimořádně způsobnou starší sestru a nábožensky evidentně velmi angažovanou babičku.
Stará paní měla do typické kostelové babičky vzhledem sice daleko, ale i tak bylo cítit na hony, jak moc jí záleží na tom, aby děti v lavici vedle ní vydržely na mši až do konce. Věc rodinné a společenské cti, řekla bych. V jednu chvíli se i s vnukem vydrala z kostela ven a když nás míjela u dveří, zřetelně jsme slyšeli, jak mu za to, že vydrží v lavici sedět a nehlučet, slibuje koupi oblíbené hračky.
Chápavě jsme se pousmáli. Vlastní děti sice tímto způsobem neuplácíme, spíše bereme zbaběle do zaječích, ale úplně rozumíme té bezradnosti, když dítě chvíli neposedí a vy potřebujete, aby sedělo. Tenhle chlapeček sice nijak zvlášť nerušil (vlastně bychom o něm bez babičky vůbec nevěděli), ale dobře, hranice máme každý nastavené jinde.
I kníže Václav měl angažovanou babičku. Sv. Václav a Sv. Ludmila na vitráži v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci
Dítěti se přitom nelze divit. Když odhlédnu od veškerých rodičovských ambicí a náboženského zanícení, pro malé dítě (a leckdy i rozumného dospělého) je hodinová mše pěkná otrava. Pokud není program přizpůsoben dětem na míru, oprávněně se nudí. Vyrušují, protáčí oči, hrají si s nohou, šustí stránkami kancionálu a tak nějak obecně prostě zlobí. Tím spíš, když s rodiči do kostela nechodí a nerozumí tomu, proč by měly. Klouček s angažovanou babičkou nejspíš taky nebyl úplně nadšený a nezvládl náročnou situaci s klidem stoika a grácií své starší sestry.
Za nás zcela pochopitelné a úměrné věku dítěte. Babička to viděla jinak a vnuka (zřejmě po opakujícím se excesu) znovu vytáhla za límec před kostel.
„Ty přece nemáš vůbec proč brečet,“ plísnila ho, načež se otočila k jeho starší sestře. „Vůbec nemá proč brečet. Nic ho nebolí ani mu není zima, on se prostě vzteká, že si nemůže dělat, co chce.“
„Takhle rušit, takový velký kluk? To je tvůj hřích, tvůj veliký hřích, pamatuj si to, a za tohle se na tobě jednou čerti vyřádí.“
Chlapcova starší sestra, vyburcována rozčilením babičky, si ještě přisadila:
„Jo, ty jeden. Podívej tady na ty malé,“ pohodila hlavou směrem k našim dětem. „Jsou menší než ty a takový rámus tady nedělají.“
Strašlivě těžko se nám to poslouchalo. Chlapeček nedělal rámus, ale na férovku plakal a v tom uslzeném výrazu bylo úplně všechno. Smutek, křivda i zklamání ze sebe sama, protože to nezvládl. Nevydržel sedět nehlučně v tvrdé kostelní lavici a předstírat, že je mu to příjemné. Nevydržel mlčet a nekopat nohama. Za trest na něj teď babička křičí a on má velký hřích - neví sice asi, co to znamená, ale musí to být něco nepopsatelně strašného, když jsou v tom čerti. Nedostane ani tu hračku. Bylo nám ho strašlivě líto.
Cestou domů jsme si o tom, co jsme zažili, povídali. Nemohli jsme se zbavit pocitů trpkosti a hořké lítosti. Vlastně nám ale ta kostelová babička připadala jako velmi dobrá alegorie. Církev je velmi pro porodnost, církev chce, aby do ní přicházely děti - zkuste si ale nějaké do toho kostela přivést. Symbolika za mě trefná, jen to dítě se, chudák, z alegorické babičky bude oklepávat asi hodně dlouho.
Předpokládám, že až klučina vyroste a bude z něj místo malého a slabého dítěte velký a silný chlap, na kostelové dýchánky s babičkou rezignuje úplně. Divila bych se, kdyby měl po důkladné kultivaci v dětství k duchovnímu životu v dospělosti vůbec nějaký vztah.
A babička? Ta bude sedět v koutě a lamentovat: nad ateismem všude okolo, nad bezvěrným vnukem a mládeží, která nemá úctu k druhým a ničeho si neváží.
