Nenávist vesničanů je vyhnala do hor. Stavitelé slavného „Žebříku lásky“ vychovali v jeskyni 7 dětí

Na počátku našeho milénia objevila skupina turistů v horách ve východní Číně tajemné kamenné schodiště. Bylo vytesané do skály, vedlo strmě vzhůru a tak vysoko, že jeho konec ani nedohlédli. Nebyla o něm zmínka v žádném průvodci ani mapě, nevěděli, kdo ho postavil ani co se skrývá na jeho konci. Udělali to, co by udělal každý správný dobrodruh: vydali se po něm a doufali, že nahoře objeví pozůstatek starodávné civilizace, zapomenutý chrám nebo jiný fascinující úkaz. Místo toho ale našli něco docela jiného - skálu a u ní zabydlenou jeskyni, u jeskyně přístřešek a vedle přístřešku starého muže a ještě starší ženu. Stáli tam vyjeveně a zírali na návštěvníky, jako by nikdy dříve neviděli člověka. Jejich otrhaný zjev a zařízení jeskyně napovídalo, že tam žili opravdu dlouho.

Liu Guojiang a jeho žena Xu Chaoqing byli déle než padesát let jedinými stálými obyvateli tohoto zapadlého koutu přírody v horách Simian Chan. Jejich vztah začal masovým odsouzením, ve zdejší krajině ale zanechali stopy, díky kterým se příběh o jejich nehynoucí lásce rozšířil po celé Číně.

Padesátá léta se v Číně nesla ve znamení prudkých politických i společenských změn. Po vítězství komunistické strany byla země konečně sjednocena a roku 1949 vznikla Čínská lidová republika s předsedou Mao Ce-tungem v čele. Nastalo období zběsilého budovatelství podle sovětského vzoru, které postupně zasáhlo celou zemi až do té nejposlednější vesničky. Na vesnicích žila v té době většina obyvatel a právě pro ně měly změny ty nejsilnější důsledky. Půda, která dříve patřila bohatým statkářům, byla konfiskována a přerozdělena chudším rolníkům. Venkovské usedlosti se spojovaly do družstev a lidé už nepracovali pro sebe, ale pro kolektiv. Pro řadu obyčejných Číňanů byl nový režim vstupenka k lepšímu životu, nemálo z nich ale stál kromě majetku také rodinu, svobodu nebo život.

Vesničané z okolí starověkého města Zhongshan patřili k nejchudší a nejprostší vrstvě obyvatel. Byli to rolníci, kteří i s příchodem komunistů věřili více konfuciánským mnichům než soudruhu Maovi. V jejich životech hrála stěžejní roli tradice, oddanost rodině a rodu a péče o odkaz a zvyky svých předků. Panovaly zde přísné pořádky, kde každá věc a každý člověk měl své určené místo.

Guojiang a Chaoqing dobře věděli, co to znamená vzepřít se tvrdému zákonu vesnice. Guojiang poprvé uviděl Chaoqing v její svatební den. Jí bylo šestnáct, jemu šest. V oblasti pod Zhongshanem se tradovalo, že pokud se nevěsta dotkne úst dítěte, které přišlo o přední zub, vyroste mu rychle zub nový. Guojiang zrovna nedávno jeden zub ztratil, proto ho teta, která ho vychovávala, protlačila davem až k nosítku, ve kterém nesli mladou Chaoqing. Ta chlapce mateřsky pohladila po tváři a palcem se přitom dotkla jeho obnažené dásně, čímž tradici učinila zadost. Zatímco pokračovala ve svém svatebním veselí a na Guojianga si už ani nevzpomněla, na něj to setkání hluboce zapůsobilo.

Chaoqing byla formálně zasnoubena už v třinácti letech. Byla mladá snoubenka, mladá nevěsta a stejně tak i brzy ovdověla. Když jí bylo šestadvacet, její manžel zemřel na meningitidu a jeho rodina označila Chaoqing za příčinu jeho nemoci a zřekla se jí. Zůstala úplně sama, bez peněz a bez pomoci, s prázdnýma rukama a čtyřmi malými dětmi, které porodila během deseti let manželství. Často neměli co jíst, a tak nosila děti do lesů, aby si nasbírali houby, a šila sandály, aby si přivydělala pár drobných. Nestačilo to - byly doby, kdy si nemohla dovolit koupit ani sůl.

Jednoho dne překračovala Chaoqing rozbouřenou říčku a upadla v ní i s kojencem v náručí. Právě tehdy se na scéně znovu objevil Guojiang. Už dávno nebyl dítětem - bylo mu šestnáct, což byl ve vesnici věk na ženění. Skočil do vody a zachránil Chaoqing i s jejím dítětem. V dalších týdnech a měsících navštěvoval jejich dům, nosil vodu, štípal dřevo a hlídal děti, aby mohla Chaoqing odejít na trh. Trvalo další čtyři roky, než se city rozvinuly z obou stran, ale nakonec se tak přece stalo. Proti vztahu mladého muže a starší vdovy, která navíc požívala statusu „zapovězené“ ženy, se zvedl odpor v celé vesnici. Sousedé mladému páru spílali, šeptali si o nich, proklínali je. Nejtvrdším jádrem odporu se stala rodina zemřelého manžela Chaoqing, která svou snachu dříve odvrhla. Nemohli se hnout na krok, aniž by poslouchali nadávky a reptání.

Až pak, jednoho srpnového rána roku 1956 sousedé zjistili, že Chaoqing a její čtyři děti jsou pryč. Ve stejnou dobu zmizel i Guojiang.

Guojiang, Chaoqing a děti odešli daleko do hor a usadili se ve skalnaté jeskyni v neprobádané části hor ve výšce asi 1500 m.n.m. Tam žili skromný, jednotvárný život drobných rolníků, vychovávali děti z prvního manželství Chaoqing a přivedli na svět ještě tři společné děti. Neměli elektřinu ani tekoucí vodu, svítili petrolejovými lampami a žili z toho, co si sami vypěstovali na políčku. K jeskyni si postupem času dostavěli i přístavek - hliněný dům napůl zabořený v zemi. Chaoqing pravidelně scházela dolů pod hory, aby tam sehnala věci, které si sami neuměli vypěstovat, až jednoho dne uklouzla na strmém srázu a podvrtla si kotník. Guojiang byl tou událostí znepokojený a rozhodl se, že dalšímu zranění zabrání, jak bude moct. Do pytle si sbalil pár vařených brambor, popadl kladivo a vydal se kde srázu. Den za dnem, měsíc za měsícem a rok po roku otesával skály do podoby mělkých schodů, aby jeho milá mohla bezpečně sejít až k úpatí hory. Otesával je bezmála padesát let. Za tu dobu opotřeboval 20 kladiv, vytesal více než 6000 kamenných schodů o délce dvou kilometrů a zestárl tak, až mu uhlově černé vlasy zbělaly jako sníh. Děti, které vychoval v jeskyni, se už rozutekly po celé zemi, on sám ale za celých těch padesát let horu opouštěl jen zřídkakdy. Nejdál se dostal, když pomáhal manželce sejít schodiště. Držel ji přitom pevně, aby neuklouzla, a pečlivě otřel každý mokrý schod.

Jen jednou jedinkrát scházela Chaoqing schodiště sama. Bylo to dávno potom, co bylo jejich útočiště odhaleno a co jejich příběh obletěl dvakrát celou Čínu. Dostalo se jim tehdy masivní publicity, k jejich domovu proudily davy turistů a čínská vláda jim nechala zavést do hor elektřinu a darovala jim televizi. Jejich život se s přelomem tisíciletí zásadně změnil - byl najednou civilizovanější, pohodlnější a ustoupil z něj strach, který je tehdy vyhnal do hor. Co se ale nezměnilo byly jejich city. Chaoqing oslovovala manžela láskyplně „mladý muži“, on ji na oplátku škádlil a říkal jí „stará ženo“. Nedali bez sebe ani ránu a nedokázali si představit noc, kdy by neleželi bok po boku. Na začátku prosince 2007 se ale Chaoqing probudila asi ve tři hodiny ráno a s úděsem zjistila, že její Guojiang se nehýbe a neodpovídá na její oslovení. Běžela dolů a přivedla lékaře, který ale už nemohl než konstatovat, že stav jejího muže je vážný. Když Guojiang umíral, jeho milovaná „stará žena“ ho držela za ruku. Přežila svého „mladého muže“ o pět let. Těla obou manželů byla za velkých poct a masového zájmu médií uložena v hrobech u vstupu na schodiště.

Po smrti Liu Guojianga a Xu Chaoqing zahájily čínské úřady masivní přestavbu jejich bývalého domova. Schodiště, které vzniklo jako intimní akt lásky a sebeobětování, se mělo proměnit v monumentální pomník a turistické centrum v jednom. „Žebřík lásky“, jak začali místní přezdívat schodišti, dostal zábradlí, byl zmodernizován a zpřístupněn širokým masám jako turistická atrakce. Jeskyně s přístřeškem, kterou manželé obývali, byla zachována a kolem ní bylo postaveno „Muzeum lásky“, u kterého najdeme i sochy Guojianga a Chaoqing v životní velikosti. Do rekonstrukce celé oblasti investovala vláda Čínské lidové republiky asi dvě miliardy juanů.

ZDROJE:

Jin, Ji: „Ladder of Love destined to pass into posterity“ (2.12.2012). chinadaily.com.cn. Čteno 1.4.2026

Jian, Yang: „The stairway to love: Chongqing's real-life fairy tale“ (16.4.2025). citynewsservice.en. Čteno 1.4.2026

„Love Ladder“. baike.baidu.com. Čteno 3.4.2026