Nerozbitné skleničky z Pelíšků se skutečně vyráběly. Duritky byly spolehlivé, jen občas explodovaly

„Copak se stane, když hodíš obyčejnou skleničku na zem?“ ptá se s jiskrou v oku Miroslav Donutil v roli otce Šebka v legendární filmové scéně. V pravé ruce přitom něžně svírá zdánlivě obyčejnou sklenici, kterou si před malou chvílí jako zvláštní dar od něj rozbalila jeho drahá polovička. Pak otec obřadně natáhne paži a z výšky asi jednoho metru upustí sklenici na podlahu. Ozve se tupý skleněný úder a kamera sleduje, jak se neporušená sklenička pomalu kutálí po zašedlém koberci s divokým vzorem.

Málokterý český film se těší u diváků takové oblibě jako Pelíšky. Spolu s ním si získaly dávno ztracenou popularitu i duritky - nenápadné malé skleničky ze speciálně ošetřeného skla, jejichž existenci vydával otec Šebek za nezvratný důkaz vyspělosti socialistických technologií. Stejně jako politické systémy ve východním bloku, i ikonické skleničky měly skrytou vadu na kráse - vyznačovaly se sice mimořádnou odolností, čas od času ale spontánně explodovaly.

Na rozdíl od fiktivních skleniček z Pelíšků za zrodem originálních duritek nestály chytré hlavičky soudruhů z Polské lidové republiky, ale nápad vývojářů ze sklárny Rudolfova huť v Dubí na severu Čech. Sklárnu, která byla od roku 1884 v provozu jako válcovna plechů, v roce 1905 koupila vídeňská sklářská firma Josef Inwald. Vyrábělo se zde především foukané „nápojové sklo“, často broušené i malované.

Už v roce 1914 si sklárna zaregistrovala obchodní značku Durit pro své skleněné výrobky (jako Duritky se vyráběly salátové mísy, hrnky s podšálkem i skleněné podnosy), ve 20. letech pak pod stejným názvem vznikl návrh speciálního typu stolní sklenky. Název byl patrně odvozen z hudební terminologie, kdy se slovem „Dur“ označují tvrdé stupnice. Původní duritka měla silné dno, zvonovitý okraj a lehce vypouklé tělo s výrazným členěním, její hlavní předností ale nebyl design. Od jiných běžně vyráběných sklenic se lišila svojí překvapivou pevností a odolností, která byla dána zvláštním způsobem výroby. Dlouho se mělo za to, že skleněné výrobky je nutné chladit pouze velmi pozvolna, aby nepopraskaly. V 19. století ale skláři objevili přišli s inovací známou jako tzv. kalení. Při kalení se rozžhavená skleněná hmota prudce ochladí, což výslednému produktu dodá neobyčejnou pevnost. Sklo se původně chladilo vodou nebo vzduchem, v Rudolfově huti ale vymysleli a poté jako jediní na světě praktikovali chlazení čerstvých výlisků studeným olejem. Skleničky se pak sice musely pečlivě omýt saponátem, právě olej ale duritkám dodal (v porovnání s běžnými skleničkami z kaleného skla) mimořádnou odolnost. Kromě toho, že bez problémů přežije pád, duritka bez kazu snáší i vysoké teploty, což z ní činí ideální skleničku na kávu nebo jiný horký nápoj.

Přívlastek „nerozbitná“, kterým se duritka pyšní, je samozřejmě lehce nadnesený. Jako každá sklenice může i duritka prasknout, byť podstatně obtížněji. Stane se tak pod tlakem nebo se roztříštit nárazem na horní hranu či pádem na kamennou podlahu. Její střepy vypadají přesně tak, jak je popisovala matka Šebková z Pelíšků - „jako kytičky“. Jsou drobné, oblé, mívají tvar krychle a žádné ostré hrany.

Proces kalení má kromě řady výhod i jeden velmi nešťastný vedlejší efekt: originální duritky měly sklon nevyzpytatelně vybuchovat. Prudké chlazení totiž zpevní povrch skla, ale zároveň naruší jádro a vytvoří v něm pnutí. Sklenička tak sice bez obtíží vydrží pád, stačí ale, aby na jejím povrchu vznikla mikrotrhlinka nebo na ni působil vyšší žár, a exploduje na tisíce drobných, měkkých střípků. Odhaduje se, že asi 20% skleniček exploduje už při výrobě, sotva je sklář ponoří ke zchlazení do oleje. Při výrobě produktů, u kterých jsou kladeny vysoké nároky na bezpečnost (např. skleněná zábradlí), se provádí finální testování, kdy je výsledný kus znovu zahříván na velmi vysokou teplotu. Pokud přežije zahřátí v řádech stovek stupňů Celsia, je velice nepravděpodobné, že by při použití spontánně explodoval.

Do dnešního dne nebyl zdokumentován jediný případ, kdy by vybuchující duritka způsobila svému uživateli újmu na zdraví. V roce 1946 však tato její vlastnost nadělala svému výrobci ne pár, ale celé moře vrásek, když naráz explodovaly hned tři duritky dodané do salonního vlaku prezidenta Beneše. Sklárna v Dubí byla vyšetřovaná pro pokus o atentát a její vedení čekalo nepříjemné vysvětlování.

Duritky si brzy po svém uvedení na trh získaly velkou oblibu. Rudolfova huť je chrlila po stovkách tisících kusů a v mnoha barevných variacích. Neomezovala se přitom jen na domácí scénu - skleničky chlazené olejem byly tak populární, že si firma Josef Inwald mohla dovolit je vyvážet na všechny kontinenty světa. Během druhé světové války musela výroba skleniček ustoupit do pozadí vojenským účelům a Rudolfova huť byla nucena přejít na výrobu zákeřných skleněných min, které nebylo možné odhalit detektorem kovů. Vedení podniku se ale nechtělo skleniček vzdát úplně: tehdejší ředitel přišel s nápadem, že protlačí odolné skleničky do jídelen wehrmachtu a kantýn pilotů luftwaffe. Tehdy si ještě v huti nebyli vědomi jejich explozivních vlastností, a tak je den před tím, než je ředitel odjel předvést do generálního štábu v Zossenu u Vídně, řádně otestovali. Zaměstnanci firmy vrhali skleničkami ze schodů sklárny, aby si byli jisti, že neselžou. Když pak ředitel stejně mrskal duritkami o zem před náčelníkem generálního štábu, jedna za druhou se rozpadly na tisíce malých krychlových úlomků a ze spolupráce s wehrmachtem tehdy nebylo nic.

Značkové duritky se vyráběly v rozmezí let 1914-40, neznačkové státní až do roku 1996. Po druhé světové válce výroba skleniček stagnovala a po převratu v roce 1948 sklárna přišla o většinu zahraničních odběratelů. Neprospěla jí ani vládní omezení, po kterých zůstaly duritky fakticky jediným koncovým produktem. Huť se sice pokusila zachránit tím, že dodávala skleničky do školních a podnikových jídelen, nezbývalo jí ale dost prostředků na to, aby investovala do mechanizace výroby. Až do 90. let se duritky v Dubí lisovaly ručně a podnik tak nemohl obstát proti nově narostlé konkurenci. Na konci roku 1996 huť v Dubí většinovým podílem získala americká firma OWENS - Illinois, USA, o deset let později se firma přejmenovala na O-I Manufacturing Czech Republic, a.s. Dubí.

V současné době se do České republiky dovážejí „nerozbitné skleničky“ z Francie a Německa, které čeští prodejci prezentují jako „skleničky typu durit“. Původní duritky už lze koupit jen z druhé ruky.

ZDROJE:

Brádlová, Stanislava: „Zázrak jménem duritka. Mimořádně odolné skleničce je přes 100 let“. Český rozhlas. Čteno 18.12.2024

Košťál, Martin: „Zázrak z Dubí slaví 105 let. Duritku proslavil i film Pelíšky“ (27.12.2019). Čteno 18.12.2024

Krsek, Martin: „Duritky: nerozbitné, jen někdy explodují“ (28.6.2005). iDnes.cz. Čteno 18.12.2024

http://www.o-i.com/