Článek
Pojďme si na začátek říct jednu důležitou věc.
„Nesvéprávnost“ v našem právním řádu neexistuje. Výrazy jako „zbavení svéprávnosti“, „úplně nesvéprávný“ apod. české právo od 1. ledna 2014 nezná. Místo kategorického odejmutí svéprávnosti teď máme „omezení na svéprávnosti“, kdy může soud okleštit práva člověka v přesně vymezených oblastech a ze zákonem stanovených důvodů. Cílem je najít hranici mezi ochranou společnosti a člověka samotného před důsledky jeho rozhodnutí, ale zároveň v co největší možné míře zachovat jeho důstojnost a jeho lidská i občanská práva.
Nejde jen o slovíčkaření: fakt, že už nemáme lidi zcela „nesvéprávné“, znamená důležitý posun v myšlení společnosti, která chápe, že člověk, ačkoliv má nějaké intelektové znevýhodnění, je komplexní bytost. Kromě toho, že u nás už neexistuje „nesvéprávnost“, taky neexistuje jeden jediný typ postižení a neexistuje ani jeden člověk stejný jako druhý. I člověk s těžkým postižením a silně omezený na svéprávnosti může v praxi uzavírat některé smluvní vztahy - třeba si koupit jídlo nebo cestovat tramvají (ano, i tím vzniká smluvní vztah). Dobře se ten mechanismus vysvětluje třeba na penězích: člověk se středně těžkým mentálním postižením nemůže sám nakládat s celým svým invalidním důchodem, protože disponovat takovou částkou by pro něj nebylo bezpečné; soud ale zpravidla i tomuto člověku určí částku, za kterou si může v obchodě koupit, cokoliv chce, aniž by se musel zpovídat opatrovníkovi.
Uvažování ve smyslu „jak může volit, když nemůže rozhodovat sám o sobě“, je z podstaty chybné. Fakt, že člověk nemůže v různých oblastech svého života rozhodovat o svých záležitostech, neznamená, že v jiných nedokáže vyjádřit svůj názor. Zdravotní postižení nebo znevýhodnění je velmi nejednoznačný pojem a samotná diagnóza nám o člověku dá jen mlhavý obrázek. Než se seznámím s novým klientem, diagnóza je po jménu to druhé, co o něm vím - a i s téměř dvaceti lety praxe jsem skoro vždycky překvapená, co za člověka pak stojí přede mnou. Výrazy jako „on je na úrovni pětiletého dítěte“, byť někdy zaznívají i z úst lékařů, jsou nepřesný a neprofesionální popis. Pětileté dítě je po intelektově, biologicky, sociálně i emocionálně pětileté dítě a proto volit nemůže; u lidí s postižením, kteří jsou omezení na svéprávnosti, to ale takhle jednoduché prostě není.
V praxi jsem zažila ledaccos. Jsou lidé na svéprávnosti omezení, jejichž mentální kapacita k volební urně opravdu ani nedohlédne, kteří si ani nepřečtou jméno, nezakroužkují kolonku, nedají papír do obálky. Zažila jsem ale i lidi, taktéž omezené na svéprávnosti a třeba i v poměrně velkém rozsahu, kteří na volby názor měli a volit si sami přáli. Ano, jejich názory na politiku byly zvláštní, zformované často faktory, jako který pán v předvolebním stánku se na ně nejhezčeji usmál a co o tom nebo onom pánovi říkali ve večerních zprávách (a jaká média frčí u lidí se slabším intelektem, to si asi ani nemusíme říkat). Když ale tyhle myšlenkové pochody srovnáte s pochody některých takzvaně „normálních“, plně svéprávných občanů, tak ruku na srdce: moc velký rozdíl to není.
Pamatuji si klienta, na kterém bylo fyzické i mentální postižení vidět na první pohled. Postižení bylo vrozené, trvalé, pán se těžko pohyboval, motorika na velmi špatné úrovni, kognitivní funkce taky. Stěží zvládl číst, sebeobsluha byla velmi slabá, žil v ústavu, kde potřeboval podporu 24/7.
Tenhle pán téměř neuspěl u posudkové komise, protože na spíše žertovně míněný dotaz „A řeknete nám, kdo je teď premiér?“ vyjmenoval nejen premiéra, ale i všechny členy vlády. Poté, co jsem si sebrala čelist ze země (tehdy jsem šla na přezkoumání s ním jako jeho asistentka), rovnou vyargumentoval, kdo je v té vládě k čemu a proč. Tehdy nevolil, ale netroufla bych si říct, že by nemohl.
Zodpovědná volba
Ano, můžeme se bavit o tom, jestli je volba lidí s postižením zodpovědná. Jestli ti lidé, byť schopnější, než se třeba zdá, chápou skutečný smysl voleb. Pojďme si při té příležitosti říct, kdo by teda volit jít měl. Když někdy udělám tu chybu a začtu se do obecných politických nebo společenských diskusí, chce se mi brečet. Ne, lidi nevolí vždy rozumem a řada voličů má jen velmi omezené představy o tom, jak funguje zastupitelská demokracie. Lidi velice často zvolí prostě toho, kdo jim dá koblihu a slíbí jim další, jiní zase zvolí ze zvyku, z lenosti, ze známosti.
„Tak pokud chceš volit tátu, tak tam dej křížek,“ zaznělo v reportáži jisté komerční televize, ve které mladý muž se zjevným handicapem vyplňoval s maminkou u jídelního stolu volební lístek. Chápu obavy o zneužitelnost i o to, že hlasy lidí s omezenou svéprávností budou ve skutečnosti hlasy jejich opatrovníků. To je ale riziko, které se netýká zdaleka jen voleb, ale všech oblastí života, ve kterých si člověk nemůže rozhodovat sám za sebe. Když pominu, že v reportáži chyběl kontext (na kterém v tomto případě záleží hodně, protože pomoc s vyplněním lístku a orientací v něm není vždy manipulace), tak ruku na srdce: myslíte, že svéprávní mladíci ve věku kolem 18 let volí své politicky angažované otce vždy na základě rozumové vyspělosti? Lidé s psychickými problémy, lidé na svéprávnosti neomezení, ale pořád intelektově slabí, senioři - ti všichni opravdu vždy projevují ve volbách své vlastní, zodpovědné, nikým a ničím nezmanipulované rozhodnutí?
Je plná svéprávnost opravdu to kritérium, na které se zaměřit? Pokud ano, co s těmi seniory? A pokud ne, jak ho tedy nastavit? Proč rovnou neomezit volební právo pro všechny fyzicky zdravé lidi nad 30 let, bílé, pracující, s IQ nad 110, a ještě podnítit účast na volbách znalostním testem? Troufám si říct, že kdybychom na místě mentálně postižených chtěli plošně zakázat volit seniorům nebo lidem psychicky nemocným, debata by se patrně ubírala úplně jiným směrem.
Jedním z podnětů k napsání tohoto textu mi byl facebookový příspěvek spisovatele a režiséra Jana Tománka:
Představa, že lidé, kteří nejsou schopni udělat na papír ani křížek, půjdou k volbám, a že dokonce tito lidé vezmou volební urny útokem a rozhodnou o „milionech dalších“, jak naznačuje text režiséra Tománka, je hysterická demagogie (mimochodem, udělat z lidí s postižením karikaturu tak, aby působilo na okolí znepokojivým dojmem, už není ani hysterie, ale pěkný hnus). Absurdní je, že podle některých zdrojů toto pohoršení sdílejí i sami opatrovníci; tedy plně svéprávní lidé, kteří zřejmě nepochopili, že „možnost“ jít volit neznamená povinnost. Mimochodem, spravovat svůj bankovní účet bych nenechala ani svoji babičku a furt si myslím, že babička volit může.
Ne, nedává smysl, aby člověk, který nechápe smysl zastupitelské demokracie, šel volit. A upřímně si myslím, že člověk, jehož postižení mu ho chápat nedovoluje, volit opravdu nepůjde. Kdo si myslí, že opatrovníci těžce postižených lidí teď půjdou houfně zařizovat pro své opatrovance volební urny, asi nemá páru o tom, jak péče o takhle postižené lidi vypadá.
Pro většinu lidí s omezenou svéprávností nebudou ani teď volby varianta. Pro některé z nich to ale bude možnost, jak na základě vlastní vůle konečně realizovat své právo. Ne vždycky to bude černobílé, ne vždycky to bude dávat smysl - ale myslím si, že lépe to vymyslet nejde.
ZDROJE:
Novinka, kterou všichni kritizují. Poprvé mohli volit nesvéprávní (10. 10. 2026). tv.nova.cz. Čteno 12.10.2026
